Nejsi dost dobrá!

Cítila jsem totiž frustraci. A i když mi jedna moje část našeptávala, že se nemám za co stydět, strach, že tím utrpí moje pověst (image, postavení mezi lidmi…), mě až překvapivě pohlcoval. Začala jsem si připadat téměř neschopná. Chytla jsem se do pasti otázky: Co si teď o mně ostatní budou myslet?

A tohle vědomí roztáčelo kolotoč sebetrýznění do ještě větších otáček. Vnitřní hlas promlouval dál: Všichni to teď budou vědět. Co si o tobě pomyslí? A ty jsi navíc ještě tak neuvědomělá, že ti záleží na tom, co si ostatní myslí? To ses toho za ty roky výcviků moc nenaučila. Au. Málokdo dokáže zasáhnout tak přesně do černého jako my sami.

To nejsem já!

Pavel Špatenka ve článku Závoje falešné identity píše: „Ego není jednotná věc. Je to rozporuplná mnohost duševních obsahů opírajících se o dva pilíře: vnitřního soudce a jeho oběť. Když si vás namotá soudce, uvažujete, cítíte se a chováte se jako soudce. Když si vás namotá žalobce, konáte jako on. Když si vás do sebe namotá oběť, pocity viny a bezmoci vás doslova ochromí. A je to všechno tak osobní, že ani na chvilku nezaváháte, že to nejste vy.“

Snad právě díky všem těm výcvikům a zkušenostem jsem zaváhala a napadla mne ta spásná otázka: Je to opravdu tak? Zastavila jsem se a na chvíli se odosobnila od svého hlasu, ať už ho nazveme soudcem, žalobcem, egem nebo Lilith (podle Junga a Freuda významný archetyp démona). To byl první krok k zastavení laviny sebedestruktivních myšlenek. Mnohdy to ovšem bývá ten nejobtížnější.

Protože to nejcennější, co mohu do svých článků vložit, je dle mého vlastní zkušenost, rozhodla jsem se sdílet svůj příběh o práci se sebedestruktivním hlasem (tak mu říkám já), který v době krize namísto podpory naší hlavě našeptává na první pohled racionální, logicky neprůstřelné a hlavně rádoby objektivní úvahy.

Během psaní jsem se ale přistihla, jak procházím další a další zdroje o egu a podobných entitách. Než budeš pokračovat, musíš přesně definovat, o čem mluvíš. Do detailu a hlavně správně! Co by si řekli čtenáři, kdyby našli v tvém tvrzení nesrovnalosti? znělo mi v hlavě. Hodinu mi trvalo, než mi došlo, že je to ten samý hlas, který mi předtím našeptával něco o vině a neschopnosti.

Došlo mi, že je to jeho další léčka, jak mne odvést od podstaty věci: ode mě samotné a hlavně od zkoumavého pohledu na něj! Pod záminkou, že pro něj musím najít správné pojmenování či definici, ideálně potvrzenou a ověřenou nějakým jiným odborníkem, udržoval mou pozornost všude kolem a moje vnitřní napětí stoupalo.

Tak takhle ne, řekla jsem si. Já tu teď s tebou mluvím, já tě slyším ve své hlavě, já jsem teď s tebou v kontaktu, přímo u zdroje. Nepotřebuji tě napasovat do tabulky a označit jmenovkou. Prozkoumám a pojmenuji si tě sama.

Kdo vlastně jsi?

A tak moje první poznání a doporučení, jak se zastavit a odosobnit od sebedestruktivního hlasu, zní: Nehledejte pro něj pojmenování a vysvětlení někde venku. Ve chvíli, kdy si všimnete, že je vám z vašich myšlenek stále hůř a hůř a namísto podpory vám nakládají další dávku frustrace, pravděpodobně je to váš vnitřní sebedestruktivní hlas. Tím, že ho pojmenujete, ho budete moci lépe uchopit a poznat. Dejte mu název nebo třeba barvu, tvar. Zkuste ho vidět a slyšet jako něco reálného, co můžete pozorovat.

I přes to, že jsem se dokázala zastavit a připustit variantu, že všechny ty nepříjemné, ale logické myšlenky nemusí mít se mnou nic společného, hlas se přiblížil z druhé strany: Než začneš psát o tom, jak se s hlasem vypořádat, musíš popsat a vysvětlit, kde se bere. Hm, další odbočka od toho, o čem chci psát. Další prostor uhnout z cesty a zacyklit se v úvahách, které pro mne neskončí lichotivě.

Přednáška 19. září 2024