Nedospělé já

Od chvíle, kdy se sociální sítě staly běžnou součástí našich životů, máme mnoho nových příležitostí a cest, jak předávat informace, sdílet pocity či se vzdělávat a pracovně rozvíjet. Zdá se mi však, že do našich životů vklouzly tak nějak nenápadně a plíživě. Díky tomu jsme si nevšimli, že svůj život žijeme vlastně dvakrát. Jednou v hmatatelné a podruhé ve virtuální realitě. A náš „nový“ život není o nic méně plný starostí, otázek, nejistot a obav než ten původní.

Množství, hutnost a v neposlední řadě i kvalita informací, které se k nám díky sociálním sítím dostávají, nejsou pro náš mozek úplně standardní. Jejich zpracování vyžaduje více energie, je namáhavější. A protože pro tuto novou součást našeho každodenního života nemáme dostatečně vyvinuté a staletími otestované způsoby uvažování, často docházíme ke zkratkovitým a nepřesným závěrům.

Informace jako divoký roj včel útočí na naše smysly, myšlenky, vzpomínky a hlavně emoce. Dozvídáme se věci, které nelze (nebo jen velmi těžko) vytěsnit, a přitom bychom bez jejich znalosti mohli žít úplně stejně kvalitně. Možná i kvalitněji. Jenže zkrotit tenhle informační přísun a třídit jeho obsah stojí hodně energie navíc a vyžaduje i určitou praxi či dovednost pracovat se sebou a svým prožíváním. A tak se snadno můžeme ocitnout před problémem, který by v off‑line světě vůbec neupoutal naši pozornost.

Necítí hrdost, že mě má?

Čtenářka Lenka se s jedním takovým problémem potýká. Sleduje fotky zamilovaných kamarádů a usměvavých rodin a zlobí se, že se její manžel touto formou nechce dělit o své soukromí. Ona je na svou rodinu hrdá a ráda by se pochlubila ostatním. Copak on to tak necítí?

Je zde reálná možnost, že manžel hrdost cítí, ale jeho potřeby mají odlišnou formu naplňování. Sociální sítě v jeho očích nesplňují určitá kritéria, díky kterým by ho zveřejňování fotek uspokojovalo. Jednoduše to pro něj nemá buď žádnou, nebo dokonce minusovou hodnotu. Oproti tomu ženina kritéria sociální sítě pravděpodobně splňují a hodnota pro ni je jednoznačně vysoká.

Nesklouznout v takovém případě k hádkám a nedorozuměním může být velmi obtížné. Potřeby, o kterých se tu bavím, mají totiž svůj původ hluboko v minulosti, v raném dětství, a stejně tak i způsoby jejich naplňování.

Strategie, které jsme si tehdy osvojili, nám poskytovaly (či měly poskytovat) pocit bezpečí. Tedy něco, čeho se jen tak z rozmaru rozhodně nemůžeme vzdát. Jako bezmocní malí tvorové jsme byli odkázaní na druhé. Pokud byly naše potřeby nasyceny, cítili jsme se bezpečně. Pokud nebyly, cítili jsme velmi silné ohrožení a hledali možnosti (tehdy velmi omezené), jak je naplnit.

Připomeňme si ty tři základní – potřeba po podnětech, potřeba po uznání, potřeba po struktuře. Více jsem o nich psala v článku Tak já ti něco povím. A já si teď dovolím rozvést svou fantazii o tom, jak v pozadí tohoto sporu o (ne)zveřejňování soukromých fotek, může být právě potřeba uznání.

Kdo jsem?

Pochvala a uznání je jeden z velkých motivačních prvků a během dospívání také nástroj, skrze který se učíme identifikovat sami sebe. Pokud jsme už někde u startu prožívali nedostatek (klidně i jen domnělý) a neměli jsme kompetence či prostředky jej vyvážit, tato nenaplněná potřeba s námi zůstala i v dospělém životě. Jen se projevuje v jiných kulisách.

Někdy je kultivovanější, to když například prezentujeme své umělecké, sportovní, pracovní či jiné úspěchy a těšíme se z každého ústního i fyzického „pohlazení“ za své dovednosti. Někdy z nás tryská jako právě prokopnuté vodovodní potrubí. To když se naplnění svých potřeb domáháme výčitkami, křikem a násilím.

A jak to celé souvisí s tématem, se kterým se redakci svěřila pisatelka? „Nejsme puberťáci,“ píše. A já si myslím, že jsme. Nebo minimálně naše část stále zůstává. A to ta, která svou potřebu po uznání nestihla plně nasytit.

Pamatujete si, jaké to bylo jít s klukem nebo holkou ve škole za ruku tak, aby to všichni viděli? Nebo se líbat v parku na lavičce před očima těch nejdůležitějších spolužáků? Já ne. Pamatuji si to totiž z té druhé strany. Ze strany těch, kteří právě takovéto veřejné demonstraci vlastní hodnoty mohli jen přihlížet. Ukázat se v páru znamenalo být někým a přinášelo velký potenciál posbírat dostatek chvály a obdivu.

Druhý život, druhá šance

Troufnu si říct, že během dospívání je „být někým“ to jediné, na čem záleží. Souhrou okolností, nemožností získat si uznání jinak se v hlavě puberťáka může rýsovat jednoduchá rovnice. Ukázat druhým, že mám partnera = být někým. Ne „mít partnera“, nýbrž ukázat ho. Stále se totiž bavíme o touze po uznání od okolí.

A teď si představte, že nám tato rovnice zůstane ve formě neuvědomovaného přesvědčení, které řídí naše chování. S věkem, možnostmi a zkušenostmi se ho naučíme ignorovat, obcházet. Svou potřebu po uznání sytíme jinak či se ji v tom horším případě naučíme potlačovat.

Málokdo z nás se bude před kanceláří plnou kolegů osahávat se svým partnerem. Třeba bychom i chtěli, ale společenská pravidla nás zastaví. A je to dobře. Zapojujeme totiž své dospělé já, které je na rozdíl od toho pubertálního schopno vyhodnocovat adekvátnost situace a dlouhodobé dopady našeho chování v daném prostředí.

A pak se objeví sociální sítě. Náš druhý život. Fotky zamilovaných párů, vysmátých rodin s dětmi, statusy plné lásky a veřejných vyznání, která si mohou přečíst lidé na celém světě. A v nás začne zase ožívat ten mladý kluk či holka, který (která) pořád touží po tom konečně ukázat, že on (ona) taky! má partnera.

Racionální úvaha, že to ve svém věku nemáme zapotřebí, že naše hodnota se odvíjí od něčeho jiného než od množství obdivu od cizích lidí, má minimální váhu. Je to puberťák v nás, který právě spatřil příležitost, jak nasytit svou roky strádající potřebu.

Proto mu (rozuměj sobě) musíme dát v první řadě pochopení namísto výčitek, prostor namísto umlčování a čas, aby připustil, že ukázat druhým, že má partnera, není jediný způsob, jak být někým. A naše dospělé já mu v tom může pomoci, protože má mnohem více možností a schopností najít jiné řešení. Je třeba však zapojit empatii a soucit, který bychom pravděpodobně cítili s opravdovým puberťákem. Drobnou inspiraci, kudy na to můžete jít, najdete na konci článku.

Vidíme, co vidět chceme

Ke zmírnění nepříjemných pocitů a pnutí při pozorování všech těch šťastných (zamilovaných, vysportovaných, bohatých…) v parcích a na školních chodbách (sociálních sítích) by mohlo přispět známé tvrzení, že není všechno zlato, co se třpytí.

Tvrdit, že všichni na sociálních sítích lžou, by bylo krátkozraké a nepravdivé generalizování. Stejně jako všechno na světě má i tato aktivita své motivy. Byť i vy určitě znáte příběhy, kdy pár zveřejňující fotky v láskyplném objetí se vzápětí rozešel či rozvedl. Nechci však zkoumat pravdivost příspěvků, ale vaši optiku, se kterou se na ně díváte. To, jestli se „třpytí“, nebo ne, totiž z velké části záleží paradoxně na vás.

Pokud máte dojem, že druzí žijí ideální život, který vy nemáte, či naopak někoho považujete za nemožného, špatného a odsouzeníhodného, zbystřete. Máte‑li takhle jasno, pravděpodobně opomíjíte řadu dalších informací, které by vám příběh pomohly dokreslit. Buď je nevidíte, nebo snižujete jejich váhu. Jindy naopak můžete klást přehnaný důraz na ty informace, které máte, protože se vám hodí pro potvrzení svého osobního přesvědčení – pravdy, kterou jste zastávali ještě mnohem dřív, než vám daný člověk, obrázek nebo status přišel na oči.

Staré problémy v novém kabátě

Jak už jsem zmínila v úvodu, množství informací atakující naše smysly v často neředěné formě oslovuje ty části našeho já, které by jinak mohly zůstat skryty. Proto nás nemusí napadnout své reakce podrobovat té správné reflexi. Netušíme, že to, co prožíváme, není vždy jen čistá reakce na aktuální situaci, ale že to může být ovlivněno řadou zkušeností, zážitků a již zmíněných nenasycených potřeb z minulosti, které volají o pozornost.

V případě Lenky by tak nemuselo jít o nízké sebevědomí, potřebu kontroly, nedůvěru či nedostatek partnerovy lásky, jak se sama obává. Dost možná jde o představu či potřebu jen jedné části jejího já, která pod vlivem okolností ožila a spustila zatím jedinou známou strategii, jak získat to, po čem touží: naplnit potřebu uznání tím, že se pochlubí druhým.

Tahle strategie je ještě podpořena jasným důkazem, že u jiných to tak funguje (zveřejňují fotky a vyznání), jako to „fungovalo“, když nám bylo čtrnáct. Ukázat se či přemluvit partnera, aby se s ní ukázal či jí veřejně vyznal lásku, by tak mohlo sloužit jako toužebné pohlazení pro toho puberťáka uvnitř.