Návrat před další výpravou

Chování malého průzkumníka, který vleze, kam nemá, a bere do rukou vše, jen ne svoje hračky, dělá rodičům radost i starost. Očekávané další a další pokroky ve zkoumání okolního světa jsou ovšem nezřídka na čas vystřídány obnoveným zájmem o maminčinu náruč.

Zatímco dříve mu nějaká ta boule nevadila a do všeho se vrhal po hlavě, nyní ho rozpláče i malé smítko, v němž vidí brouka, který ho chce kousnout. Zbrklost a vytrvalé nadšení pro všechno nové střídá rozvážnost a ostražitost. Z odvážného cestovatele se stává oddaný strážce maminčiny sukně.

Objevují se stesky po dávno opuštěném životě v maminčině náručí. Kousání mi nejde, raději bych kašičku, a ten záchod je taky moc vysoko, takže, co kdybychom zase vytáhli ze skříně můj starý nočník s kachničkou?

Naštěstí jde většinou o návrat dočasný, který po přesvědčivém ujištění a doplnění potřebného „paliva“ pro nový průzkum střídá další, ještě odvážnější osamostatňování. Doba, kterou je dítě ochotno trávit bez přímého kontaktu se svou maminkou, se prodlužuje, a je to tak dobře. Nebude totiž dlouho trvat a půjde se do školky.

Bez poskytnuté podpory se dítě nakonec vyčerpá. Začne víc zlobit, dumlat si palce a okusovat nehty, občas se v noci počůrá, začne zadrhávat…

Jsem tady pořád

Maminky většinou cítí, že dítě potřebuje obojí. Příležitost ke stále samostatnějšímu zkoumání světa věcí a lidí, stejně jako bezpečnou základnu pro emocionální dotankování před dalšími odlety za zkušenostmi. Obojí se pak ve vyváženém poměru snaží dítěti poskytovat.

Některé rodiče návrat dítěte vývojem o pár měsíců nazpět vyděsí. Sukně vystrašených maminek může být už příliš krátká, takže se jí není možné držet. Ruce a mysl maminek jsou už zaměstnány jinou, důležitou prací. Ve snaze udržet vydobyté pokroky za každou cenu nepouštějí někdy maminky svoje šikovná dítka, která jsou ve všem napřed, zpět na základnu dotankovat. Nechtějí je rozmazlovat. Nechtějí už zpátky své malé a závislé děti, se kterými bylo tolik práce a trápení.

Trvá‑li matka na svém, její dítě se bez poskytnuté podpory nakonec vyčerpá. Začne víc zlobit, dumlat si palce a okusovat nehty, občas se v noci počůrá, začne zadrhávat, vytrhávat si vlásky, přestane jíst nebo se zase krmí jako bezedné. Nespokojená maminka ho v domnění, že se rozbilo, vezme k lékaři spravit.

Dítě od rodiče očekává a potřebuje, aby vytvořil stabilní a přehledné prostředí pro uplatnění jeho protichůdných tendencí a potřeb.

Spravovat, co není rozbité, ale nemá smysl, což někteří doktoři vědí a mamince to řeknou. Přesto nebývá problém najít takového, který něco rozbitého na dítěti najde a začne to opravovat. Maminka od něj navíc nechce mnoho: stačila by jí malá tabletka nebo stručný manuál na rychlou opravu porouchaných dětí. Když nevyjdou doktoři, kteří všechno jen komplikují, je tu ještě šaman, který dovede věci jednoduše „odblokovat“, nebo poradí, jak odkyselit překyselený organismus.

Dítě ale obvykle není porouchané, a proto se to stále nedaří. S opravou dítěte se to v tu chvíli totiž má podobně jako s autem, kterému došel benzín. I kdybyste ho rozebrali na šroubky a znovu složili, stejně nepojede. Jeho řidič buď nedával pozor na kontrolky na palubní desce, neměl peníze na placení benzínu nebo toužil být všude první, a proto se nechtěl zdržovat zastávkami na benzinkách. Ať tak nebo tak, řidič zkrátka zapomněl na to nejdůležitější, co autu dává sílu jet dál.

Pozornost a stabilita

Trvalé obsazení emocionálních potřeb dítěte v mysli jeho rodičů (dávat stále pozor na kontrolky na palubní desce) je pouze jednou z podmínek jeho zdravého psychického vývoje. Druhou, související a neméně podstatnou, je stabilita a předvídatelnost jejich chování. Právě v období, kdy dítě intenzivně osciluje mezi závislostí a nezávislostí, kdy je někdy blízkost rodiče nezbytná a vítaná a jindy spíše obtěžuje, je taková stabilita velmi potřebná.

Psychologické konzultace na téma „období vzdoru“ jsou často více o rodičích než o jejich „tvrdohlavých a umanutých“ dětech.

Zjednodušeně by se dalo říci, že dítě od rodiče očekává a potřebuje, aby vytvořil stabilní a přehledné prostředí pro uplatnění jeho protichůdných tendencí a potřeb. Aby ve své mysli dokázal udržet obraz milovaného dítěte i v situacích, kdy mu chování jeho syna nebo dcery nedělá radost.

Schopnost rodiče vyrovnat se s protichůdnými emocionálními stavy, které v něm například plačící, vztekající se dítě vzbuzuje, je předpokladem pro zvládnutí těchto psychických stavů u dítěte. Díky tomu jsou kupříkladu psychologické konzultace na téma „období vzdoru“ více o rodičích než o jejich „tvrdohlavých a umanutých“ dětech.

Období opětovných návratů k maminčině sukni je také dobou, kdy se podstatná část prvorozených dětí musí chtě nechtě začít dělit o pozornost svých rodičů s nově narozeným sourozencem. O tom více příště.