Nebojme se chyb

Na hodině matematiky za chybu maximálně schytáme špatnou známku. Mnohem hůř dopadneme, když se chyby dopustíme třeba v balistice. Nebo když v roli chirurga provedeme chybný řez na operačním sále. Naopak gramatická chyba, dokonce ani ta v názorotvorném médiu, nikoho nezabije, maximálně rozčílí.

Jsou chyby, které můžeme opakovat do aleluja, a nic moc se nestane. Jsou chyby, které mohou hned napoprvé zabít člověka nebo třeba zničit civilizaci. Intelektuální chyby, vedoucí jen k intelektuálnímu zmatku, a existenciálně důležité chyby, potenciálně vedoucí k okamžité zkáze.

A někde mezi nimi leží tucty a tucty chyb, které všichni napácháme v průběhu našich životů v komunikaci s okolím, ve vztazích s nejbližšími i neblízkými lidmi. Záplava chyb v rozhodování o našich životech, chyb ve vyvozování důsledků z našich zkušeností. Chybujeme ve výběru partnera pro život, mýlíme se ve svých úsudcích a závěrech, chybujeme ve volbě povolání, vršíme chybu na chybu ve výchově našich dětí.

Neexistuje statický, neměnný a obecně platný model správné výchovy. A s největší pravděpodobností se ho lidstvo nedočká nikdy. Pohybujeme se jako lidstvo po spirále zkušeností a ponaučení.

Moment. Opravdu chybujeme? Víme vůbec s jistotou, co je chyba a co chyba není? Víme, kdy konáme nesprávně? V mnoha případech zajisté ano. Alespoň dodatečně, zjištěním, že jsme našim konáním přivodili škodu, ztrátu, neúspěch. Začneme třeba podnikat s partnerem, který nemá pro danou věc pražádné předpoklady. Děláme chybu. Měli jsme si zjistit, co je dotyčný zač, co má za sebou, s jakým úspěchem podnikal v minulosti. Neudělali jsme to a po nějaké době pocítíme následky. Ztráta peněz, prestiže, víry v lidi a/nebo v sebe…

Ale často to takhle jednoznačné není. Zmíněná výchova dítěte, například. Jaký přístup je nevyvratitelně a obecně správný? Přese všechny vývojové teorie a výchovné systémy (nebo právě pro jejich mnohočetnost a různorodost) není dodnes definitivně jasné, jak děti správně vychovávat a jak vypadá správně vychované dítě. Výchova je vždy poplatná době, odvislá od sociálního klimatu, priorit dané společnosti, často svázaná s nějakou lékařskou či psychologickou autoritou.

V historii přístupů k formování osobností dětí svět už zažil nejednu výchovnou teorii – od těch založených na přísné systematičnosti a racionalitě až po ty hájící bezhraničnou všeobjímající láskyplnou benevolenci. Neexistuje statický, neměnný a obecně platný model správné výchovy. A s největší pravděpodobností se ho lidstvo nedočká nikdy. Pohybujeme se jako lidstvo po spirále zkušeností a ponaučení a nemůžeme zůstat nehybně stát. Ani ve věci výchovy potomstva ne.

Omyl, nebo výhra?

Když jsem byla dítě, šlo mi ve škole tak nějak všechno. „Úžasné! Tak všestranné dítě!“ říkali známí mým rodičům. „Dejte ji na medicínu, když se tak skvěle učí!“ Stalo se. Rodinná rada včetně mne schválila lékařskou budoucnost. Výborné rozhodnutí! Jen má prababička (pozor, zneužití básnické licence nadčasových mouder – svou prababičku jsem neznala) si v duchu říkala: „No, uvidíme…“

Na univerzitě se ukázalo, že lékařská věda je sice nesmírně zajímavá, ale dávkování chemických substancí v pilulích ani vyřezávání částí těla přese všechnu prospěšnost nebudou asi tím, co by mne naplňovalo. „Tolik ztracených let, peněz a tolik zbytečného stresu!“ říkala rodina a známí. „Škoda toho špatného rozhodnutí!“ Jen má prababička říkala: „Uvidíme, uvidíme, kdo ví, bylo‑li špatné…“

Několik let po nástupu do nemocnice jsem postupně od klasicky medicínské internistické orientace přes stejně medicínskou psychiatrii přešaltovala k psychoterapii. Žádné léky, žádné řezání. Přemýšlení, emoce, vnímání toho lidského v nás, hledání souvislostí. „Hurá! Tohle je to, co je mi šito na míru!“ zvolávám v duchu. (A vím, že má imaginární prababička si s potutelným úsměvem myslí: „Uvidíme, uvidíme…“)

Autocenzura této klientce odčerpala už tolik energie, že se jí dostává na sebekontrolu stále méně síly. A tak poslední dobou nechává komunikaci prostě plynout. A představte si – zatím nebyla za blbce!

Čili: V první řadě často vůbec nelze říct, je‑li chyba opravdu chybou a co je vlastně správně. V druhé řadě: Chybám se nelze vyhnout. Známe to všichni z vlastní zkušenosti. Dokonce platí, že čím víc pedanticky a čím důmyslněji bychom se chybám snažili vyhnout, tím naléhavěji a více nekontrolovaně nám budou připomínat svou nevyhnutelnost. Podobně, jako když se nutkavec po dvacet dnů několikrát denně ujišťuje o tom, že nezapomněl před odchodem z domu zamknout dveře – ani ve dvacátý první den se díky své důslednosti nebude ujišťovat s větším klidem. Natož aby se ujišťovat přestal. Spíše naopak: čím více se bude snažit ovládat své nutkání, tím více bude narůstat jeho úzkost a puzení ujistit se o tom, že nepochybil. Tak trochu beznadějný pohled na chyby a snahu o jejich odstraňování, viďte? Naštěstí tady máme i veskrze pozitivní zprávy na toto téma. Například, že chybami se člověk učí. A že chytrý člověk se učí z chyb druhých. Údajně. Hypoteticky. Neboli chybovat je přínosné. I kdyby ne přímo pro nás, tak alespoň pro ty chytré, co nás při naší chybě pozorovali.

Neučíme se radami, učíme se příběhy

Chodí ke mně kupříkladu paní, která velkou část své životní snahy vynakládá na to, aby nevyzněla ve společnosti jako hlupák. Respektive blbec, jejími slovy. Aby nedělala chyby v komunikaci. Od přírody není komunikačně příliš dobře vybavená, a tak ji ta komunikace stojí hodně energie a soustředění. Paralelně s proudem rozhovorů s lidmi se jí v mysli odvíjí další proud – její vlastní sebekontrola, autocenzura, zpětná vazba, vracející do řetězení jejích myšlenek i nejmenší komunikační lapsy, domnělou trapnost či neumělost, důkaz nedostatku informací či intelektu.

Je z toho už unavená. Místo aby se uvolnila, a užila si příjemných rozhovorů s příjemnými lidmi (samozřejmě, že takové nejsou všechny a že takoví nejsou všichni, ale mohla by je podle toho, co vykládá, mít, a nemálo), v napětí hodnotí svou chybovost. Má jedno štěstí. Tedy kromě dobré psychoterapie :-) Bojí se svých potenciálních chyb už tak dlouho, autocenzura jí odčerpala už tolik energie, že se jí dostává stále méně síly na ten sebekritický proud, na tu sebekontrolu. A tak poslední dobou nechává komunikaci prostě plynout. A představte si – zatím nebyla za blbce!

Pokud nebudeme tak jednostranně pesimističtí jako naši předci, zanechavší nám ono přísloví o učení se z chyb, můžeme klidně říct, že se učíme nejen z chyb. Učíme se ze zkušenosti. Z té dobré i z té špatné.

A když už jsem u těch kazuistik… Kazuistika, anglicky case report, z latinského slova casus, je případ, zjednodušeně řečeno poreferování o nějakém konkrétním případu z klinické praxe. Na rozdíl od regulérních výzkumných studií, držících se povinné struktury, plánu, cílů a použitých metod, je to vlastně takové vyprávění. Z kazuistik nelze vyvozovat statistické závěry, zato bývají mnohem zajímavější ke čtení.

A víte vy co? Tak mě napadá, že místo poučných osvětových článků budu ode dneška psát už jen kazuistiky pro laiky. A vy už si to proberete sami, tak jako ostatně stejně vždycky každý článek, i ten nejvíc prvoplánově mentorující. Žádné přísloví přeci neříká, že se člověk učí z naučně‑vzdělávacích článků, nebo ano? A pokud nebudeme tak jednostranně pesimističtí jako naši předci, zanechavší nám ono přísloví o učení se z chyb, můžeme klidně říct, že se učíme nejen z chyb. Učíme se ze zkušenosti. Z té dobré i z té špatné. Ze všeho, co se s námi děje, co zažíváme my i ti druzí kolem nás. Ještěže tak – když bereme v potaz, že nikdy nemáme jistotu, že chyba chybou opravdu je!

Takže když už jsem u těch kazuistik, tak ještě jedna klinická reportáž:

Pán, něco málo pod třicet, svobodný. Nerozhodný, protože by mohl udělat chybu. Nežení se, protože by mohl litovat. Jistě by chvíli po svatbě jako naschvál potkal hezčí, chytřejší či jinak vhodnější životní družku, než je jeho dlouholetá přítelkyně. Není spokojený v práci, ale nechce se zmýlit ve výběru dalšího působiště, a tak čeká, než se něco samo nabídne. S Čechy si příliš nerozumí, ale hlavně toho s nimi moc nenamluví, protože jako cizinec nemá dokonalou češtinu. Kdo by se dobrovolně blamoval před jazykově zvýhodněným okolím!

Jednou, když mu bylo asi patnáct, v hodině fyziky hrdě zvedl pravici, ve víře, že zná správnou odpověď na učitelovu otázku, aby se vzápětí dozvěděl, že ani trochu neporozuměl ani otázce, ani látce, a v podstatě vůbec ničemu. Dlouho – vlastně dodnes – tím pak trpěl. (Souvislost posledního zážitku s těmi předchozími jistě není potřeba zvlášť vyzdvihovat.) V psychoterapeutických sezeních je spíše pasivní – než by se ztrapňoval mýlkami a irelevantními vzpomínkami, raději nechá směřování terapie zcela na terapeutovi.

Od terapeuta očekává, že ho povede. V ideálním případě neomylně. Že vysloví exaktní diagnózu a naplánuje kroky, jak se jí v naplánovaném čase zbavit. Mohl by být sám aktivnější, jistě, ale to byl i před několika lety, když se přestěhoval za prací do zahraničí – a vybral si tenkrát špatně. To už se nesmí zopakovat!

Využívejte celý web.

Předplatné