Nejjemnější štěstí

Chápu‑li to správně, domníváte se, že s tím, jak fenomén všímavosti zpopulárněl, se z jeho chápání něco podstatného ztratilo?Ano. Všímavost je dnes prezentována jako jakýsi instantní všelék, který slibuje rychle a snadno získat příjemné zážitky. Dočtete se, jak všímavě randit, cvičit, tančit, vařit, jak mít všímavý sex, všímavou dovolenou a tak dále. Je ale možné, že současní zájemci o všímavost vůbec neobjeví ty nejzajímavější možnosti, které rozvíjení všímavosti nabízí. Všímavost není dobrá jen na relaxaci nebo zvládání stresu. Všímavost umožňuje člověku dosáhnout vnitřní svobody od všech forem strádání. Umožňuje dosáhnout toho nejjemnějšího štěstí. Snažím se to současným zájemcům o všímavost uprostřed toho nynějšího humbuku kolem všímavosti tak nějak nenápadně připomínat.

Kde se vůbec vzala její masová obliba?Současná společnost na nás klade vysoké nároky a my se často ocitáme v permanentním stresu v jakési bláhové snaze dosáhnout nerealisticky vysokých výkonů či úplné dokonalosti. Stále se o něco snažíme. Stále nám to ale nějak nestačí. Není to dost. Už si vlastně ani neumíme odpouštět chyby. Neumíme se mít rádi. A neumíme doopravdy odpočívat. I z relaxace si někdy děláme úkol, který pak neplníme dostatečně dobře. Pořád dokola. Proto je všímavost takovým hitem. Protože díky rozvíjení všímavosti se učíme bezpodmínečnému sebepřijímání. A paradoxem pak je, že to nám k dobrým výkonům, ale i k tvořivosti a radosti ze života pomáhá víc než samotné úsilí spojené s přehnanou sebekritičností.

Je možné, že s pomocí všímavosti hledáme něco, co lidé v dřívějších dobách měli jaksi sami od sebe? Byli naši předkové všímavější?Základem všímavosti je uvědomování si všech procesů, které v nás probíhají v přítomném okamžiku. Tady a teď. Je ale třeba si uvědomit, že toto všímavé uvědomování není myšlením. Jde o prosté pozorování našeho vědomí. Toho, jak okamžik za okamžikem chvíli myslíme, pak vnímáme, cítíme… Je pravděpodobné, že naši předkové, kteří žili blíže přírodě, tolik nespěchali, byli všímavější. Nejspíš více vnímali, vědoměji cítili a nejspíš méně unikali do virtuálních myšlenkových světů. Internet, televize i mobily nám v tomto dělají trochu medvědí službu. A všímavost nás pak vrací do přítomnosti, do skutečného života. Naši předkové tam nejspíš byli sami od sebe.

Mindfulness a meditace mají kořeny v buddhismu. Existují nějaké obdobné praktiky i v naší kulturní historii?Do jisté míry podobné praktiky tu jistě také najdeme. A nemyslím tím jen postupy rozvíjející tu nejzákladnější úroveň všímavosti. Rozvíjení křesťanských ctností, lásky k bližnímu i k Bohu, různé druhy modliteb a rozjímání… To jsou často praktiky, které samozřejmě také stimulují sebepoznávání, sebepřijímání a mohou vést i k sebepřesažení a k mystickým zkušenostem zcela srovnatelným s pokročilými vhledy, k nimž vede intenzivní rozvíjení všímavosti. Kdysi jsem velmi podrobně studoval například dílo svatého Jana od Kříže. V jeho knihách Temná noc a Výstup na horu Karmel lze nalézt popis zkušeností naprosto shodných s těmi, které přináší pokročilá meditace všímavosti. Takže ano. I u nás existují nebo existovaly podobné praktiky.