Narušitelé hranic

Hraniční porucha osobnosti je takto označována, jelikož se svými symptomy může blížit psychotickým stavům. Nejedná se o těžké psychózy, ale mohou značně narušit přiléhavé vnímání a myšlení.

Dalším důvodem pro její označení je fakt, že tito lidé mají obtíže s dodržováním hranic jak svých, tak ostatních lidí. Nedokážou pochopit, kam sahají jejich hranice a kde začínají hranice druhých. Překračují osobní zónu, a to jak fyzicky, tak na osobní rovině. Doslova hranice nemají.

V reálu to může vypadat tak, že například na návštěvě u nás doma začnou navrhovat, jak bychom si měli přeorganizovat náš obývací pokoj, a pokud si vytyčíme své hranice a s jejich návrhem slušně a v klidu nesouhlasíme, velice se urazí, cítí se velmi dotčení a odmítnutí.

Jak se lidé potýkající se s hraničními stavy cítí a co uvnitř nich stojí za mechanismem jejich fungování?

Černobílé vidění

Z vývojového hlediska se hraniční organizace osobnosti může zakládat v raném věku, kdy si dítě vytváří vztah k objektu, tedy k matce nebo jiné primárně pečující osobě. Dítě nejprve vnímá sebe a matku jako jedno, nerozlišuje mezi sebou a jí. Postupně začíná vnímat a chápat svou oddělenost od matky, je schopné nahlédnout, že jsou oddělené bytosti. Co však ještě není schopné pojmout, je fakt, že matka v sobě obsahuje to dobré i to špatné.

Pokud matka uspokojuje jeho potřeby, je k dispozici a je empatická, vnímá ji jako dobrou matku (objekt). Pokud matka z jakéhokoliv důvodu neuspokojuje potřeby dítěte, například je neempatická, nedokáže rozpoznat jeho potřeby, má vlastní obtíže, které ji zaměstnávají, nebo jednoduše není k dispozici tak, jak by si dítě představovalo, přálo a potřebovalo, vnímá ji jako špatnou matku (objekt). Není nic mezi tím.

A právě toto období je kritické pro možný zárodek vzniku hraniční poruchy osobnosti. Dítě si nevytvoří stálý vnitřní dobrý objekt. Stále ho štěpí na dobrý, nebo špatný. Nedošlo do další vývojové fáze, ve které je již schopno pochopit, že matka může být dobrá i špatná, má v sobě obě tyto polarity, ale je stále jedna, má ho ráda a bude tu pro něho. Dalšími faktory, které přispívají ke vzniku HPO, je celková absence kvalitních citových vztahů, devalvace emočních projevů dítěte či prožité trauma.

Kdo jsem?

Lidé s HPO nemají vytvořenou svou vlastní stálou identitu, často tápou v tom, kdo vlastně jsou a kam směřují. To se může projevovat například v pracovní sféře, kdy střídají jedno zaměstnání za druhým a žádné je nenaplňuje. Zkouší, co by je mohlo bavit, a tak často střídají místa. Nikde se necítí naplnění. Pokud bychom šli dále, obvyklé je i tápání v sexuální orientaci a s tím spojené experimentování a promiskuita.

Častým jevem, který se objevuje u hraničních lidí, jsou pocity neskutečnosti a nereálnosti. Tento stav depersonalizace si můžeme představit tak, že sami sebe vnímáme jako neskutečné, odpojené od reality, ostatních lidí a celého světa. Stojíme jakoby mimo vše kolem nás a zároveň máme pocit, že stojíme i mimo sebe. Tyto stavy jsou logicky velice nepříjemné, protože jsme sami sobě cizí, jako bychom neexistovali. Stejně tak pocity derealizace se projevují tím, že vnímáme svět okolo nás jako neskutečný a nereálný. Vše vnímáme jakoby z dálky, jako bychom stáli za sklem, které k nám okolní svět nepropustí. Vidíme ho, ale nejsme v něm.

Lidé s HPO mají velké sebedestruktivní sklony. Tato tendence pro ně má několik významů. Pokud si způsobují fyzickou bolest (například řezáním se), odklání to pozornost od jejich pocitů prázdnoty. S nastupující fyzickou bolestí cítí alespoň něco a pojí je to se světem. Fyzická bolest jim také pomáhá překonat bolest duševní, způsobenou zejména pocity osamělosti. Může to být i způsob, jak na sebe upozornit – pokud se pořežou, přitáhne to pozornost okolí, pokud se pokusí o sebevraždu, má to stejný efekt. Toto chování využívají také k manipulaci.

Sebedestruktivní chování může mít podobu přehnaného riskování (například nebezpečná a nezodpovědná jízda v autě), nadměrného požívání alkoholu nebo experimentování s drogami, poruch příjmu potravy, gamblerství nebo nutkavého utrácení peněz. Dalším smyslem sebedestruktivity je pomsta nebo potrestání. Ve vztahové rovině to může vypadat například tak, že jeden z partnerů po hádce „potrestá“ druhého svým promiskuitním chováním většinou v návaznosti na nepatrný náznak odmítnutí či nepřijetí.

Všechno, nebo nic

Lidé s HPO trpí mučivými pocity prázdnoty. Samota je pro ně děsivá, ztrácejí se v ní. S tímto pocitem často bojují tím způsobem, že se pouští do neperspektivních vztahů, které nemají dlouhého trvání, což jejich pocity prázdnoty ještě více prohlubuje. Nemají kvalitně vyvinutou svou identitu. Vnímají ji totiž pouze na základě porovnávání se s ostatními. A z tohoto srovnávání nevycházejí většinou dobře, protože se často cítí méněcenní.

Jejich vnitřní svět je prchavý, což se logicky propisuje i do jejich chování, které je velice impulzivní, a zároveň u nich dochází k velmi razantním změnám nálady. Z veselého a dobře naladěného člověka je v mžiku člověk rozezlený a agresivní. K tomuto obratu často stačí i nepodstatný důvod, který by někdo jiný přešel a ani se nad ním nepozastavil.

Vnímání světa je černobílé a stejným způsobem nazírají i na vztahy. Pohybují se pouze v extrémních polohách – na jedné straně je to láska až za hrob, kdy svého momentálního partnera přehnaně idealizují, vyzdvihují jeho kvality a naprosto přehlížejí jeho slabší stránky, a na straně druhé je to hluboká nenávist, devalvace, zavržení a naprosté opovržení. Není nic mezi tím.

Buď milují, nebo nenávidí. Buď jsou v rozpoložení jsi pro mě ten jediný dokonalý a chci s tebou strávit zbytek života, nebo nenávidím tě, nic pro mě neznamenáš, už tě nikdy v životě nechci vidět, musím tě zničit. Pro uchýlení se k jednomu nebo druhému z těchto extrémů stačí minimální podnět, něco, co nezapadá do jejich konceptu toho, jak by vztah měl vypadat. A to se týká nejen vztahů partnerských, ale i přátelských a pracovních. Proto je s nimi tak těžké vyjít a ustát jejich výkyvy.

V partnerské vztahové rovině lidé s HPO rovněž oscilují mezi samostatností a potřebou po splynutí, oddanosti, touhou tvořit s druhou osobou jednu. Zde můžeme vidět značný rozpor mezi tím, co tedy opravdu chtějí. Hluboké porozumění a harmonii s partnerem může náhle vystřídat prudký hněv a nenávist. To když hraniční člověk začne cítit, že je ohrožena jeho nezávislost, avšak paradoxní je, že na druhou stranu nutně potřebuje ke svému životu a spokojenosti někoho, na kom by mohl být závislý.

Smutné je, že sám nedokáže tyto výkyvy korigovat, navenek se tedy může jevit jako rozmazlený, nevážící si druhého a sobecký. A tím se dostáváme opět k onomu štěpení, tedy černobílému vidění. Lidé s touto poruchou nejsou schopni vnímat druhé v jejich kontinuální identitě. Pokud je někdo naštve, zavrhnou ho a odsoudí, aniž by vzali v potaz historii jejich vztahu.

Pocit naplnění a své skutečnosti pociťují pouze skrze druhou osobu, se kterou však nejsou schopni navázat kvalitní vztah. Děsí je samota a opuštěnost, ale zároveň je pro ně ohrožující i přílišná blízkost a intimita. Fungují na principu všechno, nebo nic. Nedokážou pochopit a nahlédnout fakt, že i milovaná osoba nás může někdy štvát, nemusíme s ní ve všem souhlasit a může se chovat jiným způsobem, než bychom očekávali.

Jak z toho ven?

V rámci psychoterapie je důležité vytvořit bezpečné prostředí, ve kterém se bude klient cítit dobře. Velice důležitá je práce se vztahem a samozřejmě s hranicemi, které tito lidé překračují. Je potřebné a žádoucí na začátku terapie nastavit jasné hranice a pravidla a následně se jimi řídit.

Klient by měl vědět, kam může zajít, a pokud dohodu nedodrží a začne terapeuta například kontaktovat mimo domluvená sezení (přestože se nenachází v akutní situaci), měl by ho terapeut s jejich vzájemnou dohodou konfrontovat.

To samo může mít užitečný terapeutický účinek. Klient totiž v tomto bodě může nahlédnout, že přestože se na něho terapeut někdy zlobí a vyjadřuje nesouhlas, je tu stále v rámci sezení pro něho a k dispozici. Terapeut by měl klienta vést k pochopení, že i on v sobě zahrnuje dobré a špatné stránky, může se vůči klientovi vymezovat a ohrazovat, ale to neznamená, že tu pro něho není.

Prostřednictvím toho, že si klient v rámci vztahu s terapeutem v bezpečném prostředí zkusí prožít situace, které mu v běžném životě činí potíže, a nahlédne způsob, jak k nim přistupovat jiným a funkčním způsobem, může postupně tento způsob chování zařadit do svého fungování.

Bohužel jsou tyto situace mnohdy důvodem k tomu, že klient terapii opustí. Z lidí s HPO se pak často stávají takzvaní „terapeutičtí turisté“ – zkouší různé odborníky a přístupy a kdykoliv v průběhu terapie dojde k situaci, která je pro ně ohrožující nebo se v ní necítí dobře, pálí mosty a hledají jinou vrbu.

Neméně podstatné je také zaměření se na emoce a na to, jak je zvládat a korigovat. Naučit se zacházet s masivními přívaly hněvu a agrese, umět s nimi pracovat a dovést klienta k tomu, aby takto nahromaděnou energii ventiloval jiným způsobem a neměstnala se v něm (například pohybem, relaxací a podobně).