Nejpevnější pouto
Ať žijeme kdekoli, za svůj život vděčíme vodě, vzduchu, ohni a hlíně.
Problémy moderních lidí se stále častěji dávají do souvislosti s jejich odtržením od přírody. Ve chvíli, kdy si některé děti myslí, že se mléko vyrábí stejně jako Coca‑Cola, a nespojí si vejce se slepicí a maso s živým tvorem, je něco v nepořádku. Protože pokud něco neznám a nevážím si toho, nemohu z toho čerpat energii ani se o to starat.
Nečekejte žádné hluboké psychologické úvahy vypodložené statistikami a zahraničními výzkumy. Berte to jako povzdechnutí starší, trochu praštěné osoby, která vozí trávu vypletou ze záhonků na chalupě do města, kde těmito drny osazuje lysiny na trávníku před domem. Povzdechnutí o tom, že přírodu potřebujeme a měli bychom ji chránit. O tom, jak to udělat, abychom s ní znovu navázali kontakt a abychom k tomu vychovali i děti.
Ovšem nemáte‑li rádi poučování a mentorování, musím varovat – nedokážu se mu vyhnout, prostě nevím, jak to říct jinak. Přesto všechny, které iritují výchovné nářky nad podupanými trávníky, zbytky vyhazovanými z okna a nad tím, že se netřídí odpad a děti rvou na záhoncích, co jim přijde pod ruku, aniž by jim rodič vysvětlil, že se to nedělá, naprosto chápu.
Dobře si totiž vzpomínám, jak mě štval ten „starej trapák“ (můj tehdy asi čtyřicetiletý otec) halekající z okna paneláku na výrostky lomcující stromy, které jen tak pro radost vysadil. A jak mě otravovaly jeho věčné lamentace nad všeobecným úpadkem mravů, kázně a pořádku.
Přednáška 19. září 2024Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..