Něco se stalo: Puberta

Milujeme je. Ještě než se narodí, spřádáme sny o jejich budoucnosti, promítáme do nich svoje touhy, dušujeme se, že budeme těmi nejúžasnějšími rodiči. Budeme kamarády s přirozenou autoritou, budeme je moudře kormidlovat na jejich cestě životem a přitom jim ponecháme svobodu. Budeme chápaví, tolerantní, trpěliví. To dobré převezmeme od našich rodičů, ale jejich chyby opakovat nebudeme.

A ono to dokonce vypadá, že se to podaří. Jsou tak báječné! Jejich první úsměv, otázky proč to a proč tamto, rozechvělý stisk malé ručičky první školní den, oči, kterýma nás hledají na sportovních zápasech a recitačních soutěžích. Neumělým písmem vykroužené pozdravy z letních táborů, pýcha, že už umějí plavat, jezdit na kole, lyžovat. Mazlí se s námi a chlapácky pošťuchují, vyprávějí nám, smějou se a chtějí být s námi… A pak se něco stane.

Dveře do pokojíčku se neprodyšně uzavírají, při pokusu o pohlazení se odtáhnou, komunikace se stává poněkud jednostrannou a nezřídka připomíná výslech. Pokud dotazy (Jak ses měl? Co jste dělali? Líbí se ti to?) proniknou přes hradbu sluchátek nebo počítačových her, odpovědi na ně už nejsou ani holé věty: hm, nic, nevím. Signalizují, že nastává období, které bude teprve tou pravou zkouškou rodičovství.

Ze zahraničí jsem si přivezla povzbuzení pro koučování dětských skupin i teenagerů, s kolegy jsme vytvořili workshopy, spolupracuji se školami.

Puberta zaklepala i na naše dveře. V létě se můj dvanáctiletý syn vrátil z prázdnin a pronesl jednoduchou větu věštící velké změny: už nejsem dítě. V podstatě mi tím říkal: Chci už od tebe jiný přístup, nejsem jako můj malý bratr, mám jiné zájmy, mám jiné potřeby, mám rozum, jsem samostatný, mám kámoše, chci svůj život – rozuměj život, kde už nejsi čtyřiadvacet hodin denně, mami. Rozuměla jsem velmi dobře a vlastně se i docela těšila. Mám přeci nástroj, jak novou situaci zvládnout. Jsem kouč.

Ze zahraničí jsem si přivezla povzbuzení pro koučování dětských skupin i teenagerů, s kolegy jsme vytvořili workshopy, spolupracuji se školami. A teď to konečně zúročím i ve vlastní rodině. Všechno má ale svá plus a minus. To minus bylo, že jsem velmi brzy narazila na pravdivost rčení o kovářově kobyle. Plus, že pro všechny ostatní to opravdu funguje.

Proč koučovat teenagery?

Přednáška 24. října 2024