Naštvaná máma

Podobný příběh zažívá doma poměrně dost rodičů, většinou matek, které s dětmi častěji zůstávají doma. V hlavní roli je velký vztek, který přichází nečekaně a neohlášeně. Mateřství se vykresluje jako nejkrásnější a nejšťastnější období v životě ženy. Málokdo už zmíní, že ho také provází velké emoční vlny a s nimi třeba i obrovská zlost. Vztek se někdy objeví už s malým miminkem a může směřovat i k milovanému partnerovi.

„Co jsem to za člověka, který se každý den tak zlobí na lidi, které nejvíc miluje? Pořád pod napětím, pořád vybuchující, plačící. Hodné matky nekřičí. Dobré matky se nevztekají.“ I taková bývá úvaha žen pod tíhou silných emocí, a ani nemusí být jejich vlastní. Od dětství jsme vyrůstali ve vzorcích, které naznačují, že vztek je něco špatného. Podobné úvahy vychází z často připomínaného: hodné holčičky se nevztekají.

Nepřítel hněv

Hněv je emoce – jedna z těch základních a všeobecně dost nepochopená. Hněvu jsou přisuzovány nálepky jako negativní, nežádoucí nebo špatný. Tak to ale určitě není. Je naší hybnou silou a nutí nás k akci. Kultivovaný hněv pomáhá člověku dosáhnout toho, co si přeje. Co je ale důležitější: cítit hněv je naprosto přirozené. Pokud hněv přijmete jako součást svého života, a ne jen jako něco špatného, můžete ho poznávat a lépe s ním pracovat. Nezažívat hněv nikdy je téměř nemožné. Proč se ale zrovna u matek objevuje v tak velké míře?

Vztek přichází jako reakce na frustraci a neuspokojení základních potřeb. Často se za ním skrývá úplně jiná emoce – bezmoc, smutek, lítost, strach nebo úzkost, což je u matek malých děti poměrně běžný jev. S tím se pojí spánková deprivace, nedostatek energie, nedostatek času pro sebe a své zájmy, zhoršená finanční situace, příliš málo času na partnera a ještě méně možností k odpočinku a relaxaci.

S nepohodou jde ruku v ruce i zvýšená potřeba výkonu ve všech sférách a nedostatek pomoci ze strany blízkých. Objevit se může i žárlivost na manžela, jehož život zůstal stále v relativním „normálu“ – dál chodí do práce, vídá se s kamarády, zůstaly mu jeho volnočasové aktivity.

Stejně tak se najednou žena může začít cítit izolovaná od svých přátel, kteří děti ještě nemají. V posledních letech k tomu všemu přispívá i tlak sociálních sítí na dosažení nesplnitelného ideálu dokonalé matky. Dlouhodobě je výzkumy potvrzován tzv. rodičovský paradox (v originále parenthood paradox nebo parenthood gap): v prvních dvou letech dítěte klesá u rodičů subjektivně vnímané štěstí a jejich kvalita života.

Ve vyčerpaném organismu potom snadněji převládne ta část mozku, která zodpovídá za přežití. Přežití je pro náš mozek důležitější než kvalita života. Ve chvíli ohrožení přebírá v mozku nadvládu amygdala, která je součástí limbického systému. Amygdala je klíčová při spouštění silných emocí, jako je třeba vztek nebo strach. Aktivovat ji může i třeba pláč miminka, který náš mozek vyhodnocuje jako stresor, obzvlášť pokud se miminko nedaří utišit.

Amygdala má za úkol neustále vyhodnocovat hrozící nebezpečí. Při tom se spustí stresová reakce, jejímž výsledkem je křik na dítě nebo manžela či nekontrolovatelná vlna vzteku, kdy žena hází vším okolo. Po ní většinou přichází lítost, výčitky a pocit, že k člověku tyto agresivní projevy nepatří.

Daniel Goleman tyto stavy označuje jako takzvané emoční únosy (někdy bývají označovány taky jako amygdalové únosy): rychlý „iracionální“ limbický systém v mozku spustí neúměrnou a zahlcující reakci v situaci, kdy by za běžných okolností zpracoval podnět racionálně a pomaleji vyššími částmi mozku.

Běžné okolnosti si můžeme představit jako stav, kdy má člověk dostatek zdrojů. To znamená, že je odpočinutý, vyspaný, najedený, má dost energie… Pokud k takovému emočnímu únosu dojde, tak může být prožíván jako něco, co není v souladu se sebepojetím dané osoby. Člověk vnímá hněv jako něco, co není jeho, není s ním v souladu. Příval emocí ho spíše leká a utvrzuje v pocitu nedostatečnosti.

Cítím na své dítě obrovský vztek, jsem špatná matka

To, že na své dítě rodič někdy zakřičí nebo k němu pocítí vztek ve chvílích únavy či frustrace, ještě neznamená, že by své dítě neměl rád nebo byl špatným rodičem. Jde spíše o emoční reakci na situaci pro rodiče náročnou a těžce zvládnutelnou.

Trochu laskavosti, prosím

Rodiče se hodně srovnávají a hodnotí i na základě svých emocí. Chtějí být klidní a trpěliví za každé situace. Učí se, jak přijímat dětské emoce, umožňují jim dát průchod, ale jakmile dojde na ně samotné, najednou nevědí, co s vlastními emocemi. A když už přijdou a mezi nimi náhodou vyplave na povrch hněv, mají tendenci zaplavit se výčitkami svědomí a pocity viny, vnímají ho jako neodpustitelnou chybu.

Tady přichází prostor pro trénink laskavosti. V takové situaci si můžete napsat, co byste ve stejné situaci řekli svému nejlepšímu příteli, nebo si zkuste představit, co byste řekli svému vlastnímu dítěti, kdyby bylo ve stejné emoční vlně.

Pravidelný čas pro sebe

V rodičovství se někdy snadno zapomene na to nejdůležitější – a tím je sám rodič. Abychom mohli lépe zvládat tlak, který děti přináší, je důležité myslet i na sebe a hlavně na čas pro sebe. Nemusí to být dlouhé úseky jako třeba týdenní dovolená, stačí kratší aktivita, zato pravidelná, kdy hlídá druhý rodič nebo někdo dětem blízký.

Příkladem může být jakákoli oblíbená činnost, u které si člověk odpočine nebo se nabije energií – páteční posezení s přáteli, sport, půlhodina v tichu s knihou, čas na seriál nebo i prostor pro sebe v rámci psychoterapie. 

Zapojte celé tělo

V akutní fázi zahlcení emocemi může pomoct omýt si obličej vodou, promnout si ruce, uvolnit zatuhlé svaly, jít se nadýchat čerstvého vzduchu, zkuste bručet a mručet…

Co můžu mít pod kontrolou

Na rodiče se někdy valí různé povinnosti ze všech stran a občas se může zdát, že se jim to úplně vymyká. Zkuste si najít v celém dnu body, které pod svou kontrolou máte. Hledejte způsoby trávení času s dítětem, které vám uleví – například jděte na hřiště v době, kdy je tam i vaše kamarádka a vy si můžete popovídat.

Všímejte si

V hněvu může pomoct i takzvaná mindfulness neboli všímavost. Nemusíte se rovnou pustit do meditace, zkuste jednoduchá cvičení zaměřená na vaše vlastní tělo a to, co se v něm odehrává. Kde v těle emoci cítím? Kde se projevuje a jak? Co mi říká?

Co dalšího pomáhá? Učit se pracovat se svými emocemi chce čas, proto je dobré se s každým pokrokem ocenit. Můžete si zavést deník, kam si večer napíšete tři věci, které se vám ve výchově povedly. Do každého dne můžete zařadit krátkou relaxaci. Zkuste si pravidelně najít čas na něco, co vám udělá radost – stačí i pár minut denně. Na škodu není ani vyhledat psychoterapii, kde se člověk může učit své vlastní emoce prozkoumávat a pracovat s nimi.

Mějte na paměti, že hněv není špatný. Cítíme ho všichni. Práce se vztekem je práce se sebou a velmi často s vzorci chování, které si přinášíme z dětství.