Nejistí muži

Jestliže pak našemu mladému muži, kterému vztahový život zatím nevychází tak, jak by si přál, imponují lidé jako Andrew Tate nebo Filip Turek, tedy siláčtí muži s velmi chudým vnitřním světem, nejde o řešení jeho nejistot skrze růst ke své celistvosti, ale o vyhnutí se sobě samému. Kdo z nás by v existenciálně těžkých situacích netoužil po jednoduché, jasné pravdě.

Manosféra a ideál necítícího, silného muže, který se nezavazuje, tuto pravdu nabízí. Je to pravda poměrně psychopatická, z nějakého důvodu je však přijatelná snáze, než když řekneme: „To, co prožíváte, je v pořádku. Ano, bolí to, ale z dobrého důvodu. Řešení neznám, ale to nikdo. Možná proto, že nejde o to najít řešení.“

Jsme tu jako pasažéři

Americký spisovatel Cormac McCarthy napsal zvláštní, někdy odpudivou, jindy krásnou knihu Pasažér v diptychu s neméně bohatou Stella Maris. Je to kniha, jejíž děj se těžko popisuje, zcela jistě ale mnohé říká o tom, jak složitá a hlavně nepoznatelná je pro nás realita. Svět a jeho významy jsou všechno, jenom ne jasné a přehledné.

A právě pochybovat o našem osobním i společenském vnímání reality (jak v sociálním, tak senzorickém smyslu) je potřeba, chceme‑li porozumět druhému člověku: tedy nebýt misionářem a nezjevovat mu naši pravdu o jeho utrpení.

Abychom mohli cokoliv dobrého udělat pro člověka s něčím, čemu říkáme psychóza, deprese nebo prostě zaseknutí, prokrastinace a podobně, je dobré si uvědomit, že to vše jsou pouze slova, která něco označují, aby to mohlo být nějak uchopeno. Jsou to symboly, obaly pravd – nic víc. Což platí pro mnohem více věcí, než jsme často ochotní přijmout, abychom se nevystavili hluboké nejistotě.

Cestou ke spolubytí s naším osmnáctiletým osamělým mužem tedy není zneužívat ho a obracet jeho prožívání k projektu nekonečného osobního růstu, ale jistě ani je zlehčovat. V tu chvíli totiž možná prožívá něco, co je ve své jedinečnosti i velmi lidské a univerzální.

Martin Buber v knize Problém člověka píše: Život se neuskutečňuje tak, že hraji sám se sebou záhadnou stolní hru, nýbrž tak, že jsem postaven před přítomnost bytí, s nímž jsem si nedomluvil pravidla hry a s nímž se domluvit nedají. Přítomnost bytí, před kterou jsem postaven, mění svou podobu, svůj jev, své zjevení, je jiná než já, často děsivě jiná, a jiná, než jakou jsem očekával, často děsivě jiná. Postavím‑li se jim, zabývám‑li se jimi, setkám‑li se s nimi skutečně, tj. s pravdou celé mé bytosti, pak, a jen pak, jsem „autenticky“ tu.

Bolest lidí, kteří mají pocit, že jsou v tomto světě ztracení, že sem nepatří a není zde pro ně místo, není důkazem jejich slabé vůle nebo neschopnosti se přizpůsobit realitě. Oni pojmenovávají něco, co je hluboce reálné. Kultura, systémy a instituce jsou lidské výtvory, které nemohou fungovat a nefungují pro všechny. Ale s ne‑lidskými výtvory je to stejně tak. Svět se nás neptá, jestli se nám na něm líbí. Jsme do něj vrženi, aniž bychom si jej předtím mohli vyzkoušet a říct, jestli na něj chceme, nebo ne.

V tomto jsme tedy, vypůjčím‑li si název McCarthyho knihy, pasažéři. V některých oblastech života, v některých jeho obdobích jsme jistě i řidiči (nebo se tak alespoň cítíme), ale mnohem více jsme na světě situováni tak, že zdaleka nad vším nemáme kontrolu a dosáhneme jen tam, kam dosáhneme. V situaci bytostí vyskytujících se na kusu kamene kroužícím kolem jiného rozžhaveného kamene, za účasti nekonečného a nezúčastněného vesmíru kolem, se nějak nedá divit.

Psychoterapeut je taky pasažér

Stejně jako je dobré nechat lidi, aby byli pasažéry, je myslím dobré si uvědomit, že my terapeuti jsme jimi také – pokud chceme odolat pnutí být misionáři. I jako odborníci toho o lidské duši mnohem více nevíme, než víme, a každý člověk, který za námi přijde, nás staví zas a znovu před fakt naší nevědomosti. Zbývá tak s ním prostě být. V místnosti jsou pak pasažéři alespoň dva.

Vůbec si nemyslím, že psychoterapie je odpovědí na všechno. Spíše ji považuji za jednu z variant přístavu, v kterém hledající, nejistý člověk může zakotvit, pobýt sám se sebou a hledat své cesty bez toho, aby se někdo jiný prohlásil kapitánem jeho lodi. Stejnými přístavy ale může být i umění, příroda, prostě cokoliv, co není tím, co se v dnešní době označuje jako „obsah“.

Když hledáme pravdu mimo sebe, docházíme k tomu, že „hluboké pravdy“ Jordana Petersona a jiných misionářů jsou právě obsahem – velmi plytkými motivačními řečmi, které se tváří pravdivěji díky vzývání tradic a skrze sebejistou formu, o vnitřní krajinu člověka ale zájem nemají. Americký psychoterapeut Sheldon B. Kopp kdysi napsal knihu If You Meet Buddha On the Road, Kill Him! s poměrně provokativní myšlenkou, že máme‑li svého guru, měli bychom jej (obrazně) zabít. Brání nám totiž být svým vlastním guru.

Příběhy a způsoby, jakým je vyprávíme, mají velkou sílu. Když třeba politický geograf Michal Romancov nedlouho po začátku ruské agrese na Ukrajině napsal, že Rusko je zejména rozlehlé spíš než veliké a svérázné spíše než výjimečné, jde o větu, která vypráví příběh Ruska jinak, než jak jsme zvyklí. Způsobem, který nám dává větší svobodu ve vztahu k této mocnosti – svobodu umístit slovo „mocnost“ do uvozovek.

Takové zacházení s příběhy, tedy zpochybnění jejich moci a nalezení vlastního postoje, si zaslouží většina zažitých vyprávění. A právě období našich největších tápání a nejistot jsou k tomuto dobrými příležitostmi. Pokud nám tedy neřekne někdo jiný, jak se věci mají.

Od misionářství k dobývání není daleká cesta. Misionáři jako Jordan Peterson mají velkou moc a skrze ni ovlivňují, obohacují, ale i pokřivují a zabíjejí vnitřní světy druhých. Pokud místo toho, abychom druhému umožnili být v otázce, nabízíme jasné odpovědi, neděláme to pro něj, ale pro sebe.

Potom má tento druhý veškeré právo nás ve své sebeobraně zabít. Sentinelci to udělali bohužel doslovně a jeden život kvůli tomu naprosto zbytečně vyhasl. Nám však většinou stačí jen nechat zemřít vliv, který na nás mají lidé s pravdami.