Nebojme se emocí

Tohle je uvědomění, které popisuje neurovědec Daniel Siegel a se kterým pracujeme jako terapeuti. Zatraceně se nám bude hodit jako rodičům. A i když tohle začne jako článek o výchově batolat, brzo zjistíme, že pro nás dospělé platí úplně stejné principy.

Jak zdravě prožívat emoce? Zeptejte se dvouleťáka

Jsou asi čtyři odpoledne. Kormidluji už zhruba patnáctý náběh na záchvat křiku a pláče u svojí dcery, která má dva a půl roku. Neukormidluju ho. Pláč, vztek a zběsilé házení sebou v mojí náruči trvá tři čtvrtě hodiny.

Ptáte se, o co jde? Oficiálně o to, že dcera po sérii zhruba deseti pitomých nápadů stupňujících se ve své nesmyslnosti trvá na tom, abych svoji bundu nepověsila na háček (samozřejmě ví, že tak se to správně dělá), ale hodila ji na zem.

Samozřejmě, že doopravdy je to nesmysl. Bunda na zemi je ve skutečnosti jen záminka k tomu, aby si moje jindy milá, rozumná a nekonečně roztomilá princezna mohla ten den konečně bouchnout saze a odžít emoce, které v ní bublají.

Reálný důvod je ten, že mám velké břicho a v něm mladšího bráchu. Že se po jejím životě sápe největší změna, jaká se kdy udála, a ona s tím nemůže nic udělat. Že se přestalo kojit. Že Nini nechce, aby ten malý chlapeček měl moji mámu a tátu. Někdy je schopná tohle naprosto explicitně říct, ale jindy jenom bouchají saze.

Instinkt velí zabránit „scéně“. Někdy je ale scéna potřeba

Některé dny jsem docela natvrdlá, a tak mi až ex post dojde, co přece dobře vím. Emoce potřebují být odžité. Děti, obzvlášť pak batolata, to dělají neuvěřitelně zdravě – když se jim nějaké emoce nahromadí, od rána se bude hledat jakákoliv záminka k tomu si je prožít.

Jistě, někdy se velmi hodí mít schopnost šikovně prokličkovat situací nebo ji proměnit v hru, vyjít vstříc dětským požadavkům, umožnit dvouleté osobnosti zachovat si tvář. Je naprosto v pořádku vyměnit zlomený banán za nový, pokud ho máme – jak píše psycholožka Naomi Aldort. Je v pořádku, že zuby čistí plyšový medvěd a myčku s vámi nakládá dinosaurus. Většina emočních výbuchů vzniká z hladu, únavy, přemíry podnětů, nerespektu…

Nicméně pokud jde právě o tohle odžití emocí, veškerým kličkováním děláme všem zúčastněným jen medvědí službu. Děťátko bude nejspíš stupňovat nesmyslnost svých požadavků, dokud vás nepřiměje jít s ním do konfliktu. Tím vznikne prostor pro „scénu“.

Což je pro rodiče náročné, šediny generující, ale jinak veskrze zdravé a užitečné ventilování emocí. Je jedno, že přesně nevíme, o co jde. Předně nejspíš vůbec nejde o ten původní nesmyslný požadavek dítěte. Obzvlášť když dítě dobře ví, že je to asi pitomost, anebo jde prostě o střet s nezměnitelnou realitou.

„Vítám ventilování emocí, vítám ventilování emocí“

Ideální je, když se z dětského záchvatu vzteku sami nesložíme, zvládneme laskavě uznat a pojmenovat dětské pocity, přijímat dítě i s jeho aktuálním vrtochem… a hlavně dýchat a sami sobě láskyplně opakovat neházej ho z okna, vítej jeho ventilování emocí.

Má místo toho nespat, počůrávat se ve školce, způsobit si bolest břicha? Kdeže, radši ať to všechno pustí ven, v přítomnosti někoho bezpečného. Jsou to jen emoce. Pro malé děti je naprosto bezpečné vplout do vod emocí. My mu musíme věřit, že s naší laskavou podporou z nich zase vypluje, až si tam zařídí, co bude potřebovat.

Když se nám to podaří, dítě se zbaví, čeho se potřebuje zbavit – mysleme na to, že jiný hromosvod než rodiče nemá, respektive ani moc nechceme, aby mělo. Po skončení záchvatu se mu uleví a zbytek dne bude nejspíš spokojené a vysmáté. Takto to popisuje Naomi Aldort, autorka knihy Vychováváme děti a rosteme s nimi, i Janet Lansbury (v češtině jí vyšla kniha Zlobivé děti neexistují), dvě poradkyně, které se věnují vývojové psychologii a výchově dětí. Každá má trochu jinou filozofii, v lecčems se rozcházejí, ale na tomto se shodnou.

Jenomže ono je to sakra těžké. A tak se často lekneme. A začneme to řešit. Začneme odvádět pozornost. Nabízet jídlo, hračky, cokoliv jiného lákavého. Ohýbat realitu a zařizovat, aby dítě vyhrálo, i když nevyhrálo. Nebo, v opačném případě, ztratíme emoční převahu (tedy vlastní klid) a začneme sami bouchat, křičet, být agresivní. Necháme se úplně vykolejit malou nezralou desetikilovou bytostí.

Protože je pro nás jako lidi strašně těžké snášet emoce druhých a ostatně i ty svoje. Máme z nich strach. Je nám nepohodlné být v přítomnosti někoho, kdo pláče. Cítíme pak často sami bezmoc a jsme z toho naštvaní. Nebo se bojíme, co když ty těžké emoce jejich přijetím jen posílíme. A jaký signál tím vysíláme? To může být různé:

• Tyhle emoce, to musí být asi něco strašného, když se tolik snažíme jim vyhnout.
• Když budu dostatečně křičet, změním realitu. Nejsem dost silný na to, abych realitu ustál takovou, jaká je.
• Jsem přijatelná jen jako hodná, veselá holčička. Nesmím se zlobit, protože máma chce doma jen hodnou holčičku, ne tu zlobivou.

Abychom si rozuměli: Tohle nemá být v žádném případě kritika unavených rodičů malých dětí. Jako terapeutka se nebojím žádných pocitů, které přijdou. Vím, že když se jako rodič naučím totéž, budu mít vyhráno.

I tak v pět odpoledne píšu manželovi, že jsem ten den absorbovala už víc člověčích emocí než za celý den v terapeutovně po sedmi klientech a že nebýt těhotná, potřebovala bych večer fakt hodně vína. A to na to mám dvanáct let škol, psychoterapeutických výcviků, vlastní terapie a supervizí. Většina lidí do toho vlítne bez jakékoliv průpravy. Bože můj, jste hrdinové.

Zajímavé to všechno začne být v momentu, kdy si uvědomíme, že…

Jako dospělí děláme se sebou i s druhými úplně to stejné

Všichni jsme byli batolata. Vzpomenete si, jak se na váš křik, pláč, vzdor a vztek reagovalo u vás doma? Co jste se tím naučili? Jak moc máte své emoce dostupné dnes?

Nabubřele si myslíme, kdoví jak jsme v dospělosti racionální. Copak se nám ale nestává, že se špatně vyspíme a během dne absorbujeme dvacet drobných příkoří, až nakonec doma vybouchneme na svého milovaného partnera kvůli špatně otevřeným sardinkám? A kolikrát i trochu hystericky s ním prožijeme emoce, které původně patřily našemu šéfovi, nepříjemné doktorce a pitomému řidiči na křižovatce? Právě proto, že je to náš nejbezpečnější člověk.

A když se ocitneme v blízkosti člověka s depresí? Chováme se k němu často jako k batoleti, protože jeho emoce jsou nám nepohodlné:

• Snažíme se mu vysvětlit, že jeho situace není tak hrozná a ať se sebere.
• Odvádíme pozornost, nabízíme procházky, bavíme se o čemkoliv jiném.
• Cítíme bezmoc a zlobíme se, když se nám nedaří ho deprese zbavit. Čím víc se snažíme, tím víc pak býváme naštvaní, že dotyčný člověk pořád nemá lepší náladu.

I pro nás je léčivé prožívat emoce tak, jak přicházejí – nebouchali bychom pak na lidi, kteří si to nezaslouží. I nám by se zatraceně hodilo mít po ruce blízkou duši, která bude s námi ve vypjatých momentech, zůstane klidná, bude dýchat a svým postojem vyzařovat: co cítíš, je v pořádku, klidně plakej, jakkoliv dlouho potřebuješ, jsem tady.

Nebo řekne: „Tyjo, chápu, že tohle tě fakt strašně vytočilo.“ Taky jste tak frustrovaní, když si chcete někomu postěžovat nebo s někým zanadávat, a on s vámi nesoucítí? Velký kus psychoterapie spočívá v tom, že jste s někým, kdo se nebojí vašich emocí, a vy je tak konečně můžete svobodně prožít.

I tehdy, když se jich vy sami bojíte. A to se děje strašně často. Jsme naučení, že…

• Vztek a agrese jsou nebezpečné, nesmíme a nechceme je prožívat. Správné je být hodný kluk, nastavit druhou tvář, moudřejší ustoupí…
• Plakat a cítit smutek znamená slabost. A být slabý je špatné.
• Nesmím fňukat, pak budu všem na obtíž, hlavní je být pozitivní.
• Cítit úzkost, nedejbože paniku, je nepříjemné a rozhodně to nechci zažívat!

Ono se to snadno řekne. Některé prožitky jsou nesmírně těžké, nepříjemné, bolestné, máme pocit, že nás nadobro roztrhají zevnitř. Panická ataka. Bolest z rozchodu nebo jiné ztráty blízkého člověka. Strach o někoho, koho máme rádi. Zklamání a hořkost po vyhazovu z práce. Deprese. Je ale velmi časté, že strachem ze svých emocí, zoufalou touhou je nežít, zahnat, smazat ze svého života… je ve skutečnosti živíme a posilujeme.

Velmi časté je to třeba u úzkosti, u lidí s panickými stavy. Rádi by odcestovali na dovolenou, ale bojí se, že v letadle chytí panickou ataku. Už do letadla třeba nastupují s bušícím srdcem, co když se to stane. V letadle pocítí mírnou nevolnost a bušení srdce se zhorší, proboha, už je to tady, co když to zase přijde, cítím se špatně, ne ne ne, nechci!

Nebát se emocí v tomhle případě znamená udělat ten strašlivě paradoxní a odvážný krok a říct si: „Dobrá, asi se může stát, že panická ataka na mě v letadle přijde. Když přijde, tak přijde, bude to nepříjemné, ale dám si do kapsy Lexaurin a asi to nějak přežiju jako už několikrát.“ Jistě si sami domyslíte, že tím pravděpodobnost ataky slušně klesne. Kdo ale nemá panickou ataku nebo úzkostnou poruchu za sebou, těžko dohlédne, jak obtížné je něco tak strašně nepříjemného přijmout.

Znamená to být pozitivní, ale odvážně a realisticky. Všichni bychom nejradši byli prostě jenom pozitivní a nepříjemné emoce neměli. Jenže to je naprosto nerealistické očekávání od sebe samotného a předně od života.

Být pozitivní s dávkou odvahy a realističnosti znamená tak nějak doufat, že ať přijde, co přijde, nějak si s tím poradím. Že dokážu prožít všechny své pocity v celém jejich spektru, bez nutnosti přesně vědět, kde se vzaly. Je to důvěra, že když je nechám volně plynout svým tělem, budu dýchat a budu k sobě laskavý, po nějaké době (nevíme, po jak dlouhé) ty emoce odplynou. Jako vlna na moři.

Je samozřejmě extrémně těžké držet v sobě naději, že mi zase bude líp, a současně si povídat třeba se svou úzkostí: „Aha, jsi tu, no dobrá, pobuď, jak dlouho potřebuješ.“ Ale můžeme v sobě tu schopnost najít. Začít ze svého těla trochu lépe vnímat informace o našich potřebách, které s sebou emoce přirozeně nesou – to je ostatně jejich původní účel. Častěji se zachovat v souladu se sebou samotným.

A třeba i sami sobě dát to, co nám nebylo dopřáno, když jsme bouchali jako malí.