Nechte mámu růst

A klidně bych při tom mohla úplně přehlédnout, že já odjíždím spokojená, ale že kamarádce je po té návštěvě vlastně trochu hůř než před ní. Že se bojí ne míň, ale víc. Že se cítí neschopnější o ten kousek, o který já se cítím schopnější. Děti učíme, že se zvířecím mámám nesahá na mláďátka, ať na ně nepřeneseme své pachy. My lidé jsme úplně normální savci. V nějaké podobě tohle platí i pro nás.

Bývá to obzvlášť složité pro prarodiče, typicky pro babičky. Ony mají odchováno, ony vědí. Pokud nezvládly „nechat své děti dospět a jít“ doteď, s narozením vnoučete jim život přinesl nepopiratelný a jasný milník, který je v tom může postrčit. Ale pro mnoho babiček je z různých důvodů těžké až nemožné přestat vidět své dítě jako dítě, tedy někoho méně schopného než já, obzvlášť co se péče o děti týká.

Nevnucovat svou expertízu je pro spoustu babiček nad jejich síly. Krom toho všeho popsaného příjemného, tedy že někde mohu zažít autoritu, pocit kompetence, radost z toho, že poradím a pomůžu…, může tu být ještě těžký proces s pocitem kontroly, které se musím vzdát. Zpracovat skutečnost, že moje dítě bude svoje dítě vychovávat podle sebe. Že s těmi způsoby někdy nebudu souhlasit. A že je to tak v pořádku.

„Všechno děláme špatně“

Ještě zamotanější může být situace tehdy, když do hry vstupují naše vlastní nezpracované zážitky nebo traumata. Toho se týká dotaz, který přišel do redakce. Čtenářka Darja v něm píše o své tchyni a jejím chování od prvního dne šestinedělí: Všechno s partnerem děláme podle ní špatně, starost o mimino nezvládáme, pomalu za nás chce chodit k pediatrovi, neustále nás nutí hlásit jí výsledky od doktorů, špatně dítě houpeme, chováme, nosíme, krmíme (já mám určitě špatné mléko). Podle ní je dítě neduživé, apatické, pokřivené a tak dále, hledá na něm sebemenší chyby.

Darja taky uvažuje, co je vlastně za tím vším: tchyně před 40 lety o jedno své vlastní dítě přišla, když bylo velmi malé. Pravděpodobně správně Darja usuzuje, že narozením jejich dítěte se v tchyni toto staré trauma otevřelo.

Když se v nás otevře takovýhle tunel do minulosti, najednou jako bychom žili svůj starý příběh znova, a tentokrát bychom se snažili to staré napravit. Pokud se ženě nepovedlo kojit první dítě a bylo to pro ni traumatické, může minout napojení s druhým dítětem tím, že ho bude kojit i „na sílu“ ve snaze jaksi dokojit ještě i to první. To, co momentálně žije Darjina tchyně, se nejspíše vůbec netýká Darji, jejího muže ani jejich dítěte. Tchyně se snaží excesivní kontrolou napravit tu hrůzu, která se stala jí a nad kterou kontrolu neměla.

Při čtení Darjina dopisu mě napadalo tohle slovo: peklo. Peklo pro všechny, kteří se tohoto dramatu musí účastnit (tchyni nevyjímaje). Peklo pro nové rodiče, kteří jsou atakovaní neustálým znejisťováním, postrkováním a vychylováním z rovnováhy. Peklo pro miminko, kterému se někdo „cpe do výhledu“ mezi ně a jeho rodiče, kteří sami nejlépe jsou schopni ho vidět a vnímat jeho potřeby. Peklo pro babičku, protože toto snažení je nevědomé, kompulzivní a samozřejmě marné.

Jak s takovým člověkem zacházet? To hlavní je neustále mít na paměti právě toto: Nic z toho, co se právě děje a co ten člověk říká, se reálně netýká nás. Babička nemluví o současném miminku, mluví o tom svém. Reálně se neposuzuje, jak to zvládáme my teď a tady – celá ta hrůza směřuje nejspíš k tomu, co se dělo tehdy a tam, a jestli se tomu proboha nedalo nějak zabránit. Vina, která se na nás hází, nám nepatří. A vůbec celé toto divadlo jsou ve skutečnosti jen emoce, které na sebe poněkud nešťastně vzaly podobu slov. Ta ale nemají mnoho významu.

Toto je krok jedna, který si musíme v takových situacích neustále připomínat. Ať udržíme odstup. Ať v té smršti stojíme pevně. A hlavně ať především vidíme své dítě – takové, jaké je doopravdy.

Pokud pro nás nefunguje varianta „jedním uchem tam a druhým ven“, pokud nám krok jedna neusnadní vůbec to celé nebrat vážně, krok dva je bohužel nutně vymezení a opětovné vymezování hranic. I za cenu konfliktu.

Naše děti jsou naše děti. Nikdo je nezná lépe, nikdo tuhle práci neudělá lépe za nás. Nejen že život předkládá před babičku výzvu „nechat syna jít a oddělit se“. On tutéž výzvu k oddělení, převzetí zodpovědnosti a ochraně své vlastní nové rodiny předkládá před syna. I kdyby se babičce plnit tento vývojový úkol nedařilo, synovi se to podařit může. Není možné dopustit, aby nás někdo zvenčí odpojoval od našich dětí a blokoval náš proces učení se být rodičem.

Kdyby měl tento článek mít nějaký apel na společnost, byl by to tento: Když jdeme na návštěvu k čerstvým rodičům, nic není důležitější než péče o ně a podpora jejich pocitu kompetence. Přinesme jim jídlo, zajímejme se o jejich prožívání, ale proboha, necpěme se jim do péče o dítě. Kéž bychom se všichni uměli disciplinovat a vnímat, že tohle není o nás. Že své dobré pocity bychom měli upozadit, zkrotit svou touhu poradit, naučit, ukázat. A nevědomky i ukázat SE, jak jsme šikovní.