Návrat do života

Do redakce napsala dvaatřicetiletá Nina a je moc fajn, že napsala. Zabalila do slov ten správný impuls, který mne přiměl konečně si utřídit svá pozorování, poznatky a myšlenky na téma, které je velmi aktuální:

S rozvolněním restrikcí a postupným začleňováním aktivit (dokončování projektů, cestování, častější setkávání s lidmi) se u mne začaly objevovat rozporuplné pocity. Kromě radosti z příznivější situace pociťuji větší neklid, náladovost, pocity paniky až zahlcenost. Je pro mne náročnější se adaptovat na novou situaci, jelikož jsem si vědoma, že vše se může kvůli nařízení vlády rychle změnit. Je to takový zvláštní koloběh emocí, vnitřního tlaku a napětí střídající se den po dni a já nevím, jak jej zpracovat, jak k němu přistoupit.

Na míru šitých zamyšlení a individuálních rozhovorů na toto téma jsem v posledních měsících absolvovala víc, než bych si přála, lépe řečeno, než bych přála těm tázajícím se, pochybujícím a utrápeným. Dnes se chci pokusit být přínosná Nině a s ní všem ostatním, kdo by si rádi přečetli systematičtější odpověď, obecnější a trochu širší, než jsou ty na míru šité v individuálních rozhovorech.

Jenže: znalosti o psychologii pandemií mohu čerpat téměř výlučně právě z té zkušenosti s klienty a známými v posledních osmnácti měsících. Pandemie a psychika, to je téma, o němž by z vlastní zkušenosti nikdo z nás ještě před rokem a půl nebyl mohl říci vůbec nic. A nakonec ani v literatuře bychom těch informací nebyli našli moc. O psychické adaptaci člověka na pandemie a o mechanismu vzniku psychických potíží při nedostatečnosti této adaptace toho dosud moc napsáno nebylo.

Ale: o výsledku reakcí na pandemické ohrožení a mechanismů, na jednu stranu těch sebezáchovných, jež nám tu pandemii pomáhají přežít bez zásadnější újmy, a na druhou stranu těch patologických, jež naše psychické funkce zapojí do akce, když to bez újmy nejde, se toho naopak ví dost. O konkrétních příznacích, potížích, poruchách „v čase covidu“ i o možnostech přístupu k nim si i přes novost základní situace můžeme přečíst stovky a tisíce stránek.

To proto, že psychické příznaky a potíže plynoucí z pandemie a později pak z postupného – a, ano, milá Nino, nepředvídatelného a znejisťujícího – návratu do běžného života jsou velmi podobné symptomům duševní nerovnováhy v jiných zátěžových situacích.

Tři základní reakce na nadměrnou zátěž

Člověk má relativně omezený repertoár reakcí (těch zdravých i těch patologických), jež se objeví, když se se zátěží neumíme popasovat zdravě a funkčně. Naše psychika „má na výběr“ z relativně malého množství mechanismů a vzorců, kterými reaguje na různé situace vnášející do našich životů nejistotu, obavy a strach.

Na situace, po dobu jejichž trvání a v důsledku nichž prim nad vším ostatním začne hrát strach z neznámého, obava z ohrožení zdraví a života, nepohoda z izolace, z imobilizace, z omezení životního prostoru a svobody pohybu, z redukce možností aktivního a různorodého trávení času a s odstupem času pak z nutnosti socializace po dlouhém období absence společenského života, z potřeby aktivizace a nacházení nové motivace ke každodenním rutinám, běžným před krizí.

V podstatě máme – krom nekonečného množství kombinací myšlenek – k použití tři základní emoce:

• úzkost (a/nebo strach, obavy, hypochondrie, fobie a tak dále)
• depresi – sem můžeme zahrnout smutek, apatii, ztrátu motivace k žití, pocity prázdna a nesmyslnosti a vše ostatní, co nám bere sílu a chuť do života
• hněv, zlost, agresivní chování nebo slovní projev, vše, u čeho bojujeme a ubližujeme druhým nebo sobě

I v reakci na pandemii všichni operujeme s těmito třemi emocemi, pohybujeme se uvnitř trojúhelníku, jehož vrcholy tvoří STRACH, SMUTEK a ZLOST. A s těmi už každý z nás i psychologie a psychiatrie mají bohatou zkušenost.

Naše čtenářka se ptá specificky na složitost návratu do života po zmírnění restrikcí, na adaptaci na novou situaci, která vlastně stejně jako ta před n, opět přináší nejistoty a výzvy. Ty jsou částečně podobné těm pandemickým, částečně shodné s těmi předpandemickými a zčásti jsou úplně nové.

Buďme optimisté a ptejme se rovnou i dál, na výzvy, které nás čekají po úplném vymizení rizika závažné nákazy, po zrušení pandemických příkazů a zákazů, tehdy, když se budeme opravdu, s jistotou a definitivně vracet k běžnému životu s jinými dilematy, než jsou roušky, testy, očkování a kolabující zdravotnická zařízení. I když tomu návratu ke známé normě naše hlavy po tak dlouhé nejistotě nebudou umět hned uvěřit.

A ona to nejspíš ani nebude úplně ta samá norma jako před dvěma lety. Ale: změna je život! („Jistě, jen nám to úžasné motto nepřipomínejte teď, když těch změn máme za sebou tolik, že nám na žádnou další nezbyly síly,“ slyším říkat dvě třetiny z vás.)

Psychický ocas

Ninina otázka je velice na místě a je paradoxní jen na první pohled. Podobný problém dnes řeší velké množství lidí. Měli bychom se mít lépe, aspoň teď v létě, ale nemáme. Měli bychom si vydechnout, ale jaksi to nejde. Mohli bychom zase víc žít, scházet se s kamarády a kolegy, navštěvovat rodinu, jít za kulturou, ale nějak k tomu nemáme chuť, odvahu ani energii.

Popisy podobných pocitů slyším v těchto dnech často, a ač mne to netěší, potvrzují můj předpoklad, že v postupném vývoji reakce naší psychiky na pandemii lze očekávat něco, co jsem si pro sebe nazvala „psychický ocas“. Táhneme si za sebou něco jako ocas nebo stín složitých týdnů a měsíců – nemůžeme jednoduše vstoupit do nové životní etapy, ač hezčí a příjemnější, jako dveřmi do další místnosti a jednoduše za sebou zavřít dveře. Musíme ode dveří popojít dál ke středu pokoje, udělat ještě několik kroků, a až když budeme mít uvnitř místnosti celý „ocas“, budeme moct ty dveře za sebou zavřít.

Mimochodem, přesnější než „psychický ocas“ by byl výraz „psychosomatický ocas“. Spolu s psýché i nyní hlásí zátěž také naše těla, tak jako od začátku pandemie hlásila a hlásí kromě přímé virové zátěže i tu, jež s nákazou viry přímo nesouvisí.

Že psychiku a tělo od sebe nelze oddělit, nebudu dnes zdůrazňovat – o tom třeba někdy příště. Jen krátce zmiňme, že ne každá covidová dušnost letošní zimy byla dána virovou pneumonií a téměř žádná bolest u srdce, myslím ty doma v obýváku, nebyla způsobena virovou nebo postvakcinační myokarditidou či vaskulitidou. Dovolím si hypotetizovat, že minimálně polovina tělesných potíží lidí v době korony a postkorony by mohla být připsatelná psychosomatice.

Už nyní, v letních měsících s lepšími epidemiologickými parametry, uvolněnými opatřeními a nárůstem možností věnovat se všemu tomu, co jsme si na podzim, v zimě a na jaře nemohli dopřát, je zřejmé, že naše psychika na zlepšení okolních podmínek nereaguje okamžitým a skokovým zlepšením. Že míra naší psychické harmonie nekopíruje uvolnění tak, jak bychom to předpokládali u modelu nebo neživého stroje.

Měsíce omezení a pravidel, karantén a home‑officů, sledování hrozivých grafů a narůstajících čísel a samozřejmě nákazy a vážné průběhy onemocnění a umírání blízkých i méně blízkých, o každodenním hororovém bombardementu z mediálních pozic ani nemluvě, to vše nás všechny stálo energii.

K tomu bombardování, věřím, že určitě ne záměrnému: I věcné konstatování za dané situace působí jako hororové, a navíc zprávy často úplně věcné nejsou, pochopitelně, i novináři jsou lidé, jednak zúzkostnitelní, možná víc než průměrná populace – v novinách většinou nepracují dřevorubci ani ironmani –, jednak potřebující čtenost, ale určitě jim neupírejme jejich záslužnou snahu přispět k řešení a motivovat nás k obezřetnému chování.

Všichni jsme si v předchozích měsících vyvinuli způsoby, jak se s pandemickým stresem popasovat s co nejmenší újmou. Každý využil své dostupné mentální a emoční možnosti a vytvořil si vlastní mechanismy, díky nimž se nastavil, lépe řečeno každý den znova a znova pracně a namáhavě nastavoval na novou realitu. V mnohém jsou si mechanismy různých lidí podobné, přesto jsme si každý vytvořili specificky své. A používali jsme je dlouho. Teď je přece nemůžeme ze dne na den vypnout a vrátit se k původnímu způsobu fungování!

To je jedna část „ocasu po pandemii“. Chvíli potrvá, než dozní emoce, vyplaví se, doslovně – biochemicky i nedoslovně metaforicky to, co už neodpovídá nové situaci, vypnou se krizové okruhy a zapnou zase ty běžně používané. Bude nějakou dobu trvat, než začneme fungovat adekvátně nové situaci.

A to ještě nebereme v potaz nestabilitu té normy: to, že nevíme, zda krizové okruhy bude dobré udržovat v pohotovosti, nebo nám spíš už jen strnule komplikují návrat k normálu. Tak nebo tak – není lehké přepnout. A určitě se to neuděje ze dne na den ani z týdne na týden a už vůbec ne na povel zvenčí. „Zítra zase do práce a pak na kávu s dortíkem a úsměv a optimismus!“ Takto to nefunguje.

Teď už se můžu složit

Za další část prodlevy v uvolnění a zlepšení naší psychické pohody může obecný jev, který si nazvěme třeba „syndrom paniky po zkouškovém období“. Takhle a všelijak jinak mu říkám dávno, setkala jsem se s ním u lidí všech věkových kategorií a životních historií. Referují o dramatických potížích, z nichž si lze poskládat typický obraz panického záchvatu nebo setrvalé těžké úzkosti, a ptají se:

• „Jak to, že jsem dostala panický záchvat teď, když jsem předtím bez úzkosti zvládla všechny státnice?“
• „Nevěřím. Jak by to, že se v noci budím kvůli pocitu, že nemohu dýchat a že dostanu infarkt, mohlo být duševního původu!? Vždyť mám zrovna teď docela klidné životní období. To musí být něco vážného s plícemi!“
• „Proč jsem tak napjatý a úzkostný zrovna teď na dovolené a nic takového se nedělo, když jsme v práci honili termíny? TO NEMŮŽE BÝT PSYCHIKA!“

Může. Protože náš organismus sice potřebuje ventilovat napětí a úzkost, somatizovat duševní disharmonii, „upozornit“ nás na to, že je něco v nepořádku, snaží se, seč může, nějak zharmonizovat naše psychofyziologické nerovnováhy – ale zároveň nás naše psychika nechce zabít. A tak nám většinou nenaloží, když toho máme už tak nad hlavu.

Dobromyslně si počká, až zvládneme všechno neodkladné a neignorovatelné (vše, ÚPLNĚ VŠE lze odložit a ignorovat, kromě života svého a našich blízkých, ale jsme šikovní v přesvědčování vlastní hlavy, že tomu tak není, že kupříkladu ten audit nebo to zkouškové období opravdu zvládnout musíme, jinak by se zhroutil vesmír), a teprve pak si dovolí vyplavit všechny ty biogenní aminy a další neurotransmitery a z ničeho nic nás tak vehnat do stavu subjektivně nesnesitelné úzkosti.

A to samé pak často znova a znova, abychom tu úzkost náhodou nemohli ignorovat a abychom – v období relativního klidu – měli energii pochopit ji a změnit svou životní rutinu tak, aby už příště žádná panika nic hlásit nemusela. S léky nebo bez léků, s psychoterapeutem nebo bez něj, ale vždy citlivě k vlastní osobnosti a jejím možnostem a potřebám.

Podobné je to s depresí. Znám mnoho lidí, kteří zůstávali více nebo méně optimističtí a pozitivně naladění po dobu restrikcí, dokonce bych takové našla i mezi těmi, kdo zaplatili svými podniky a existenčními jistotami – a až nyní, kdy by jim vlastně mělo být lépe, kdy opět rozbíhají byznys nebo se jim pomalu zvyšují tržby v tom starém, vykazují známky klinické deprese. „Odložená deprese“ dává podobný smysl jako „odložená úzkost“. Musela paradoxně počkat na dobu, kdy se „vejde do programu“.

Pro její pochopení pro jistotu ještě příměr. Ilustrujme si ji na depresi poporodní. Představte si mladou čerstvou maminku s depresí. Málokdy do ní upadne žena, která je devět měsíců nadšená a plná očekávání nádherných časů s miminkem, radující se z velkých změn denní rutiny a života vůbec – a pak na ni po porodu úplně nečekaně a nesrozumitelně padne hluboký smutek, apatie, pocit odporu a nechuti k mateřství a dítěti.

Stává se to mnohem častěji mladým ženám, v jejichž psychice se po celou dobu těhotenství a možná i před ním mísily pocity od radostného očekávání po odmítání se strachy, nejistotami, obavami, neřešitelnými dilematy a paradoxy plynoucími z vědomí, že zanedlouho bude všechno úplně jinak – možná tak, jak doufaly, ale přece jen výrazně jinak než dosud, a nejspíš dokonce úplně jinak, než si kdy přály. Když k tomu připočteme vyčerpání, tělesné a duševní, po devíti měsících těhotenství a po porodu, nic moc jiného než deprese (a úzkost) nám jako řešení té rovnice nevyjde.

Mnoho měsíců se taková žena držela, prioritou bylo bříško, kontroly u gynekologa, příprava na porod, postýlka, přebalovací pult – no a spokojenost všech kolem, radostné očekávání, konkrétně radostné očekávání okolí, jež to radostné očekávání chtělo číst i v očích těhotné maminky. V tom víru neměla jak a kdy být smutná – až teď má na ten smutek a apatii a nechuť přece jen o něco víc prostoru. A hlavně: už jí došly síly.

Podobné je to s covidovou „odloženou“ úzkostí a depresí. Už můžeme. Naše vědomí i podvědomí nám hlásí, že je větší klid, hrozba se zmenšila, nejhorší krizi jsme zvládli – teď si můžeme dovolit i procítit pocity s ní spojené. Pro ty, kdo dosud rezilientně odolávali, právě nyní nastal čas začít se hroutit.

Když není jisté vůbec nic

A jako kdyby to pro náš mozek a naše neurohormonální systémy nebylo už takto dost komplikované, máme zde ještě faktor, který ve svém mailu zmiňuje i Nina: Nemáme žádnou jistotu, že zlepšení potrvá. Už i ta krátká zkušenost nás naučila, že po uvolnění omezení může, i bez varování, přijít opět zhoršení situace, restrikce se mohou kdykoli zase zpřísnit. Léto je sice v této souvislosti nejlepším obdobím, jak víme z loňska a letos se to potvrdilo, ale chýlí se k podzimu. A s pandemickým podzimem máme bohužel už také své zkušenosti.

A ty nám nepřidávají na optimismu, přes stav proočkovanosti populace a přes informaci virologů, že nové varianty koronaviru číslo devatenáct jsou sice více virulentní, což znamená, že s větší lehkostí létají z člověka na člověka, přesněji mají dnes už šikovnější způsoby, jak se za letu v kapénkách kolem nás přichytit a držet a nenechat se odbýt povrchovou obranou, ale že nákazy jimi mají často mírnější průběh a způsobují méně komplikací a úmrtí. Ne, po všech těch nadějích a nesplněných předpovědích dlouhodobého zlepšení epidemiologické situace většinu z nás už ani tyto informace neuklidní.

A ještě další malá odbočka, omlouvám se! Zdá se, že psát o pandemii je jako psát o každém jiném velkém tématu: i do tohoto se nám vejde vše lidské. Rozum a nerozum, bezcitnost a cit, strach a odvaha, radost a smutek, naděje a zklamání, víra a nevíra, láska a nenávist… Abychom z toho nakonec neměli populárně‑naučnou Vojnu a mír! (Lev Nikolajevič ráčí odpustit to přirovnání.) Ne, nebojte, minimálně lásce a nelásce k bližnímu v časech pandemie se věnovat nebudeme, o těch jsem psala naposledy. Dovolím si zde mimo centrální kontext už jen pár slov k lingvistice, přesněji k jazyku médií.

Nemám ráda slovo mutace. Evokuje mutanty, sci‑fi a smrtelné hrozby. Straší. A strach je to poslední, co potřebujeme do aktuální směsi pocitů přilévat. Epidemiologicky zásadní mutaci viru se říká antigenní posun, shift (ještě existuje antigenní drift, obojí je dobře známé u chřipkových virů), a tak jen tak pro sebe těm mutovaným virům říkám neformálně „šiftnuté“. Lingvisticky je to bezpochyby na rozdíl od těch mutací opravdová hrůza, ale pan Hitchcock by souhlasil, že jako hororový prvek jsou „shift“ a „drift“ nepoužitelné – a o to mi jde. Ze stejného důvodu, mimochodem, nemám ráda slovo promořování. Přirozená imunizace, přece. Ne?

Ale pokračujme. Podzim. Zanedlouho bude potřeba řešit školy, školky, kroužky, možná očkování dětí… Zprávy ze zahraničí nejsou optimistické, nebo jsou přinejmenším rozporuplné. Jaký by dávalo smysl přepínat a přestavovat si v mozku algoritmy fungování, když vše bude za několik týdnů zase jinak? Nebo ještě jinak než jinak. Nebo to třeba i zůstane, jak to je, akorát to neumíme předvídat.

Stresorem u vyčerpaného člověka není jenom zhoršení situace, stresorem je každá změna, paradoxně i ta k lepšímu. A to je, mimo jiné, i další voda na začarovaný kruh úzkosti. Zúzkostněného člověka ještě víc zúzkostní jakákoliv změna, i malá, i ta pozitivní. Potvrdí to kupříkladu lidé se zmíněným „syndromem paniky po zkouškovém období“. I sbalit se a odjet na zaslouženou dovolenou je mnohdy utrpení připomínající předinfarktový stav, když je předtím člověk dlouho ponořen v napětí a úzkosti.

Poznámka na okraj, ale k věci: Pomyslná pandemická křivka nepohody a její nepředvídatelnost svým způsobem kopírují, jen s větší intenzitou, obyčejný život bez katastrof. Díky tomu by se pandemie dala vnímat jako rychlokurs životní flexibility a akceptace nestálosti. Jednou je lépe, jednou hůře a nikdy nemůžeme přesně předpovědět, kdy to nebo ono nastane – víme jen, že nic nevydrží navždy. Po idylických prázdninách začne škola (to ještě předpovědět lze, i když dnes už… ach!), po ovíněném večírku přicházívá bolehlav a po zamilovanosti vystřízlivění (a to už je na časové ose předpověditelné dost špatně).

Ale stejně tak, jak nic hezké nemůže trvat navždy, netrvají nekonečně dlouho ani ty nehezké věci. Frazeologicky fixovaný předpoklad, že naděje umírá poslední, nebo víra, že se vše špatné jednou v dobré obrátí, nejsou jen důkazem potřeby člověka věřit v dobré konce i za cenu jisté naivity, jsou zajisté také dokladem několikatisícileté lidské zkušenosti s trváním katastrof.

Všechny katastrofy zatím nakonec skončily. Jenže: jako přínosnou lekci umíme životní zkušenosti vnímat, když jsme alespoň v relativní pohodě my i naše okolí a máme na učení dost energie. Poslední rok a půl takovým obdobím pro většinu lidí opravdu nebyl. Jsme všichni vyčerpaní a nechceme životní lekce – chceme už normálně žít. Bez opatření a beze strachu.

Můžu – nemusím

Ale abychom jen neteoretizovali, pojďme hledat odpovědi. Tedy: Jak najít rovnováhu v době, kdy sice pandemické hrozby do větší nebo menší (a nepředvídatelné) míry trvají, ale už netřeba a ani nelze – z ekonomických, sociálních, psychologických nebo dalších příčin – setrvávat v izolaci, v bezpečí čtyř zdí, roušek, pravidel a nařízení? Jak začít zase žít? Co s kombinací chybění společenského kontaktu a zároveň obavy z něj nebo ztráty chuti někoho vůbec potkávat a něco podnikat?

Hned na začátku bude prospěšné uvědomit si jednu věc: Můžeme, ale NEMUSÍME. Můžeme chtít vyrazit do přeplněného baru, na diskotéku nebo do plného hlediště divadla, ale nikdo nás nenutí. Dokonce ani fyzickou přítomnost na pracovišti (podle toho, co poslouchám) většina šéfů nevyžaduje okamžitě a každý den. A kdyby některý šéf i ano, věřím, že by pochopil správně podané argumenty a nenamítal proti individuální výjimce. A nejen návrat do práce a ke kulturnímu vyžití si představuji jako pozvolný proces, ohleduplný k naší toleranci další změny a zátěže.

Mohu jeden den vyrazit na procházku a pak uvidět – třeba budu chtít zítra na další, delší, anebo naopak zůstanu den dva po práci zase doma. Mohu zajít nejdřív do prázdné galerie a teprve pak do divadla. Mohu chtít někam vyrazit nejdřív sama a pak teprve s kamarády, nebo naopak: ve společnosti jednoho dvou lidí se cítím bezpečněji, a tak chodím ven ve společnosti fajn lidí a samotářské toulky, které jsem předtím měla tak ráda, chvíli počkají. Vše má svůj čas.

Pomalu a jemně

Obecně bych toto zvláštní meziobdobí ráda vnímala jako období pomalého přechodu od tvrdé izolace k měkké opatrnosti, od napětí k uvolnění. Koncipovala bych ten přechod jako jakési psychofyzické lázně, naordinované na dobu rekonvalescence po traumatizující zkušenosti. I kdybychom se my sami necítili nějak zásadně traumatizovaní – kolem nás je dost takových, kdo se tak cítí a mají pro to vážné důvody.

Přimlouvala bych se za obecnou ohleduplnost, jemnost jemnější než za dobrých časů, snahu o porozumění a empatii. Tím spíš, že se nám celospolečensky děje spíše pravý opak. Jako bychom byli všechnu ohleduplnost vložili do roušek a očkování a na mezilidský komunikační jemnocit nám z ní nezůstalo nic. Přitom bychom teď citlivé naslouchání a jemný přístup k sobě a druhým tak potřebovali! Mám na mysli jemnocit a ohleduplnost v širokém smyslu slova – mírní, vnímaví a citliví můžeme být v hlučné restauraci i v tichu domova, v davu i sami se sebou nebo s našimi nejbližšími.

Vnímejme naše hranice a toleranci zátěže, dávkujme si všeho s mírou, netlačme, nenuťme sebe ani druhé do něčeho, co pro nás a pro ně není přirozené. Pro většinu z nás teď není ten pravý čas na „laickou expoziční terapii“ (ve smyslu „vystavím se tomu, z čeho mám strach, a díky tomu se přestanu bát“). Není ten nejlepší čas na velké výzvy a osobnostní posuny. Počkejme s tím vším, až budeme zase mít kapacitu a energii. A nechtějme zázraky ani po ostatních.

Co pomůže vždy a se vším, je odstup a nadhled. Čím častěji se nám povede dívat se na sebe a na svět kolem jako nezávislý pozorovatel, ideálně se špetkou zvědavosti a humoru, tím lépe. Tím větší úlevu dopřejeme našim mozkovým okruhům, dlouhé měsíce přesycovaným dramaty k procítění a dilematy k řešení.

Samozřejmě ani toto není řešení na věky věků a na všechno. Pokud budeme v budoucnu řešit partnerskou nebo manželskou krizi a partner nebo partnerka nám budou vyčítat naši malou angažovanost ve vztahu, naši emoční nezainteresovanost a chlad, tak racionální odstup a ironický nadhled asi nebudou tou správnou reakcí. Teď si ale tu trochu nezúčastněného „zenu“ dovolme, pokud to jde.

Představujme si ho jako lázeňskou proceduru – sedíme na lavičce na lázeňské kolonádě a díváme se na kolemjdoucí. Mají pravděpodobně potíže, co by jinak dělali v lázních, ale na té kolonádě to na nich vidět není. Sedíce na lavičce opodál, vidíme jen lidi, jdoucí odněkud někam, součást nekonečného proudu života lidské společnosti a světa, toho proudu, jenž je tady už tisíce let a jehož jsme i my součástí. A ty viry nakonec též.

Střípky sebepoznání

Takovéto zpomalení a odstup skýtají čas a prostor ještě pro něco. V této přechodné fázi mezi přikázanou uzavřeností a samotou a povolenou otevřeností a společenskostí máme možnost procítit a promyslet si, co jsme se o sobě vlastně za ten poslední rok a půl dozvěděli.

Možná jsme poprvé na vlastní kůži pocítili, jak velmi jsme závislí na aktivitě, jak neumíme „jen tak být“, jak každé napětí, každý stres řešíme činností. Nebo jak závisíme na společnosti lidí, jak bez ní nenacházíme smysl, motivaci, náplň, zbývá nám jen pocit osamělosti. Nebo jsme naopak k vlastnímu překvapení zjistili, že vůbec nejsme tak společenští, jak jsme se domnívali. Že ten tlak být u všeho a se všemi plynul spíš z vnitřní nejistoty a potřeby ujišťovat se, že někam patříme, že jsme přijímáni a obdivováni, než z opravdové radosti ze sdílení a souznění. Nebo nám možná v době pandemie došlo, že přece jen nechceme život strávit sami či samy. Anebo se naopak ukázalo, že ten vztah, o němž jsme si mysleli, že vydrží napořád, nemá pevné základy a chybí mu vlákénka, která by ho držela pohromadě, možná si dokonce říkáme, že by nám bylo lépe samotným než v takovém vztahu.

A třeba přijdeme ještě na další důležité věci o sobě, o našich vztazích s blízkými a přáteli, o světě a našem místě v něm. S tím vším po takovéto reflexi a sebereflexi budeme moci v budoucnu lépe hnout. Jak už jsem řekla: ideálně až poté, co se na to budeme cítit vyzbrojení novou silou. V opačném případě bychom si spíš koledovali – například o úzkost.

A poslední věc, do dnešního článku se mi toho už víc nevejde. Když si povídám s lidmi, kteří se poškozují, nebo s lidmi, jimž na takových sebepoškozujících záleží, mezi radami „jak se nepoškozovat“ vždy zmiňuji nejprostší a přitom statisticky nejúčinnější metodu. Jmenuje se „prostě vydržet“.

Když přijde úzkost, napětí, vše to, co vede k nutkání ublížit si, pomáhá napočítat třeba do patnácti. A pak ještě jednou do patnácti. A pak ještě jednou, nebo to už možná ani nebude potřeba. Impuls s oddalováním odeznívá, až odezní úplně. Podobné je to i s přejídáním.

Naše dnešní téma sice s impulzivním chováním jako sebepoškozování nebo bulimie nemá žádnou přímou souvislost, ale – tu metodu si můžeme vypůjčit. Prostě to ještě vydržme. Ještě do zítra. Pak ještě jeden den. Buďme teď, dnes. Here and now, zde a nyní. Znáte to.

Moc nám všem fandím.