Nedokonalá

Za dostat nejlepší možnou známku si dosaďte dělat vždycky všechno na sto procent nebo rovnou to nejobecnější být dokonalý, dokonalá… a máte zaděláno na život plný sebemrskačství a přehnaných nároků na sebe sama. Život s nedostatkem soucitu k sobě.

Jakýpak taky soucit – chtít po sobě, aby všechno bylo vždycky perfektní, je přece normální a samozřejmé. Alternativa není akceptovatelná a vede k otázce, proč to nešlo lépe. Vždycky to přece jde lépe. Když můžou existovat lidé, kteří mají pokaždé samé jedničky nebo kteří vždycky odvádí bezchybnou práci, je přece jasné, že to tím pádem jde.

A pokud to jde, není důvod, abych to taky nezvládla. Copak jsem horší, neschopnější než druzí? Copak je se mnou něco špatně, že bych to taky nedokázala? Určitě ne! Stačí se zakousnout a vytrvat! (Ano, vytrvat celý život a nikdy si nedovolit klesnout pod hranici dokonalosti. Co může být jednoduššího.)

Ale on je jeden docela dobrý důvod, proč si na sebe tenhle bič neplést. Tím důvodem je protože nechci a protože nemusím. Nechci být dokonalá. Nepotřebuju být dokonalá. A tohle rozhodnutí není moje slabost ani projev kapitulace. Je to schopnost (v dnešní době nezbytná) vybírat si své bitvy. Možná odvedu prvotřídní práci v jedné oblasti, protože chci a protože ta je pro mě důležitá. A jinde se spokojím se starou dobrou průměrností. A jestli mě za to někdo bude chtít soudit? Tak ať. Co je mi po nich.

Je tu ještě jeden další důvod, a sice ten, že to prostě nejde. Je nereálné být vždycky a ve všem stoprocentní. Ani lidé, kteří po vás dokonalost mohou vyžadovat, jí sami nedosahují. Pokud tvrdí, že ano, tak buď lžou, nebo směřují k pořádnému vyhoření.

Albert Einstein prý řekl, že šílenství je dělat tu stejnou věc pořád dokola a očekávat jiné výsledky. Já říkám, že šílenství je vytyčit si životní metu, která je absolutně nedosažitelná, a nechat se tímto chorobným ideálem zničit, rozložit na kousíčky, až z nás nezbude vůbec nic. V závěrečné scéně filmu Černá labuť hlavní hrdinka baletka Nina za ohlušujícího potlesku publika leží na zemi, s extatickým úsměvem hledí vzhůru a šeptá Dokázala jsem to. Byla jsem dokonalá, zatímco z ní vyprchává život.

Snaha o dokonalost vás nevynese k výšinám slávy, kde vás vaše okolí konečně ocení. Dovede vás do předčasného hrobu. Obvykle metaforického, ale někdy i skutečného. Nezabíjejte se snahou o dosažení dokonalosti. Dovolte si být nedokonalí a žijte dlouze a blaze.

Takhle to stačí

Jelikož článek nabral mnohem temnější notu, než jsem na jeho začátku zamýšlela, zkusme ho v poslední části zase odlehčit. Ráda bych vám, kteří se snažíte vybojovat své každodenní bitvy vždy na sto procent, slíbila pár věcí. Zkuste mi je, prosím, věřit.

• Vaše firma nezbankrotuje, pokud jí nebudete věnovat maximální nasazení. (Jestli ano, asi byste měli nabrat víc zaměstnanců.)
• Šéf vás nevyhodí, protože jste si dovolili zvolnit. (Pokud ano, prokáže vám tím leda službu, protože si budete moci najít lepší práci s lidštějším šéfem.)
• Neztratíte figuru, když si občas dáte extra dezert nebo si občas nepůjdete zaběhat.
• Vaše děti neskončí v kriminále, protože jim občas nebudete věnovat svou absolutní pozornost a prvotřídní péči.
• Lidé vás nebudou mít méně rádi, když se pro ně přestanete snažit rozkrájet. (Pokud někdo ano, takového člověka ve svém životě nejspíš stejně nechcete.)
• Když si dovolíte nebýt dokonalí, nic špatného se nestane.

Vše, co byste podle své představy měli nebo chtěli stihnout během ideálního dne, vážně nemusíte stíhat pokaždé. Je v pořádku nevěnovat se každý jednotlivý den tvrdé práci, k tomu sportovat, socializovat se, rozvíjet se a sebevzdělávat, uklízet doma, dělat maximum pro děti a/nebo pro partnera, to vše za těch 16 (doufejme, že ne více) hodin mimo spánek.

Jeden den stihnete pár věcí ze svého seznamu činností. Další den jiných pár věcí. Jiný den se vykašlete na ně na všechny a budete se věnovat jen sebepéči. Ta vám dodá energii na další úspěšně vybojované bitvy.

I samotný Bůh sedmý den odpočíval. Protože se podíval na odvedenou práci a usoudil, že je dobrá. Že to stačí. Až se někdy zase budete dřít do padnutí, vzpomeňte si, že pán všehomíra (ať už v něj věříte, nebo ne) věděl, kdy přestat a „dát si oraz“. Tak si ho taky občas dejte.