Nejasné zprávy
Nemoci těla souvisejí s psychikou. Jen ne tak přímočaře, jak si někdy myslíme.
Psychosomatický přístup nám může mnohé říci, stejně tak je ale leckdy zavádějící. Zprávu, kterou nám nemoc nebo zranění dává, je snadné až příliš zjednodušit. Například že onemocnění angínou má příčinu v tom, že jsme něco neřekli a udusili to v sobě. Nebo když nám na ústech vyraší opar: prožili jsme napjatou stresující situaci, snažili jsme se své emoce potlačit a ony se pak projevily v této podobě. Bolest šíje znamená, že toho na sobě máme naloženo příliš. Tyto výklady mohou být přínosným vodítkem pro nahlédnutí, co se odehrává v nás a v našem životě. Mohou nám přinést jinou perspektivu, jak se na věc podívat a lépe si porozumět. Avšak to, že se nachladíme zrovna v době, kdy máme prezentovat svůj projekt před nesympatickým a nepříjemným ředitelem firmy, kde pracujeme, nemusí nutně znamenat, že jsme se této situaci chtěli vyhnout, a tak jsme utekli do nemoci. Někdy mohou být tyto „jasné výklady a vysvětlení“ značně redukující. Jak tedy k řeči našeho těla přistupovat?
Z psychoanalytického pohledu může být tělesný symptom vyjádřením vnitřního konfliktu a zoufalství. Toto vyjádření se děje prostřednictvím obranného mechanismu somatizace. Silné vnitřní konflikty mohou vznikat v situacích, kdy jdeme proti sobě, například když se musíme chovat mile a přátelsky ke své tchyni, kterou nemáme rádi a nejraději bychom ji ze svého života vyškrtli.
Takovýto konflikt má často různé roviny. První je, že si ho ani neuvědomujeme, prostřednictvím obranných mechanismů je odsunut do nevědomí. Fakt, že nemáme rádi svou tchyni, je pro naše superego natolik nepřijatelný a neúnosný, že není možné ho udržet na úrovni vědomí. Druhou rovinou může být konflikt uvědomovaný, ale nevyjádřený. Dusíme ho v sobě, s nikým o něm nemluvíme, dokonce si ho ani ve své mysli nemůžeme pojmenovat. Otřáslo by to totiž naším obrazem o sobě samém.
V tomto duchu přistupoval k některým tělesným projevům Sigmund Freud. Jeho pojem konverze vysvětluje vznik somatických symptomů na základě duševního konfliktu – jedná se tedy o přeměnu psychického jevu v tělesný. Tímto způsobem vznikají konverzní neurózy. Ilustrací může být Freudův případ Anny O., mladé ženy, která se starala o svého nemocného a nemohoucího otce. Následně ohluchla, oslepla a ochrnula na pravou polovinu těla bez jasné organické příčiny. Když v rámci sezení přiznala (hlavně sama sobě), že ji péče o otce vyčerpává a že by se raději věnovala něčemu jinému, tyto tělesné příznaky odezněly.
Ve Freudově době byly podobné hysterické projevy běžné. Freud je vysvětloval optikou klasické psychoanalýzy. Za vznikem těchto projevů dle něho stojí potlačený sexuální pud. Ten může být odmítnut v podobě popření či vytěsnění. Není tedy uvědomován, jeho energie se však realizuje v podobě tělesného projevu. Freud pracoval s tím, že pokud je potlačený sexuální pud pojmenován a mluví se o něm, tělesné symptomy odezní. Je třeba brát v potaz, že v této době byla společnost velmi prudérní, sexualita a vše, co se jí týkalo, bylo tabu. Z tohoto důvodu bylo otevření tématu sexuality na psychoanalytickém gauči jistě velmi úlevné.
Nemoc jako informace
Freudův kolega a později zakladatel individuální psychologie Alfred Adler přisuzoval onemocněním a úrazům komunikativní funkci. Nesou tedy nějakou informaci pro nás i pro naše blízké. V kontextu psychosomatiky je důležitá celá existence člověka, především styl, jakým komunikuje, a jeho vztahy – jak je utváří, udržuje a jak k nim přistupuje.
Různá onemocnění se obvykle objevují v době, kdy prožíváme ve vztazích komplikace a vázne komunikace. Nemoc může sloužit jako prostředek k udržení vztahu a komunikace, jelikož odvede pozornost od konfliktu či překážky, které tomuto brání. Nemoc také může rozpustit dusno, které ve vztahu panuje, prolomit zatvrzelost a vzdorovitost vůči otevřenosti ke svému protějšku. A nemusí se to týkat pouze vztahů partnerských.
Franz Alexander, psychoanalytik maďarského původu, rozlišoval dvě skupiny psychosomatických onemocnění. První jsou takzvané vegetativní neurózy, které můžeme chápat jako typická psychosomatická onemocnění spojená s funkční poruchou nebo s poškozením orgánů. Jsou to fyziologické reakce orgánů na opakující se a dlouhotrvající emocionální stavy.
Všichni disponujeme přirozenými pohotovostními reakcemi na zátěž. Je nám vlastní buď reakce v podobě útěku, boje nebo „zamrznutí“. Tyto pohotovostní reakce jsou spuštěny řadou hormonálních změn. Jakmile nebezpečí odezní, zvýšená hladina stresových hormonů se vrací na svou běžnou úroveň. Může se však stát, že k reakci v podobě boje, útěku či „zamrznutí“ nedojde. Buď to nedovoluje situace, nebo si to z různých důvodů nedovolíme sami.
Naše tělo i mysl jsou vlivem hormonů nabuzené, a když vybití této energie zabráníme, zůstanou i nadále v pohotovostním režimu. Hladina stresových hormonů je stále zvýšená a naše tělo je tak neustále v chronickém pohotovostním stavu. Zvýšená produkce a hladina těchto stresových hormonů může vést k různým onemocněním či dysfunkcím, jelikož se jejich vlivem snižuje obranyschopnost organismu.
Druhou skupinou jsou poruchy či zranění nesoucí symbolický význam. Lze na ně nahlížet jako na nevědomé vyjádření přání, názoru nebo postoje na úrovni našeho těla. Situace, v které se nacházíme, pro nás může být značně zatěžující až nesnesitelná. Z různých důvodů v ní však setrváváme. Náš nesouhlas se tak projeví nevědomě na tělesné rovině, nad čímž nemáme kontrolu a nemůžeme to žádným způsobem ovlivnit.
Obdobně vysvětluje psychosomatický přístup německý psycholog Alexander Mitscherlich v rámci svého modelu dvoufázové obrany. V první fázi se pokoušíme zátěžovou situaci či konflikt (ať už jej prožíváme ve vnějším světě, nebo se odehrává jen uvnitř naší psychiky) zvládnout a vyřešit pomocí obranných mechanismů. Různě si situace racionalizujeme, bagatelizujeme, vytěsňujeme, popíráme nebo svou energii v rámci sublimace zaměříme na práci či náš koníček. Pokud však zátěž přetrvává či se její intenzita stupňuje, obranné mechanismy, které fungují na mentální rovině, selžou a konflikt se začne manifestovat na rovině tělesné.
Onemocnění či úraz přináší také určitý zisk. Může jím být zmírnění vnitřního napětí, ke kterému došlo projevem nemoci. Například když máme vysoké životní tempo, chceme toho stihnout co nejvíce, nesmíme promarnit ani malou chvíli. Tělo je unavené a vyčerpané, naše mysl nás však stále žene kupředu.
Nemoc nás pak přiměje zastavit se, tělo si konečně může odpočinout a nabrat síly. Tak získáme čas, abychom mohli přehodnotit nároky, které na sebe klademe. S nemocí či úrazem také přichází zvýšená pozornost a péče okolí. Nemoc vzbudí zájem a o nemocného se nejbližší začnou starat. Život nemocného se zastaví, což má také vliv na jeho blízké, kteří se většinou musí určitým způsobem přizpůsobit.
Tělesné projevy nám mohou pomoci mnohé odkrýt, je ale třeba uvažovat v mnohem širším kontextu. Ten by měl zahrnovat bio‑psycho‑sociální pohled a také být zasazen do životního příběhu konkrétního člověka.
Více k tématu:Stavros Mentzos – Přehled psychodynamikyGerhard Danzer – PsychosomatikaMarilla Alsenstein, Elsa Rappoport de Aisemberg – Psychosomatics Today: A Psychoanalytic Perspective
Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..