Nebezpečně levné potěšení

Osm kroků ze závislosti

Anna Lembke vypracovala rámec pro boj s jakoukoli závislostí. Každé z písmen slova DOPAMINE představuje krok ze začarovaného kruhu zhoubného bažení.

1. D znamená data. Je potřeba si poctivě přiznat a sepsat, v čem a v jakém množství jedeme. Vlastně je to jakási soukromá diagnóza. V knize se hodně píše o potřebě pravdomluvnosti: alespoň tady bychom měli být sami k sobě krutě upřímní.
2. O jsou objektivní důvody, čili odpověď na otázku, proč to děláme, v čem nám to pomáhá.
3. P věstí problémy plynoucí z toho, co nám závislost bere. To jsme schopni si přiznat většinou až tehdy, když negativa převáží nad pozitivy.
4. A jako abstinence. Bez ní nelze homeostázu obnovit. V mladším věku bývá efekt lepší, protože mozek je plastičtější. A pozor na přesun závislosti třeba z alkoholu na kouření nebo sladkosti – tím na houpačku dopaminového kyvadla prostě jen nakládáme jiná závaží. Jsme ochotni zkusit alespoň měsíc i s vidinou, že prvních 14 dní dopaminového deficitu bude dle hloubky závislosti možná krušných?
5. M značí mindfulness neboli schopnost bez posuzování sledovat, co náš mozek právě dělá. Tady nelze v první fázi slíbit nic jiného než krev, pot a slzy, protože naše myšlenky bez tlumení dopaminem budou silnější a útočnější. A na nás je, abychom je vnímali, nesoudili a tolerovali. Prostě takhle to teď mám, ale není to napořád.
6. I nám přináší identifikaci problému, pochopení toho, co a proč děláme.
7. N je vyhlídka na následující kroky, protože je potřeba mít plán, co dál. Spoustě lidí už měsíc bez drogy naznačí, kudy se ubírat poté.
8. E stojí na konci jako skřítek pokušitel nabízející experiment, zda by přece jen časem nešlo začít zase pít, kouřit, hrát a jinak si dopaminově užívat, ale tentokrát kontrolovaně a s mírou. Svého času se tvrdilo, že to možné není, ale sama autorka přiznává, že několik takových pacientů zná. Pro většinu jsou však experimenty natolik vyčerpávající a riskantní, že se do nich raději nepouštějí. Nikdo totiž neví, zda není právě tím smolařem, kterého jedna rumová pralinka odnese zpět do bodu zmaru, z nějž se pracně vymotával. Mnoha lidem stačí, že se jim díky abstinenci vrátí vnímání drobných radostí, které v závislosti zmizelo, k tomu, aby už levný dopamin nevyhledávali.

Dobrovolné omezení

Alkohol, drogy nebo gamblerství mají tu výhodu, že je můžeme ze života škrtnout. Se závislostí na jídle, sexu či chytrých telefonech je to náročnější. Tady zkušená lékařka doporučuje sebespoutání. Nejradikálnější variantou je striktní vyloučení jakéhokoli pokušení ze svého okolí. Což není tak jednoduché – když jsem přestávala kouřit, ohrožovaly mě i filmy, v nichž si hrdinové zapalovali jednu od druhé.

Chronologické omezení chce pevnou vůli, kdy sami sobě stanovíme čas vyhrazený na konzumaci toho, na čem jsme závislí.

Kategorické omezení pak znamená jasné vytyčení toho, co mám povolené a kdy. Vím, že mléčnou čokoládu a jí podobné lahůdky sjedu na posezení, zatímco hořkou zpravidla jím po povolených částech. Mastné brambůrky nebo pražené mandle padnou za oběť po otevření, přírodních ořechů mi stačí pár. Takže mám jistotu, že něco si dopřát smím, a nestrádám jako u striktního zákazu jakýchkoli pochoutek.

Bolest jako signál

Za důležitý považuji také postřeh týkající se nadužívání antidepresiv, které sice řadu lidí zbavují bolestivých emocí, ale zároveň jim mnohdy nepříjemně ořezávají i další prožívání a neumožňují odtruchlit životní ztráty (záleží na dávce a typu). Spousta lidí se pomocí léků přizpůsobuje světu, který není v souladu s lidskou přirozeností.

Autorka v době zbožného uctívání tabletek na jakýkoli problém přichází s alternativní cestou, jíž je schopnost přijmout bolest. Souběžně s tím bychom však potřebovali najít okolí, které (i s naší bolestí) přijme nás, což je asi ještě náročnější.

Přijmout bolest jako součást života ale neznamená, že si necháme brousit zuby bez umrtvení. Stačí naučit se vystavovat nepříjemným situacím, jako je třeba chlad, nebo si vědomě odřeknout nějaké potěšení. Třeba otužování se za covidu stalo až otravným fenoménem, ale jeho přínos na dopaminovém kyvadlu je prokazatelný. Vystavíme‑li se totiž silnému pocitu nelibosti, brzy přijde výkyv opačným směrem.

Stačí půlhodinová procházka za každého počasí, i když ležení na gauči a sjíždění reelů na sociálních sítích se nám jeví jako příjemnější program. Ale i tady pozor na dávkování! Náruživí sportovci při pravidelném vytrvalostním tréninku časem vnímají méně endorfinů, stejně jako workoholikům po určité době tato všeobecně uznávaná závislost přestane přinášet potěšení.

Pokud však určitá omezení uznáme za součást života, vymaníme se z tyranie pohody, skloňované v reklamách ve všech pádech. Mnohdy postačí, když přijmeme hluchá období za přirozenou součást cyklu, který zasahuje například i naše záliby. Pokud se po dopletení svetru nebo slepení modelu dostaví útlum či propad nálady, nehledejme okamžitě další vzor – větší, dražší, složitější! Když své pocity nebudeme odhánět, kyvadlo se časem zase přehoupne.