Negativní emoce

„Víš, co mi přijde na mateřství nejtěžší?“ svěřuje se kamarádka Katka, maminka novorozené Klárky. „Snášet ty negativní emoce. Mám pocit, že od rána do rána nic jiného nedělám, než bojuju o to, aby Klárinka byla spokojená, a ona stejně když nespí, tak půlku času prokřičí, a druhou se aspoň tváří, že jí ulítly včely…“

Katka výstižně vyjádřila jeden z nejnáročnějších rodičovských úkolů – práci s negativními emocemi dětí. Není to vůbec jednoduché: k negativním emocím dětí bychom totiž měli být vnímaví a citliví, měli bychom je respektovat a chápat; neměli bychom se jimi ale příliš nakazit, nechat se jimi ničit.

Pečovat o miminko, které z neznámého důvodu pláče a pláče, je nesmírně vysilující. Příčinou může být nějaký zdravotní problém a určitě se vyplatí poradit se s pediatrem. Někdy však nejde o žádný zdravotní problém a dítě ani nepláče „příliš“, rodič však pláč a křik dítěte prostě špatně zvládá. Často pak nechce dítěti jeho emoci dovolit, a tím mu (i sobě) nevědomky způsobuje problémy.

V daný okamžik sice dítě dokážeme přesvědčit, aby neplakalo nebo nekřičelo, ale stresové hormony se nevyplaví, nevyjádřená emoce v něm zůstává.

Vezměme si případ, kdy je naše nemluvně či batole prostě přetažené. Nemá žízeň ani hlad, není mu zima ani horko. Nepotřebuje rozptylovat ani utěšovat. Pláčem či křikem ventiluje svou frustraci, slzami vyplavuje stresové hormony, a vše, co v tu chvíli potřebuje od nás, je prosté přijetí svého stavu.

Jenže to se nám právě málokdy daří. Špatně snášíme, když dítě pláče, křičí, fňuká, nebo se vzteká.

• Někteří dětskou emoci natolik zvnitřní, natolik se s ní ztotožní, že se z ní hroutí.
• Jiní se stydí před okolím: bojí se, že budou považováni za neschopné, slabé rodiče. Mají pocit, že jim dítě „dělá ostudu“.
• A další mají získanou hrůzu z negativních emocí. Ve svém dětství se je sami naučili potlačovat jako něco nepatřičného. A teď to zase učí své děti.

Výsledkem různých příčin je pocit, že prostě „musíme něco udělat“, aby dítě nebrečelo.

Zacpat mu pusu

A tak už při první známce nespokojenosti cpeme miminku do pusy dudlík, energicky je houpeme nebo se snažíme odvést jeho pozornost jiným způsobem: „Hele: chrastítko!“ Když se nám nedaří a dítě se přes naši snahu rozkřičí, jsme z toho celí nesví. Vzdycháme, potíme se, zoufáme a stydíme se. Připadáme si neschopní. Často ještě znásobíme své úsilí.

Jenže miminko, které například cestou v MHD utrpělo nadbytkem podnětů a pláče, nepotřebuje v tu chvíli dudlík, kojení ani všemožné utěšování. Potřebuje náruč klidného, uvolněného rodiče; přijímajícího a empatického, ale nikoli se hroutícího, nespokojeností dítěte zničeného.

Děti se občas potřebují docela prostě vyplakat, vykřičet. Nejde o to „nechat dítě vyřvat“, ale nebránit mu v pláči, breku nebo křiku.

Když dítěti v pláči a křiku bráníme, prokazujeme mu (a potažmo i sobě) medvědí službu. V daný okamžik sice dítě dokážeme přesvědčit, aby neplakalo nebo nekřičelo, ale stresové hormony se nevyplaví, nevyjádřená emoce v něm zůstává a stále je ovlivňuje. Je nenaladěné, neschopné se radovat a pohotové se rozbrečet či rozvztekat z nejmenší příčiny. Dveřmi vyhozená emoce se oknem vrací. Znova a znova.

Dlouhodobé důsledky

Přednáška 24. října 2024