Nebezpečné kompromisy

O nutnosti kompromisu začínáme mluvit v situacích, kdy se naše představy či potřeby dostávají do konfliktu s představami nebo potřebami druhého člověka. Jsou ale dohody a dohody – jedny člověk udělá s lehkostí a bez ohlížení, jiné nesou pachuť dluhu, který budeme chtít jednou zpět i s úroky.

To, jaké dohody děláme, má zásadní vliv nejen na kvalitu našich partnerských vztahů, ale i na náš vztah k sobě samým. Proto bychom měli tomuto tématu věnovat pozornost. Dělat dobré dohody je umění a abychom toto umění ovládli, musíme se především naučit, kde leží hranice, kterou můžeme při hledání dohody překročit jen za cenu špatného pocitu z výsledku i ze sebe.

Proč chceme to, co chceme?

Klíčem k vymezení této hranice je pochopení toho, co vlastně chceme. Pokud se totiž zamyslíte nad důvody, proč o něco usilujete, zjistíte, že to s nimi není tak jednoduché, jak by se na první dojem zdálo. Naše motivace má hned několik rovin:

• Když přemýšlíme o tom, co konkrétně chceme či nechceme, pohybujeme se v rovině přání.
• Přemýšlíme‑li nad tím, proč něco chceme, co nám to má dát, přesouváme se do roviny potřeb.
• A když se začneme ptát, co nám má nasycení našich potřeb přinést, můžeme se řetězem těchto otázek dostat až k naší primární motivaci.

Teď zrovna například uvažuji o tom, že bych rád jel v blízké době na týden na Vysočinu. To je aktuálně jedno z mých přání. Chci si tam jet odpočinout, změnit prostředí, zpomalit a získat odstup od starostí běžného života – to jsou potřeby, které za tímto přáním stojí. A od tohoto odpočinku a změny prostředí si slibuji, že mi pomůže navodit si vnitřní pohodu a klid, a to je vlastně hlavní důvod, proč chci ten výlet podniknout.

Je možné bez následků slevovat ze svých představ a přání, pokud současně s tím nerezignujeme na naplnění našich potřeb.

Jak vidíte, motivy pro naše jednání jsou mnohovrstevnaté. Čím lépe ale rozumíme důvodům, proč o něco usilujeme (tedy čím hlouběji se v řetězci svých motivů dostaneme), tím volnější ruce máme. Nebudeme se pak totiž tolik upínat na jedinou představu, neboť naše potřeby lze nasytit různými způsoby.

Pokud tedy řeknu své ženě, že bych rád na Vysočinu, a ona by radši do jižních Čech, nebude mi činit problém domluvit se na cestě tam, protože vnitřní pohodu a klid můžu zažít i díky cestě do jižních Čech. Důležité bude jen sladit očekávání ohledně pobytu v jižních Čechách tak, aby program odpovídal našim záměrům: mému (navodit si pohodu a klid) i manželčinu.   

V rámci hledání dohody je tedy možné bez následků slevovat ze svých představ a přání, pokud současně s tím nerezignujeme na naplnění našich potřeb.

Kompromis, nebo konsensus?

Asi bych měl vysvětlit, jak rozumím slovu kompromis, protože v tomto ohledu vládne v terminologii značná nejednotnost. Především v manažerské literatuře se můžete setkat s rozdělením řešení konfliktů na různé typy. Základní jsou výhra‑výhra, výhra‑prohra a prohra‑prohra podle toho, komu přinášejí prospěch. Často se pojem „kompromis“ používá široce pro všechny tyto varianty, ale pro mě je toto pojmenování matoucí.

• V případě řešení výhra‑výhra tedy raději hovořím o konsensu,
• v případě řešení výhra‑prohra o jednostranném prosazování se.
• Slovem kompromis tedy označuji jen řešení prohra‑prohra.

Kompromis je skutečně nežádoucím a z dlouhodobého hlediska pro vztah zhoubným řešením, týká‑li se našich potřeb. Kompromis na úrovni představ tak velkým problémem není, protože představy můžeme opouštět a měnit, aniž by to způsobilo újmu čemukoliv kromě naší připoutanosti k těmto představám. A pokud si s tou dokážeme poradit, není pak nijak obtížné slaďovat své představy s představami a přáními druhých.

S konfliktem potřeb je to ale jiné. Snaha o trvalý kompromis ve sféře potřeb není dobrá volba. Omluvitelná je vlastně jen v situacích, kdy je třeba jednat rychle a není čas na hledání konsensu. Obojí – kompromis i prosazování vlastních zájmů na úkor potřeb druhého – znamená pro vztah (ať už partnerský, obchodní či jiný) zátěž, pokud je časté, a z dlouhodobého hlediska má na něj katastrofální dopad.

Nejdřív musím porozumět tomu, co druhý chce a proč, a musím tomu porozumět opravdu dobře. A to není tak snadné, jak se může na první pohled zdát.

S každou špatnou dohodou (či v případě jednostranného prosazení vlastních potřeb „nedohodou“) se totiž úroveň naší loajality a důvěry ve vztah o trochu sníží. Sice nijak zásadně, ale tyto ztráty se časem sčítají a rostoucí napětí časem přeroste buď v otevřený konflikt, nebo plíživé odcizení. Proto je vhodné výskyt těchto situací co nejvíc omezit. Jinými svými činy sice důvěru a loajalitu mezi sebou zase obnovujeme (jedná se především o situace, kde se nám daří dosáhnout porozumění a shody), ale to nemusí vždy stačit.

Udělat skutečně dobrou dohodu není jednoduché, protože se při hledání konsensu dostáváme do velmi úzkého manévrovacího prostoru, který je vymezen loajalitou k našim potřebám na straně jedné a loajalitou ke vztahu na straně druhé. Nechceme poškodit sebe ani partnera (potažmo vztah). I když je zde občas těsno, ve většině případů platí, že kde je vůle, je i cesta.

Předpoklady dorozumění

Mnoha lidem bohužel chybí základní předpoklady, bez nichž žádná opravdová dohoda není možná.

• Na prvním místě je to ochota domluvit se. Jak říká známý bonmot: „Kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá důvod.“  Bez ochoty obou stran domluvit se tedy nejde dosáhnout žádné dohody, natož kvalitní.
• Dalším předpokladem je alespoň elementární schopnost naslouchat druhému.
• S ní jde ruku v ruce respekt – tedy ochota přijmout a pochopit odlišnost druhého.
• Také se ale neobejdeme bez špetky asertivity – tedy schopnosti uhájit si bez agrese právo na odlišnost svou.

Toto všechno jsou naštěstí dovednosti, můžeme se je tedy naučit, pokud nám na tom bude skutečně záležet.

Klíčem k dobré dohodě a také prvním krokem v celém procesu je vyposlechnout se. Nejdřív musím porozumět tomu, co druhý chce a proč, a musím tomu porozumět opravdu dobře. A to není tak snadné, jak se může na první pohled zdát. Brání nám v tom především nutkání to, co s námi druhý sdílí, posuzovat a hodnotit.

Když začneme přemýšlet, přestáváme poslouchat. A bez naslouchání nemůžeme nikomu opravdu porozumět. Můžeme si na něj tak maximálně utvořit názor, ale to nám v tomto případě spíš uškodí než pomůže. Pro sdílení tedy platí jedno základní pravidlo: o potřebách druhého se nepolemizuje. Naším úkolem jako partnera není tyto potřeby hodnotit, ale pochopit a posoudit, zda a jak by bylo možné je (s respektem k potřebám vlastním) naplnit.

Když dohoda není možná

Nutno říct, že jsou i situace, kdy konsensus není přes veškerou snahu možný. Ale nedejte zbrkle na první dojem. Ne vždy musí konflikt i zdánlivě zcela protichůdných představ znamenat, že neexistuje cesta ke shodě.

Jako příklad mě napadá téma bydlení. Partner chce žít na vesnici a partnerka ve městě. To je jednoznačný rozpor jen v rovině přání. Na úrovni potřeb už to ale nemusí vypadat tak bezvýchodně. Pokud se oba budou jen trochu pídit po motivaci toho druhého, doberou se dejme tomu toho, že on touží po klidu a pomalejším rytmu života, ona touží po životě v blízkosti svých kamarádek, potřebuje i dostatek možností pro trávení volného času a také jí vyhovuje anonymita města.

Existuje cesta, jak by oba mohli mít to, co potřebují? Já si ji představit umím. Třeba domek někde na předměstí, stranou ruchu, ale pořád v pohodlné dojezdové vzdálenosti do města.

Jsou ale i situace, kdy hodnoty a potřeby obou partnerů jsou natolik odlišné, že prostě nemají společný průnik. V takovém případě je třeba si klást otázku, nakolik je pro vztah soulad právě v této otázce klíčový. Pokud se jedná o zásadní nesoulad, se kterým se nedokáže alespoň jeden z páru smířit (častý je třeba nesoulad v otázce zda mít, či nemít děti) pak by byl kompromis nejspíš jen odkládáním nevyhnutelného.

Pokud jde ale o téma, které není ani pro jednoho z partnerů zcela zásadní, např. trávení dovolené, dá se nesoulad řešit prostě tím, že se místo kompromisu partneři raději dohodnou, že se nedohodnou a na dovolenou raději pojedou každý sám třeba s rodinou či s kamarády.

Využívejte celý web.

Předplatné