Nechci do ústavu

Za prvé, diagnóza závislosti není primárně založena na tělesných vyšetřeních. Za druhé, lékaři se zdráhají předepisovat jakékoliv léky. A do třetice to, jestli po skončení léčby vykazujeme symptomy závislosti nebo ne, záleží čistě jenom na nás.

Do psychiatrické léčebny pro závislé jsem poprvé vkročil ve svých dvaceti letech jako stážista vyšší odborné školy. Přijížděl jsem tam teoreticky vybaven především televizními filmy a seriály a očekával jsem tedy blázny v kazajkách, psychopaty s pěnou u pusy či devianty s nekoordinovanými pohyby.

To, co jsem během prvních hodin zažil, mě ale zcela odzbrojilo. Potkal jsem tam úplně normální lidi! Civilně se usmívali, dokázali být zábavní i šarmantní a inteligentně konverzovali. Dokonce jsem tam narazil na člověka, kterého jsem znal a rozhodně bych ho nikdy nečekal v blázinci. Po šesti týdnech jsem odjížděl s daleko více otázkami, než když jsem přijížděl.

Jak se vlastně stane, že se člověk dostane třeba na půl roku nebo na rok do ústavního zařízení, kde se léčí závislost? K čemu tam dochází? A kdo si co od toho slibuje?

Léčebna jako trest

Tak jako v dětství polepšovna neboli pasťák, i léčebna se může stát strašákem pro člověka, který se nechová v souladu s pravidly místa, kde žije. Rodina, širší příbuzenstvo anebo zaměstnavatel mohou léčebnou hrozit jedinci, o němž se domnívají, že se mu pití alkoholu, užívání jiných látek anebo hraní automatů vymklo z rukou. „Buď toho necháš, nebo se půjdeš léčit,“ zaznívá často v domácnostech, odkud se začaly ztrácet peníze a cenné předměty, kde často zvoní policie a kde se s jedním členem už prakticky nemluví anebo nedá mluvit.

Přitom ještě v nedávné historii mohla ta věta znít: „Buď toho necháš, anebo tě dáme na léčení.“ V socialistickém Československu totiž existoval institut léčby na výměr, o které rozhodoval okresní úřad, nejčastěji na podnět rodiny. V dnešní době má takovou možnost pouze soud, a to jedině v případě, že dotyčný spáchal nějaký trestný čin. Rodina dnes tedy má možnost jednotlivce buď „dotlačit“ k tomu, aby nastoupil dobrovolně, anebo jej vyhodit na ulici.

Pojetí závislosti jako nemoci vynalezli až humánně a křesťansky orientovaní lékaři v osmnáctém století.

Historikové znají ještě daleko přímočařejší a drsnější způsoby řešení závislosti. Do osmnáctého století bylo v Evropě opilství považováno za nezodpovědné a deviantní jednání, které je třeba trestat. Opilci byli umisťováni přímo do vězení anebo do specializovaných útulků. Podobný postoj byl v různých částech světa zaujímán i k prostému užívání některých látek považovaných za nebezpečné kvůli vysokému riziku závislosti. V sedmnáctém století hrozil například v Rusku, Bavorsku nebo v Osmanské říši trest smrti za kouření tabáku. Pro zajímavost dodejme, že ve stejné době byla v západním světě oslavována opiová tinktura jako zázračný lék.

Pojetí závislosti jako nemoci vynalezli až humánně a křesťansky orientovaní lékaři v osmnáctém století. Průkopníkem byl Benjamin Rush, který se označením nestřídmého požívání lihovin za chorobu snažil uchránit před opovržlivým postojem veřejnosti často se opíjející zástupce střední třídy, do které sám patřil. Ve Spojených státech začala vznikat organizovaná hnutí za střízlivost a také tzv. střízlivé domy, poměrně komfortně vybavená ubytovací zařízení pro malý počet lidí. Léčba se odehrávala v křesťansky laděném duchu směrem k výchově ke správnému životu.

Úzké sepětí léčby a trestu však tímto nevymizelo. Tendence zbavovat se „problematických“ lidí z městských ulic přetrvala dodnes a pojetí závislosti jako nemoci pouze přineslo další možný nástroj, jak tyto lidi jednoduše odsunout do ústraní. Vlády států i měst začaly s chutí financovat zřizování velkokapacitních léčeben, které už oficiálně nesloužily k potrestání, ale k léčení. Výsledek byl však stejný, pouze o něco humánnější, a navíc psychiatrie jako nový lékařský obor nabízela skvělou legitimizaci pro izolaci těchto lidí od společnosti: kdo je nemocný, musí se léčit.

Přednáška 19. listopadu 2024