Nejde všechno po dobrém

V článku Jak se rodí svědomí jsem popsala příhodu, kdy můj tříletý syn mrštil ve vzteku na zem porcelánový hrnek a já se na něj zamračila. V diskusi jsem se dočetla, že jsem se zachovala agresivně, syna jsem trestala, popírala jeho emoce, snažila se u něj vyvolat výčitky svědomí. A ke všemu jsem se mu pak ani neomluvila! Měla jsem prý projevit empatii, dát najevo pochopení. Dítě se zachovalo přirozeně, má přece právo svobodně vyjadřovat své emoce.

Hezky to zní, když se řekne, že maminky by měly být vždy milující, trpělivé, chápavé a tolerantní. Stejně, jako když řekneme, že ve společnosti by měli všichni pracovat podle svých možností a brát si podle svých potřeb. Jednoduchá teorie zní hezky, má ale jeden háček: v praxi nefunguje.

Medaili za hodnost

„Byla jsem zlatá máma. Všichni to o mně říkali a já si na tom zakládala,“ vypráví Lenka. „Když byl Víteček miminko, nebyl to problém, užívala jsem si to. Jenže jak rostl a sílil, vyžadovalo to ode mě čím dál víc sebezapření, což jsem si dlouho neuvědomovala. Všechno se točilo kolem něho a já, když už jsem mu musela říct ne, říkala jsem to s omluvou: Promiň, Vítečku, vím, že bys moc rád šlapal na tenhle záhon, ale opravdu to nejde… Zlatíčko nezlob se, chápu, že jsi naštvaný, ale neměl bys bít maminku. A tak podobně.

Vítkovo chování bylo stále horší a po narození sestřičky se začal chovat prostě příšerně. Pořád se mu něco nelíbilo, celý den se vztekal, kňoural, rozkazoval mi, a když jsem hned neposlechla, zuřivě na mě útočil. Byla jsem vyčerpaná, i v noci jsem vstávala víckrát k němu než k malé. Začal mě strašně štvát, nikdy jsem ho ale ani neokřikla,“ vypráví Lenka a dává se do pláče.

„Co se pak stalo? Proč jste skončili v nemocnici?“

„Vítek začal ubližovat sestřičce. Dloubnul ji, vylekal… čím dál častěji. A jednou – šla jsem jen čůrat a hned zas za nimi: a uviděla ho, jak nad ní stojí s vázou v ruce. Nevím vlastně přesně, co se stalo, asi se mi zatmělo před očima. Myslím, že jsem ho srazila k zemi, popadla a znovu odhodila, možná i víckrát. Vyděšeně řval. Bála jsem se, že má něco zlomeného, vnitřní zranění… zavolala jsem záchranku. V nemocnici nakonec zjistili jenom naražená žebra. Mohlo to ale skončit hůř.“

Uznáváme právo dětí vyjadřovat vlastní emoce, nedusit je v sobě. My dospělí bychom se ovšem měli chovat stejně. Když se snažíme být vždy hodnými, nikdy na dítě nekřičet a nevztáhnout ruku, může pak najednou dojít k ničivému výbuchu, jako se to stalo Lence. Může dojít k vážnému fyzickému ublížení dítěti. Z psychického hlediska dítě zažívá šok – změna chování rodiče je vyděsí. Nadlouho pak může být narušena jeho důvěra v rodiče a potažmo i ve svět.

Jindy se negativní emoce projevují s menší razancí, nicméně o to zákeřněji: Josef by na svého osmiletého syna nikdy nevztáhl ruku, nezvyšuje na něj ani hlas, je k němu ovšem občas kousavě ironický, tu a tam pronese ponižující poznámku, dítě před návštěvou zesměšní. Syn je z toho zmatený, otce se bojí.

Dovolit si zlobu na své dítě

Pozorovali jste někdy kočky? Já to kdysi vydržela dlouhé hodiny a musím říct, že jsem obdivovala mimo jiné kočky‑matky. Líbila se mi jejich láskyplná, obětavá péče; odhad, co mládě zvládne, a kdy je třeba vyrazit na pomoc; účinné řešení sporů; nastavování hranic; učení dovednostem… a mateřské sebevědomí.

Přednáška 24. října 2024