Nejsem dost dobrý

Při práci psychoterapeuta mám možnost věnovat se lidem, kteří bojují se svým nízkým sebevědomím, velmi často. Z vlastní zkušenosti tak mohu říct, že tito lidé rozhodně nebývají nějací chudáčci. Jsou to úspěšné manažerky a manažeři, akademicky vzdělaní lidé, schopné doktorky, vážení učitelé, podnikatelé, dobří studenti či lidé, kteří nežijí svou kariérou, ale úspěšně vychovávají či vychovali své děti (a to rozhodně znamená mnoho), záleží jim na blízkých a mají s nimi, aspoň podle svého soudu, harmonické vztahy.

Přestože tito lidé dokázali a stále dokazují své úctyhodné schopnosti, sami mají pocit, že nejsou dobří ve své práci, že si nezaslouží přízeň svých příbuzných a přátel. Nevidí své úspěchy v soukromém a profesním životě. Naopak zvýšené zásluhy přisuzují ostatním, i když ti si svou adoraci tolik nezaslouží. Dokonce jsem se setkal i s tím, že přes své jasné kvality, které v praxi mnohokrát prokázali, se takoví klienti považují za podvodníky a mají strach z odhalení, že nejsou tak dobří, jak se zdá.

Nízké sebevědomí je odrazem toho, čemu se říká v psychologii sebepojetí. Sebepojetí se formuje celý život, zásadní ovšem pro jeho vývoj bývá dětství.

Jak nás formuje naše dětství

Podle mnoha odborníků hraje roli už prenatální období. Způsob, jakým rodiče hladí miminka přes bříško, mluví k nim, zpívají či jim hrají na různé nástroje, to vše jsou interakce, které mohou nenarozené děti (podle toho, v jakém týdnu se jim který orgán s příslušným mozkovým centrem vyvine) vnímat. Přestože děti v této fázi vývoje nerozumí slovům a netuší, co se mimo dělohu fakticky děje, určitým způsobem jsou již takto stimulovány. Přirozeně tato stimulace může být jak pozitivní, tak negativní.

Některé myšlenkové proudy předpokládají kromě schopnosti být v prenatálním období pasivně ovlivněn, již také určitý aktivní postoj k budoucímu životu. Například Pesso Boyden psychomotorická terapie předpokládá, že ani plod není jen pasivním příjemcem čehokoli, ale sám aktivně očekává splnění pěti základních potřeb. Těmito potřebami jsou nalezení svého místa, ochrany, výživy, podpory a nakonec limitace. Na základě naplnění či nenaplnění těchto očekávání se podle tohoto pojetí člověk dále vyvíjí.

Pro lepší porozumění si vezměme například základní potřebu místa. Je spojena nejen s hmatatelnou polohou v matčině děloze či kdesi ve světě – je tím myšlena i poloha ve smyslu umístění mezi „ty správné“, tedy milující a pečující blízké, kteří mají pro příchozí bytost také dost místa v srdci. Pokud místo nenalézají, necítí se na správném místě, mezi svými, zato se cítí nepatřičně, nejistě, nesebevědomě.

Po narození dochází k přímému kontaktu s pečujícími osobami, jejichž chování nadále určuje, jak dítě svět samotný a svou roli v něm vnímá. Může mít pocit, že se nalézá na bezpečném místě, ve kterém je vítáno a milováno, nebo také naopak na místě, kde je odmítáno a zanedbáváno, či dokonce týráno. To vše má vliv na budoucí kondici sebevědomí člověka.

Pokud v dětství uděláme zkušenost, že způsob, jakým se ve své dětské zvědavosti projevujeme, je ze strany blízkých pečujících osob podporován a respektován, je to velká věc. Dále v životě budeme mít pravděpodobně i nadále důvěru ve svůj úsudek a sami budeme způsob svého projevování, cítění, přemýšlení a podnikání věcí prožívat s jistotou. Budeme věřit, že jsme kompetentní a schopní rozhodovat, co v životě chceme a co ne.

Je to samozřejmě dvojsečné. Moudří rodiče dodají jistotu k jinému druhu sebejistoty než rodiče nemoudří.

Základní kámen spokojeného života

Jak se cítíte tam, kde vás ostatní uznávají a vnímáte jejich respekt a náklonnost? Pravděpodobně se se na takovém místě, mezi přijímajícími osobami, cítíte uvolněně a klidně. Prožitek takových vztahů nám dává jistotu, že smíme různé věci dělat, říkat a dokonce kazit. Víme, že okolí nás nezavrhne, když se nám něco nepovede.

Sebevědomí má totiž nejen význam pro pociťování životní jistoty a dosahování úspěchu. Má též přímou vazbu na schopnost vypořádávat se s chybami a neúspěchy. Pokud jsme vnitřně nejistí, může nás nepodařený projekt, vztah apod. demotivovat do té míry, že se nepokusíme provést vše znovu jinak a lépe. Jako bychom v okamžiku ztratili sílu věřit, že „to“ v sobě máme.

Pokud jsme si ale vnitřně vědomi svých schopností, zkrátka se rozhodneme pro další pokus, či zkusíme na věc jít jinak. Máme důvěru v sebe, ve svou schopnost nakonec uspět, nebo to prostě aspoň znovu zkusit.

Zdravé sebevědomí v mém chápání znamená, že si můžeme dovolit projevovat se v souladu se svou osobností. Necítit potřebu zakrývat příliš mnoho ze sebe je myslím důležitým prvkem zdravého sebevědomí. Znamená to nevnímat se jako někoho, koho je třeba skrýt do vlastností, které nejsou jemu vlastní. Tedy při takovém sebevědomí bychom si měli být vědomi sebe a neměli bychom cítit potřebu sebe skrývat.

Je hezké, jak se podstata významu sebevědomí ukazuje už v konstrukci slova samotného (sebevědomí – vědomí sebe).

Žít svůj vlastní život

Sebevědomí, tedy vědomí sebe, které je vlastně věděním o sobě (o svých schopnostech, ale i limitech), nám dává zprávu o tom, které vlastnosti a emoce patří nám a nejsou přebrány od druhých. Dodává nám odvahu pochopit vlastní potřeby a na jejich naplnění v očekávání úspěchu pracovat. Pomáhá nám chápat, které potřeby skutečně patří nám a které pochází od ostatních.

Pokud máme nízké sebevědomí, znamená to v podstatě, že sami sobě neposkytujeme dostatek znalostí o nás samých. Na základě této neznalosti poté v životě cítíme nejistotu.

Klademe si mnoho otázek typu Co je pro mě v životě to správné? Jaká práce? Jaký partner? Kdo jsem a jak se mám chovat, abych svůj život nepromarnil? Hledáme kohosi, kdo by našemu existování dodal jistoty a pevnosti a otázky zodpověděl. Odpověď nám ale nikdo nedává. Ani nemůže. Nikdo druhý nedokáže říct, co je pro nás to pravé, i když se o to někteří „poradci“ (často rodiče, kamarádi, učitelé) snaží.

Pokud jde o podstatu osobnosti druhých, nikdy si nemůžeme být jisti, nikdy nemůžeme skutečně vědět, jaký způsob života zrovna je udělá šťastnými. Mnozí překvapí. Začnou žít zcela jinak, než žili, odváží se uskutečnit své sny i přesto, že jsou třeba v rozporu se společenskou konvencí.

Jak se jim něco takového podaří? Takoví lidé věnují svůj čas a energii na poznání sebe. Na rozpoznání své osobnosti a jejích tužeb. Odstřihnou se od myšlenky, že je třeba žít podle mínění druhých. Odmítnou dále žít podle strachů a úzkostí ostatních. Snaží se pochopit sebe a toto nalézané vědomí‑sebe, tedy sebe‑vědomí, zhmotnit nějakým způsobem i v životě. Souhrn toho, co o sobě v daný moment víme (či si myslíme, že víme), formuje myšlenky o tom, kdo a jací podle nás jsme.

Jací jste doopravdy?

Už se asi ukazuje, že pro mne sebevědomí znamená dvě věci. Tou první je poznání sebe, vlastního nitra, osobnosti, schopnost rozlišení „vlastního“ od „cizího“. Tím druhým, co pro mne sebevědomí znamená, je odvaha vědění o sobě uvést v praxi, v život. Tedy na základě svých charakteristik, přání, žít v souladu se sebou. To je někdy těžké.

Jak se na práci se sebevědomím lze zaměřit při psychoterapii? Není univerzální návod a vždy je třeba vycházet z osobnosti konkrétního klienta. Různí terapeuti užívají různých postupů a technik. Za svou práci mohu vyzdvihnout jednu hlavní komponentu, které při práci se sebevědomím věnuji vždy velkou pozornost.

Člověk, pro kterého je sebevědomí téma, má zpravidla sklon bagatelizovat své úspěchy a dovednosti. Jako člověk v akutní krizi trpí tzv. „tunelovým viděním“, kdy nedokáže vidět všechny alternativy řešení svých obtíží a má pocit, že z jeho utrpení není východiska, stejně tak bývá klient s nízkým sebevědomím zasažen neschopností uvědomovat si své kladné stránky a zásluhy.

V terapii se snažím klást důraz na uvědomování si těchto vlastních kvalit a často klienty povzbuzuji v hovoru na toto téma. Může to působit jednoduše, ale praxe bývá složitější.

Jako by někdy lidé nechtěli uvěřit, že mají úctyhodné vlastnosti, a za každou cenu si hájí stanovisko o své nekompetentnosti a nízké sebehodnotě. Jsou zaběhlí ve svém způsobu uvažování o sobě, které mnohdy pramení z podceňování hodnot, které do světa přinášejí, a přeceňování hodnot vytvářených ostatními.

Někdy se klienti cítí nesví, když se snažíme na sezení při společné práci nahlédnout na jejich vlastnosti z jiného, tedy pozitivního a zásluhy přiznávajícího úhlu pohledu. Nejsou na to zvyklí, a pokud se jim někdy podaří na základě hovoru o jejich pozitivních vlastnostech či zásluhách pocítit uspokojení, či dokonce radost, ošívají se a bývají takovou emocí zaskočeni. Jako by byla nepatřičná. Jako by si takový pocit nezasloužili.

Využívejte celý web.

Předplatné