Naše dítě sportovec

Začnu podporou rodičů. Vaše role není jednoduchá. Schopnost zvládat situaci, kdy dítě provozuje závodně sport, nemá každý hned. Ať jste byli sami aktivními sportovci či ne, není snadné se vyrovnávat s tím, když vaše dítě prohrává. Pro něho i pro vás. Není lehké vždy „správně“ jednat a reagovat. Ráda bych vám nabídla můj náhled, bez snahy jakkoli moralizovat. Nic není černé nebo bílé. Zvlášť ve výchově.

Protože je vaše dítě sportem nadšené, naskočíte do kolotoče, který od všech zúčastněných  bude vyžadovat hodně času (tréninky, soustředění, zápasy), materiálního vybavení a organizaci (odvoz na tréninky, příprava jídla, mytí vybavení…). To nejdůležitější, co se ale změní, je prožívání celého sportu.

Najednou se musí angažovat celá rodina a tím začnou pomalinku, velmi nenápadně, sílit i nároky rodičů na výkon dítěte. Bude na vás, jak budete schopni v sobě kočírovat své emoce. Úspěch vašeho dítěte ve sportu bude velkou měrou ovlivněn jeho vztahem k vám. Buď svým chováním dokážete dítě motivovat, nebo ho odradíte. Není výjimečné, že se tento vztah stane příčinou předčasného ukončení kariéry mladého sportovce.

Když to začnete brát vážně

Doporučuji vám položit si otázku, jaké jsou vaše vlastní motivace a očekávání.

• Byli byste rádi, aby se sportem nadále bavilo?
• Je vašim cílem, aby si díky sportu rozvíjelo své fyzické a psychické schopnosti?
• Nebo chcete, aby se dítě jednou sportem živilo?

Tyto motivace nemají rodiče uvědomované, nicméně se dají vytušit z reakcí na výsledky dítěte. Často je možné vidět jejich nadšené výkřiky ve chvíli, kdy dítě vyhrává a daří se mu a negativní odezvu (nebo žádnou), když dítě prohraje. I když se pak rodič snaží o to, být slovně pozitivní, lze vytušit, že to v pořádku není.

Tato dvojná vazba je pro dítě matoucí. Sice slyší „to nevadí“, ale zároveň ve vašem výrazu, nebo v hlase vnímá hněv či zklamání. Pár takových zážitků, a je tu asociace když vyhrávám, jsem v pořádku a máte mě rádi a naopak prohra znamená odmítnutí. Dítě má přirozenou tendenci dělat vám radost, tudíž váš negativní postoj vnímá velmi citlivě.

Má co dělat samo se sebou, aby zvládlo své vlastní zklamání z prohry. Nese‑li navíc na bedrech váš tlak, má naloženo mnohonásobně víc. Pomalu pak ztrácí přirozenou radost ze hry. Pokud své emoce nezvládáte, nechoďte na zápasy.

Chápat dítě v jeho celistvosti, nikoli pouze jako sportovce, naučit se reagovat na jeho zklamání a být mu oporou bez ohledu na výsledek je pro rodiče tím nejtěžším a nejdůležitějším úkolem.

Nejhorší situace nastává ve chvíli, kdy se jeden z rodičů stane trenérem dítěte. Vím, že v mnoha sportech není možné, aby mělo každé dítě u sebe svého trenéra, a to především v mladších kategoriích individuálních sportů, kde není dostatek času a peněz na absolvování všech soutěží.

Každopádně je‑li rodič s dítětem, měl by si zakázat věty typu dnes jsi hrál hrozně, cos to tam  předváděl apod. Místo přijetí a podpory dítě najednou dostává pravidelnou dávku „dobře míněné“ kritiky, hněvu a spokojenosti pouze za výkon.

Ambice rodiče‑trenéra jsou většinou spojena s jeho vlastní realizací. Když dítě prohraje, kazí mu tím „jeho sportovní kariéru“. Dítě snadno vytuší, že štěstí rodiče je velmi úzce spojeno s jeho dobrým výkonem. Rodičům/trenérům doporučuji mít i jiné záliby. Není dobré, aby se váš život točil jen kolem sportu dítěte.

Jak se má vaše dítě?

V euforii úspěchu může rodič zapomenout sledovat, jak se dítěti vlastně daří. Myslí na jeho tréninky, soutěže, výsledky, ale již neví, co cítí, čeho se bojí, co v sobě řeší za problémy. Některé malé, podle trenérů velmi talentované děti odmítnou podávat výkon, když cítí, že toho od nich okolí očekává moc. Nerozumí svým pocitům, ale když zjistí, že bojkotem hry všechno povolí, drží svého rodiče/trenéra v šachu. Přestane se soustředit, neposlouchá, začne ho bolet noha.

V pubertě se dítě uzavře a přestává komunikovat ze strachu z odmítnutí, nebo z neschopnosti dostát nároků rodiče. Puberta obzvlášť je náročným přechodem do vyšších kategorií, kde dítě potřebuje velmi silnou psychickou podporu. Chápat dítě v jeho celistvosti, nikoli pouze jako sportovce, naučit se reagovat na jeho zklamání a být mu oporou bez ohledu na výsledek je pro rodiče tím nejtěžším a nejdůležitějším úkolem. Proher bude daleko více než výher. To, jestli se z proher stanou mindráky, bude z velké části záležet právě na vás.

Využívejte celý web.

Předplatné