Nejsem ta špatná
Dlouho jsem znala jen výčitky a nezájem. Až dneska se pomalu učím mít se ráda.
Je mi třicet a musím uznat, že za svůj zatím krátký život jsem toho zažila celkem dost. Otce jsem nikdy nepoznala, byl to kriminálník. Matka si ráda užívala života a navštěvovala hospody. Moje dětství byly jen pobyty v lázních. Pamatuju si, jak jsem už tenkrát hledala někoho k sobě, abych tu samotu trochu přežila.
Pak jsem do první třídy bydlela u babičky a dědy (díky za to!). Tam jsem se cítila jako doma, někdo se o mě zajímal. Když si tak vzpomenu, svou matku si moc z dětství nevybavuji, jen babičku a dědu. A moji nejlepší kamarádku, která byla tou největší oporou, i když to bylo náročné, protože jsem od ní očekávala, že mi bude nahrazovat to, co mi měla dávat matka – že nejsem na světě sama.
Matka si našla přítele a nastalo to nejhorší období. Přišel na svět bratr a začalo se ukazovat, v čem je problém. Než jsem se narodila, matce umřelo dítě‑kluk, poté jsem přišla na svět já. Nevím proč, ale asi to v ní zanechalo stopy a já byla ta horší. Bratr mě honil po bytě s kladivem, já dostala vynadáno. Bratr ničil nábytek a já se snažila, abych měla pěkný pokojíček, zase jsem dostala vynadáno. Těch situací bylo několik.
Přednáška 19. září 2024Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..