Užitečná šílenství

Co všechno se vejde do prostoru mezi zdravým a patologickým?

Začněme několika statistikami:

• Nějakou formou úzkostné poruchy trpí právě teď asi 18 % americké populace, někdy v průběhu života se s ní setká každý třetí člověk.
• Epizodu deprese zažije někdy v životě podle některých měření 21 % žen a 13 % mužů.
• Hlasy někdy slyšelo podle jednoho výzkumu 1–2 % populace, ale podle jiného měření 15–18 %.
• Až polovina lidí za život zažije pocit, že mají svět jaksi „za mlhou“, nevnímají ostře, věci jim nepřipadají reálné a cítí se podivně odpojení od svého těla a pocitů.

Nedá se říct, že by zmíněná čísla byla kdovíjak spolehlivá. V každém výzkumu vyjdou trošku jinak podle toho, o jakou jde populaci, jak se stanoví kritéria dané diagnózy, jak probíhá dotazování a co lidé přiznají.

Vzít si z toho ale můžeme jedno: psychické problémy občas prožívá většina z nás.

Když se uvnitř nás děje něco zvláštního, máme tendenci se leknout a pomyslet si kristepane, co jsem to za člověka, že se mi tohle děje. Člověku často připadá, že on sám je nějaký vadný a všichni okolo zjevně svůj život zvládají dobře.

Jenže jak zní heslo projektu České asociace pro psychické zdraví, bláznit je lidské. Druzí lidé většinou také nevědí, že máte nějaké potíže, tak jako vy nevíte o jejich. Můžete být na stejném pracovišti dva, kterým v autě začíná úplně stejně bezdůvodně bušit srdce a dělá se vám mdlo, a přitom navzájem můžete vzhlížet jeden ke druhému jako ke vzoru, který si umí v životě poradit líp.

Pokud vy o sobě něco druhým neříkáte z obavy, aby vás neodsoudili, oni to s vámi mají úplně stejně.

Co se děje normálním lidem

Zkuste se zamyslet sami nad sebou:

1. Zažili jste někdy pocit, že nevnímáte ostře? Že máte svět jakoby „za mlhou“ a věci vám vlastně nepřipadají moc reálné, nebo jste nějak podivně odtržení od vlastního těla?
2. Bylo vám někdy nepříjemně ve velkém davu lidí?
3. Rozbušilo se vám někdy srdce a bylo vám špatně a úzko třeba ve velké výšce nebo naopak ve stísněném prostoru a vydýchaném vzduchu?
4. Představovali jste si někdy svůj vlastní pohřeb, kde lidi pláčou a mluví o tom, jak skvělý jste byl člověk? Nebo situaci, kdy zasáhnete jako hrdina, všechno zachráníte a ostatní vás obdivují?
5. Bojíte se někdy, že vás lidé pomlouvají, když tam nejste?
6. Měli jste mluvit před velkou skupinou posluchačů a byli jste z toho hrozně nervózní? Třásl se vám hlas, potily se vám ruce, červenali jste se a báli jste se, že to každý pozná?
7. Bylo vám někdy tak těžko, že vás to paralyzovalo, a cítili jste se tak bezmocní, že se vám nechtělo ani vstát?

Jsou to zvláštní zážitky, ale jsou dost běžné a mají důležitou adaptivní funkci. Organismus vás chrání, abyste nespadli ze skály, nenechali se ušlapat, dali si pozor na nebezpečné vyloučení ze smečky. Nenechali se zaplavit nezvladatelnými emocemi. Zpomalili, když je potřeba. A taky abyste si zachovali dobrý pocit ze sebe.

Žádný z popsaných zážitků neznamená problém, pokud ho nezažíváte v neadekvátních situacích, nepříjemně často nebo v neúnosné intenzitě.

Vraťme se k myšlence, že máme v sobě kousek od kdejaké patologie popsané v učebnicích psychiatrie. Když si projdeme předchozí seznam, bude to kousek derealizace, kousek specifické fobie, kousek narcismu, paranoie, sociální fobie, kousek depresivního ladění.

Užitečná forma duševních onemocnění

To, že raději dvakrát zkontrolujete, jestli máte klíče, doklady, mobil a peněženku, než odejdete z domu, je běžné adaptivní chování, které vám v životě mnohokrát pomůže. Zvlášť když víte, že jste roztržití a máte toho ten den hodně.

Striktní dodržování pravidel, záliba ve směrnicích, opakovaná a úzkostlivá kontrola toho, jestli je vše v pořádku, a vytváření zadních vrátek pro jistotu – to může být osobnostní rys, který vám může zkomplikovat vztahy s manželkou, ale pokud pracujete ve výrobním závodu jako kontrolor kvality, je k nezaplacení.

Nekončící úzkost z toho, že se stane něco špatného, dva návraty domů kvůli ujištění, že jste vypnuli sporák, přesně patnáct stříknutí mýdla do dlaní, ať zabijete všechny mikroby. Pokud zrovna nepracujete v laboratoři s prudce infekčním materiálem, tady můžeme mluvit o příznacích obsedantně kompulzivní poruchy, kdy nutkavě děláte různé činnosti a rituály, abyste sebe nebo druhé ochránili před nebezpečím, na které musíte neustále myslet.

Snad nejlépe ilustruje užitečnost našich obranných mechanismů příklad Izraele. Izraelští Židé podle průzkumů výrazně častěji než jiné národnosti trpí paranoiou. Jedno z vysvětlení je, že jde o potomky těch, kdo před druhou světovou válkou utekli do Izraele z Evropy, protože měli strach o svůj život. Jenže tehdy tím skutečně sami sebe i své rodiny zachránili před holocaustem.

Dobře využité odchylky tvoří to, kdo jste

Úzkostné přemýšlení, kontrolování, to, že vidíte možná rizika a ve větší míře se jimi zabýváte – v menší míře to může být velmi žádané a užitečné. Když pracujete jako auditor, bezpečák, pojišťovací makléř nebo hygienik, musíte dbát na přesné dodržování pravidel a zabezpečování druhých lidí při všech možných situacích.

Když vás děsí nemoci natolik, že doma neustále desinfikujete a čtete na internetu první poslední o možných nákazách a o zdravé výživě, může se z vás časem stát skutečný odborník. A když to celé dostanete pod kontrolu a zbude vám zájem o zdravou výživu, třeba se stanete opravdu dobrým výživovým poradcem.

Nebo k smrti rádi učíte druhé a vysvětlujete jim, jak se věci mají, protože pak máte dobrý pocit sami ze sebe. Jako učitel, mistr nebo farmaceut to můžete dělat celou pracovní dobu.

A využít se odchylky dají i jinak – znám člověka, který strach z veřejného vystupování přetrénoval natolik, že si teď užívá přednášení a ve společnosti působí jako ryba ve vodě. Nebo člověka, kterého bolí záda vždy, když je toho na něj moc, a tak je používá jako užitečný signál, že má zpomalit.

Ostatně i spousta výživových poradců jsou lidé, kteří sami trpí nějakou nemocí, jako je třeba celiakie. Úspěšní autoři blogů o jídle jsou někdy lidé, kterým kvůli autoimunitnímu onemocnění střev zakázali prakticky cokoliv jíst. A na dráhu dětského právníka dá člověk, který sám vyrostl po ústavních zařízeních a u pěstounů.

Když se nám podaří naše odchylky poznat a pochopit, většinou je možné pomocí nich také vyrůst a využít je k něčemu smysluplnému.

Naštěstí je tu věc, která to všechno umožňuje.

Zdravé já mívá i největší šílenec

Ani lidé se schizofrenií nezažívají jiné pocity a touhy než ostatní. Všichni jsme jedineční, ale jedinečnost těch nejbláznivějších lidí je především více nápadná. Symptomy duševní nemoci jsou však zabudované v normální osobnosti a z normální osobnosti vyrůstají.

Je to právě to zdravé jádro, které nás nakonec většinou dostane z každého průšvihu. To, co máme zakódované v genech – že se každý organismus snaží naplnit svůj potenciál a růst směrem ke zdravému. Někdy mu v tom zabrání nějaké překážky, ale když je odstraníme, většinou si pomůže velmi dobře sám.

Pokud zdraví znamená proces růstu, nemoc je zpomalení nebo zaseknutí takového procesu. To, co označujeme jako duševní nemoc, může stejně dobře znamenat jen to, že právě máte v životě příliš mnoho překážek.

Jak tedy poznám, jestli jsem normální?

Život je složitý a komplexní tak či tak a normy vesměs určuje hlavně společnost. Existují kultury, ve kterých se naslouchání hlasům předků bere jako běžná součást života. I homosexualita byla dřív považovaná za nemoc. Na homosexualitě samotné se nic nezměnilo, jiná je dnes ale společenská norma a to, co si o věci myslíme.

A tak může být snad více na místě mluvit o tom, co je užitečné a co ne.

Tohle píše o normalitě americký psychiatr Frederic Neuman:

„Jako normálního můžeme označit člověka, který je relativně velkou část svého času spokojený. Samozřejmě ne pořád. Je naštvaný, když se mu nedaří, zklamaný, když v něčem selže. Truchlí, když někoho ztratí. Někdy je vyděšený, frustrovaný, osamělý. Ale není typicky usazený v jedné jediné náladě, protože existuje nějaká shoda mezi tím, jak se cítí a jaké jsou okolnosti v jeho životě. Tak, jako se liší podmínky a události, tak se liší i jeho pocity.

Obecně o sobě však přemýšlí spíše jako o spokojeném, umí navazovat vztahy s druhými, umí vyhovět i prosadit, co chce. Umí milovat, důvěřovat a projevovat city. Umí cítit uspokojení z práce, pokud je to slušná práce, a umí odpočívat, když zrovna nepracuje. Užívá si, když si hraje, baví se s kamarádem nebo se dívá na televizi.“

Jak vám ten popis zní? Souhlasili byste?

Raději v popisu nebudu pokračovat dál. Čím detailněji budeme popisovat normálního člověka, tím méně bude ten popis sedět na kohokoliv na planetě.

Nejspíš to hlavní, co podle Neumana definuje zdravého člověka, je druh flexibility, který mu umožňuje adaptovat se na různé požadavky života a na stres, do kterého jej život přivádí.

To, jestli člověk dovede přiměřeně pracovat, jestli umí mít rád, jestli si umí hrát a bavit se a jestli umí být v životě vesměs spokojený. Nic moc lepšího k dispozici nemáme.

Jednou jsem se ptala kolegyně pracující se schizofreniky, jak rozlišují halucinace od podobných podivných zážitků spojených třeba se spiritualitou. Co když někdo vidí anděly, aury nebo čakry, o jejichž existenci také nic nevíme?

Využívejte celý web.

Předplatné