Nedělní neuróza

Pondělí ráno, klasický kolotoč začíná. Často se v pracovní dny zastavíme až večer a týden se tak rychlostí blesku přehoupne ke konci všedních dní a my sprintem doběhneme do cíle v podobě tolik očekávaného pátku. Buď „padneme za vlast“ a jsme rádi, že večer nic nemusíme a jen jsme. Nebo chceme využít toho, že zítra nemusíme vstávat a vyrazíme někam ven za zábavou.

Přijde víkend, jedeme na výlet, věnujeme se rodině, koníčkům, možná pracujeme. Tempo se mírní, zpomalujeme, zastavujeme se. Hlavu tolik nezaměstnáváme, takže přijde prostor pro myšlenky, na které přes týden není čas. Svou pozornost nevěnujeme řešení pracovních záležitostí a dalších úkolů a můžeme se obrátit k sobě. Pokud před tím ovšem neutíkáme.

O víkendech se vše zastaví, ulice jsou vylidněné, svět má klidový režim, nastávají ideální podmínky pro tzv. nedělní neurózu. Vztahování se k neděli je pouze ilustrační, tyto stavy mohou přicházet kdykoliv, kdy vypadneme ze svého režimu, tedy o dovolené, o svátcích nebo v nemoci.

V těchto chvílích se často objevují pocity prázdna, nesmyslnosti a bezcennosti vlastního života i života obecně. Začnou vyvstávat pochybnosti o smyslu vlastní existence. V plné míře se projeví tzv. existenciální vakuum, které bolí, je nepříjemné a je pro nás ohrožující tím, že vlastně nevíme, co s ním, protože zaplnit tuto vnitřní prázdnotu je úkol velice obtížný. Je způsobené tím, že náš život vnímáme jako prázdný, bez smyslu a směru, nenaplněný a zbytečný. Tyto pocity jsou v průběhu týdne uklizeny do pozadí v důsledku pracovního vytížení. Nemáme prostor ani kapacitu je vnímat. Najednou nastane klid a máme čas pro přemýšlení o tématech typu:

• Za čím se ženu?
• Kam směřuji?
• Proč tu jsem?
• Co je smyslem mého života?
• Co je smyslem všeho okolo?

Tyto myšlenky ovlivňují naši náladu, vedou k pesimismu a negativismu, berou nám energii, ztrácíme kvůli nim motivaci. Pod jejich působením se stáváme apatičtí, nevrlí, protivní, naštvaní, nic se nám nechce, na nic nemáme sílu, vše nám připadá zbytečné. Pokud je živíme, mohou přerůst v neurózu nebo v depresi, v extrémních případech vést až k sebevraždě. Pocit zbytečnosti a nesmyslnosti je tak silný, že se nedá vydržet.

Existenciální vakuum

Pocity beznaděje, prázdnoty a bezvýznamnosti způsobují silnou frustraci, která vede ke stavu existenciálního vakua. Paradoxně nejvíce jsou jím zatíženi lidé, kteří jsou velmi úspěšní jak v soukromém, tak v pracovním životě a materiálně zabezpečení. Zdá se, že jejich potřeby jsou saturovány, nic jim neschází, jsou spokojení v zaměstnání, vedou naplněný partnerský nebo rodinný život. Víceméně si mohou dovolit, co chtějí, netrpí nedostatkem. Jejich život může zvnějšku působit jako bezproblémový a dokonalý.

Často se však nemohou zastavit, protože by je pocit nesmyslnosti jejich života sžíral ve velké míře. Neustále se tedy starají o to, aby měli dostatečný přísun podnětů, které by je rozptýlily a odvedly pozornost od vnitřní prázdnoty a pocitu bezvýznamnosti jejich života. Útěk od sebe samotného může mít podobu workoholismu, užívání různých návykových látek, navazování mimopartnerských či mimomanželských známostí, závislosti na sportu, na jídle a podobně.

Prvotní motivace pro zaplňování času vším možným je zřejmá – chtějí vést aktivní život, užívat si ho, avšak ta opravdovější spočívá v tom nepustit si své démony do vědomí. Nejsou zváni, jejich přítomnost je nežádoucí a mnohdy bolestivá. Když se zabaví, nezbude na ně prostor, jejich vnitřní prostor zaplní zážitky, vzpomínky, zaměření se na jinou osobu atd. Dávají svému životu smysl vším možným, jen aby utekli před myšlenkami a připuštěním si, že vlastně žádný smysl nemá.

V dobách války docházelo k nejnižšímu počtu sebevražd. Lidé viděli smysl svého života v přežití. To je drželo nad vodou, motivovalo k tomu jít dál, překonávat všechny strasti, které tato doba přinášela, a nenechat se srazit na kolena. Myšlenky na přežití jim daly smysl, který jim pomohl překonat toto těžké období.

Pro některé z nás je tento druh myšlenek a pocitů neznámý, avšak pro jiné mohou být zdrojem výrazného vnitřního neklidu. Svou prázdnotu přes týden zaplní povinnostmi – vše je v běhu, tak běží taky, mysl zaměstnávají vnějšími podněty, jež jim dávají zapomenout na své vnitřní záležitosti, které mnohdy prostě nejsou příjemné. V momentě, kdy se zastaví, se skrytí kostlivci začnou plížit do vědomí a přebírat nad ním nadvládu. Začnou ovládat myšlenky.

Ty mohou mít různou podobu, například nedořešené záležitosti, výčitky svědomí, nepovedené vztahy, nesplněné sny atd. Najednou máme v hlavě prostor na to, abychom přemýšleli o věcech, na které v zápřahu nezbývá čas ani energie. Mohou to být naše stesky, něco, co nás trápí a nechceme na to myslet, bolavá místa, která se obnaží, protože v běhu jsou utlumená naší činností a zaměřením pozornosti jinam.

Může se nám zdát, že když na dané záležitosti nemyslíme, nemáme čas se jimi zabývat, je nám lépe. Je to ale jen zdání. Mnohdy odsouváme i důležitá rozhodnutí nebo nepříjemné rozhovory, hlavně však klameme sami sebe. Místo zahlcování své mysli podněty a činnostmi raději zkusme navázat se svými bolavými místy kontakt, i když to zpočátku jistě nebude příjemné. Emoce nezmizí, dokud si je neprožijeme a neodžijeme.

Více k tématu:Viktor Emil Frankl: Utrpení z nesmyslnosti života