Nejdřív musí být hůř

Někteří lidé, když je jim zle, se snaží přebírat iniciativu a dostávat věci aktivně zpátky pod kontrolu. A jiní jsou prostě smíření. Oba přístupy mají své výhody i nevýhody. Co člověka přiměje vyhledat pomoc psychologa, nebo začít dělat změny v životě sám? A co mu v tom naopak brání?

Tyhle otázky mi ležely v hlavě asi před rokem, když jsem vymýšlela téma své diplomky. Zaměřovala jsem se na mladé lidi a jejich prožívání a zvládání úzkosti. Ptala jsem se lidí, co dělají, když cítí nepříjemné pocity, když mají starosti v životě, když je bolí být. Jak hledají nebo nehledají východiska ze svých problémů. A taky na to, za jakých okolností v životě zvažovali vyhledání nějakého odborníka.

Z toho, co jsem se od nich dozvěděla, by se dalo usoudit následující: Někdy je prostě potřeba, aby bylo ještě hůř.

Podoby bezmoci

Zdá se, že jednou z odpovědí na otázku aktivního boje nebo smiřování se situací je pociťovaná míra bezmoci. Bezmoc je všudypřítomný pocit v úzkosti, v depresi i v mnoha jiných duševních nesnázích. Může mít třeba tyhle podoby:

1. Bezmoc jako spouštěč nepříjemných emocí. Cítíme například úzkost tehdy, když narazíme na nějaký problém a není v našich silách se s ním vypořádat nebo ho nějak ovlivnit. Když hrozí či skutečně přijde od osudu nějaká rána, vůči které jsme bezmocní.
2. Bezmoc jako symptom, bezmoc vůči vlastním prožívaným emocím. Ve chvíli, kdy začneme cítit nepříjemné pocity, se s nimi většinou snažíme bojovat. Co nejdřív se z nich vymanit, potlačit je, zakázat si je, vymluvit si je rozumem nebo problémy bagatelizovat. Problém je, že racionální argumentace s vlastními pocity moc úspěšná nebývá.
3. Bezmoc jako výsledek marného hledání cesty ven z těžké situace. Ta přichází, když už to všechno trvá dlouho, problémy se kupí a pokusy o řešení selhávají. V téhle fázi už ani nepotřebujeme původní spouštěč – dokážeme si ho vytvořit sami úvahami o tom, co zase přijde a jak to zase nezvládneme.

V té chvíli je dost snadné dostat se do jakési apatie. Pocit bezmoci člověku zastře jasné přemýšlení a znemožní mu pokusy o jakákoliv konstruktivní řešení. Marné začíná vypadat všechno. Velká část pocitu marnosti je jen v naší hlavě. Je to trik, kterým emoce obelstí naše vnímání reality. Najednou se zdá nemožné dosáhnout vůbec čehokoliv, cítit jakoukoliv kompetenci.

Člověk může propadnout (obvykle zcela mylnému) dojmu, že i ostatní lidé se na něj dívají jako na naprosto neschopného a že mu skutečně není pomoci. Vždyť přece tolik věcí už zkoušel, a nic nepomohlo. A často to zasáhne i úvahy o vyhledání odborníka – pokud mám pocit, že mi není pomoci, vzdám to a zlomím nad sebou hůl, nemám moc důvodů si myslet, že mi pomůže někdo cizí, kdo ostatně mému problému vůbec nerozumí.

Příliš bezmoci nás v hledání řešení zabrzdí, ale ještě více bezmoci zase nastartuje. Ve chvíli, kdy pociťovaná bezmoc překročí míru, kterou není možné snášet, najednou si člověk uvědomí, že takhle to opravdu nejde.

V podobné rezignaci je možné žít pěkných pár měsíců. Dokud se to dá nějak zvládat. Dokud je možné cítit se špatně, ale náš stav je jakž takž udržitelný a nehorší se, nevzniká urgence dělat reálné změny v životě. Rezignace je totiž vlastně docela pohodlná. Chrání svého nositele před další frustrací z toho, že zase něco zkusil a zase to nezafungovalo.

Někdy pomáhá, když má člověk kam utéct, když má v životě ještě dost oblastí, které nejsou zasažené jeho problémy a kde je možné si odpočinout. Mohou to být příjemná místa, přátelé, se kterými se cítíme dobře, nebo činnosti, u kterých si vždycky odpočineme – venčení psa, ježdění na koni nebo hra na klavír. Takovýto bezpečný prostor umožňuje nabrat síly, odpočinout si a uskutečnit nějaké změny v těch oblastech života, které to potřebují.

Problém je, že tento přístup někdy funguje právě opačně – nepříjemná situace je díky několika málo pozitivním ostrůvkům v životě snesitelná, a tedy udržitelná. Dokud je kam utéct, je možné se větším životním změnám vyhýbat. A může se stát, že tak začne fungovat i psychoterapie. Stane se z ní prostor, kde je možné ze sebe dostat všechno špatné, co se v člověku za týden nashromáždilo, získat úlevu a podporu – a pak fungovat celý týden stejně jako doposud, aniž by byl člověk nucen něco měnit.

Vyhledám pomoc, když…

Někdy je to nejvíc, co je možné nabídnout. S některými problémy v životě je skutečně možné se jen smířit, přijmout je a vytvořit si kolem sebe dost bezpečného prostoru, ve kterém je možné se před nimi schovat. A patří veliké uznání každému, kdo to dokáže.

Jenže člověk občas žije v destruktivních podmínkách, ve kterých být ve skutečnosti nemusí. Jen je zavalený bezmocí a strachem, takže východy ven nevidí – a dokud se v tom nějak dá přežít, ani nemá motivaci je hledat. Někdy ví, že způsob jeho života je dlouhodobě škodlivý, ale nezabrání mu to tak žít. Ze zvyku, z pohodlnosti, z obav. Probere ho, až když už se to udržet nedá. Když ho to začne vyřazovat z běžného fungování. Když už je mu tak zle, že to nedokáže tolerovat a snášet.

Ze setrvání v nepříjemném stavu se může stát aspoň částečně svobodná volba. Rozhoduji se raději trpět, protože možná řešení jsou příliš nepřijatelná.

Tuto míru má každý jinde. Pro někoho je fackou sdělující „takhle už to dál nejde“, když mu selže tělo a zdraví. Pro někoho je to situace, když přestane být schopný vstát z postele. Někomu stačí, když na něm jeho starosti začnou být vidět i navenek.

Ve své diplomce jsem se ptala respondentů, co se muselo stát – anebo co by se muselo stát, aby začali nějak intenzivně řešit své problémy s úzkostmi. Aby se třeba obrátili na psychologa a nebo jakkoliv jinak opustili situaci, v níž jim není dobře.

Dostávala jsem podobné odpovědi:

• „Na odborníka jsem se obrátila, protože už jsem nebyla schopná ani chodit do práce. Ono to není jen o nenasednutí do autobusu, ale i o tom, že prostě ráno vstaneš a je ti blbě a večer zjistíš, že jsi za celej ten den nic neudělala.“
• „Musela bych mít pocit, že fakt umřu. Dokud nebudu mít nůž pod krkem svou vlastní rukou, k psychologovi ani psychiatrovi s tím asi nepůjdu.“
• „Asi by mě k tomu dohnalo to, že by mě s tím někdo konfrontoval. Někdo, koho znám, jehož slovo má pro mě váhu, kdyby si toho na mě všimnul.“
• „Odsouvala jsem to, až to bylo čím dál horší. Pak už jsem nebyla schopná ani vstát z postele, přestala jsem chodit do práce, nešla jsem na zkoušku, i když jsem na ni byla naučená. Když mi pak nadřízená z práce zařídila návštěvu psychologa, šla jsem.“

Je možné, že příliš bezmoci nás v hledání řešení zabrzdí, ale ještě více bezmoci zase nastartuje. Ve chvíli, kdy pociťovaná bezmoc překročí míru, kterou není možné snášet, najednou si člověk uvědomí, že takhle to opravdu nejde. V tu chvíli už je všechno celkem jedno a je načase se začít chytat stébel. A protože v tu chvíli už je často pozdě na to snažit se z toho všeho vysekat sám, dojde na psychology a prášky.

Jak z toho ven? Je možné se vzpamatovat dřív, než když už je nejhůř? Těžká otázka. Záleží na povaze daného člověka. Když ale podvědomě víme, že bychom se sebou něco měli dělat, ale ještě to nepovažujeme za až tak moc urgentní, když máme v hlavě nějaké nápady, jak si pomoct, jenže ty východy se nám strašně nelíbí a bojíme se jich (a říkáme si, že nějak se v tom přeci dá být i takhle), je dobré aspoň vědět, že to tak je. Že to raději chceme takto než jinak.

V tu chvíli se ze setrvání v nepříjemném stavu stává aspoň částečně svobodná volba. Rozhoduji se raději trpět, protože možná řešení jsou příliš nepřijatelná. Někomu taky může pomoci, když si svou maximální únosnou hranici sám vědomě stanoví. Když si dokáže říct, jaká jsou opatření a kroky, které může udělat ke změně situace, byť se mu do nich nechce a pokud to půjde, vyhne se jim. A když si současně určí, za jaké situace už po nich sáhne.

Využívejte celý web.

Předplatné