Návrat k laskavosti

Když ke mně dorazil tenhle dotaz, nemohla jsem si pomoct a před očima viděla svého malého syna. V situacích, kdy se zdánlivě nic neděje, pláče, až se mu třese celé tělo. Očima dospělého není v žádném nebezpečí, nic mu nehrozí ani by „neměl“ zažívat žádnou nepohodu. A přesto nemůže přestat. Jediné, co mu pomůže, je bezpečná náruč, ve které může plakat tak dlouho, jak potřebuje, a laskavý hlas, který ho z jeho trápení vyvede.

Až o několik hodin nebo i dní později nám dojde, co bylo spouštěčem. Nebo lépe řečeno, co potřeboval a neměl, s čím potřeboval pomoci, ale neuměl si o to říct. Ne vždy to v nás rodičích vyvolává soucit. Některé jeho formy naštvání silně atakují hranici naší trpělivosti a mnohdy ji pokoří. I tak se snažíme (často je to možné až s odstupem času) vnímat jeho prožívání v souvislostech a pochopit, co ho rozrušilo a hlavně co potřebuje vidět a zažít, aby si příště uměl poradit o něco lépe. Poslední zmiňované vnímám jako klíčové.

Teď si možná říkáte, co má výchova dětí společného se ženou, která je plačtivá a neví, jak to překonat? Oba potřebují pochopit, co se v nich děje, a zjistit, co jim schází, aby měli ve svých reakcích na výběr.

Vnitřní dítě není nepřítel

Moje oblíbená transakční analýza říká, že naše já tvoří tři základní kameny. Vnitřní Rodič, Dospělý a právě Dítě. Je naším zdrojem radosti a kreativity, ale také místem, kde se zapouzdřila bolest, strach a bezmoc v situacích, které jsme jako děti neměli šanci vyřešit bez pomoci. Cítí a chová se úplně stejně jako každé jiné dítě. Není tedy méně „opravdové“. A projevuje se v nás častěji, než bychom si mnohdy přáli.

Možná to znáte sami. Upocené dlaně, tichý hlas a rudé skvrny na krku, když musíte někomu vysvětlit, proč jste neudělali to, co jste slíbili. Nebo naopak křik a vzdor, kterým se snažíte (víc sebe než druhé) přesvědčit, že to nebyla vaše zodpovědnost.

Krásnou přehlídkou tance našich vnitřních dětí jsou partnerské vztahy. V tom hezkém i méně hezkém provedení. Flirtování, dvojsmysly, různá překvapení jsou ty často příjemné a žádoucí formy hraní. Zlá slova, jejichž cílem je druhému ublížit, zranit ho a vyhrát, dávají tušit, že jejich autorem není naše dospělé integrované já, ale naše rozbolavělé, naštvané dítě, které trpí a které v tu chvíli nezná jinou reakci než bojovat.

Dokonce i v situacích, kdy se nám zdánlivě nic hrozného neděje, můžeme cítit nepřiměřeně silné emoce, které nás pohltí, protože v našem dospělém repertoáru nadále chybí možnosti řešení. Více o tom, proč nám některé dovednosti chybí či je nevyužíváme naplno, píši v článku Co dělám špatně?

Zkráceně řečeno: pokud si ve svém dospělém životě cíleně nehledáme nové a nové perspektivy, inspiraci pro chování a reakce, budeme využívat ty, které jsme si osvojili v dětství. A nikoho z vás asi nepřekvapí, že takový repertoár nebude moc široký a už vůbec nebude aplikovatelný na celý život.

Opravdová dospělost nepřichází sama od sebe. Pokud nám tohle ale nikdo neřekne a nepomůže nám otevřít dveře nových možností, můžeme propadat studu a sebekritice. Podobně jako Klára: „Když ta situace nastane, připadám si jako slaboch, co nic nevydrží.“

Učili nás, jak nejlépe uměli

První lidé, od kterých se učíme o světě, jsou nepřekvapivě naši rodiče a prarodiče, případně další příbuzní, se kterými jsme v častém kontaktu. Svým chováním, názory, dokonce i neverbální komunikací nám předávají SVŮJ pohled na život. Ten byl formován zase jejich rodiči a nemalou mírou i prostředím, ve kterém žili.

To je důležité si uvědomit. Postoje, které si osvojili, vznikaly často pod nesmírným tlakem dané doby. Válka, hlad, režim, nedostatek. A tak většina z nás zná velmi dobře věty typu:

• Proboha, to se budeš ze všeho pořád hroutit?
• Nebreč, vždyť nemáš důvod!
• My jsme museli vydržet víc a taky jsme to přežili!

Mohli to být i naši učitelé ve škole, vzdálení příbuzní, sourozenci, kteří nezažili svobodu v projevování svých potřeb, strachů a bolestí a museli je skrývat jako nebezpečné. Při naší výchově tak sami často neznali jinou myslitelnou variantu než nás nutit nepohodlné emoce skrývat.

Někteří z nás to zvládli. Potlačili svou spontaneitu a vnímavost a teď jako dospělí mohou více či méně spokojeně procházet životem s přesvědčením, že tak je to správně. My ostatní, kam nyní řadím sebe a dovolím si i Kláru, jsme se o to pokusili také, ale naše vnitřní děti se opět začaly hlásit o slovo.

Kritika versus podpora

Svět se od mládí našich prarodičů a rodičů hodně změnil. Má to svá specifika, rizika i výhody. Jednou z nich je právě možnost navracet se ke svým vnitřním dětem a zkoušet jiné možnosti, než že je umlčíme a potrestáme za nechtěné chování či nežádoucí projev emocí.

I když byl Klářin dotaz poměrně krátký, inspiroval mě k mnoha úvahám o tom, jak samozřejmě přistupujeme ke svému prožívání a chování bez opravdového pochopení. Přistupujeme k sobě často jako tvrdí rodiče k „zlobivým“ dětem. Bez souvislostí. Zaměříme se jen na to, že jsme v některém okamžiku křičeli, plakali, selhali, ale málokdy vezmeme v potaz události a důvody, které k tomu vedly. Obzvláště pokud sahají desítky let zpátky.

Pokud nejsou naše vnitřní děti zabezpečené a opečované (stejně jako děti opravdové), nebudou se chovat adekvátně. Pokud nebudou mít nasycené potřeby, na které samy nestačí, nebudou chtít spolupracovat. A rozhodně nebudou silné, radostné, kreativní a plné energie a chuti překonávat překážky. Naopak.

Zkusme teď všichni na chvíli odložit zděděné „pravdy“, že přehnanou láskou, péči a něhou ze sebe uděláme jakési měkké houby bez schopnosti popasovat se s realitou tvrdého světa. Že neustálé řešení pocitů a „bolístek“ povede akorát ke slabosti a malosti. Samozřejmě, že v některých případech se to může stát. Stejně jako trvalé popírání zase může vést k depresím a nemocem.

Teorie vnitřních dětí je stále jen teorie, kterou je potřeba do praxe aplikovat uváženě, s ohledem na kontext a celou situaci. I tak si však odvážně dovolím tvrdit, že podpora (i ve formě vhodně podané kritiky) je užitečnější než ponižování. Ať už sebe, či druhých.

Laskavý dopis

Co z toho všeho plyne (nejen) pro Kláru, která dotaz položila? Možná to, že když si nevíme rady sami se sebou, můžeme místo sebeponižování a tlaku zkusit laskavost a pochopení. Můžeme zkusit vnímat, že stejně jako malé děti, i ty naše vnitřní potřebují být vyslyšeny. Bez rizika zavržení autenticky projevit své potřeby a emoce.

Ne nutně před celým světem, ale rozhodně před naším dospělým já. Protože jen tak můžeme doopravdy pochopit, co se v nás odehrává. Proč v nás některé situace a lidé vyvolávají nekontrolovatelný strach či pláč a jiné zase bojovnost a vztek. Abychom ale dostali odpovědi, musíme být nejdřív ochotni naslouchat a ptát se.

Jak? Například dopisem svému vnitřnímu dítěti. Můj by vypadal třeba takto:

Milá Ivetko, to, že pláčeš a máš strach, vůbec nevadí. Není to ostuda. Můžeš plakat, když potřebuješ. Můžeš cítit, co cítíš. Vím, že se v tuhle chvíli bojíš a nevíš, co dělat. To nevadí. Já jsem tady s tebou. Objímám tě a chráním tě. Nejsi na to sama. Jsme tu dvě. A já už jsem velká a situaci zvládnu. Poradím si, abys ty nemusela. Vyplač se, jak potřebuješ. Řekni mi, čeho se bojíš a co ti schází, a společně řešení najdeme. Já už mám mnohem víc možností, než jsi měla ty.

Jak by vypadal váš návrat k laskavosti?