Náročné vztahy

Na začátek jen upřesnění k Facebooku. Je jasné, že „přátelství“ zde v mnoha případech nevyjadřuje vztah, který bychom takto označili v reálném životě. A že se každý na síti chová trochu jinak.

Někdo si přidává do přátel širokou skupinu lidí, jiný jen ty, které zná osobně, další kopíruje právě tu realitu: ve virtuálním světě má jen ty přátele, které by tímto slovem označil i mimo něj. Pro někoho je Facebook více profesní záležitostí, pro jiného čistě soukromou věcí.

Patřím mezi ty, kteří nedokážou lidi do života rychle přibrat ani z něj rychle odebrat.

Co se mi zdá podobné s realitou, jsou označení, která se tu pro skupinu přátel dají použít – rodina, blízcí přátelé, přátelé, známí. Takový okruh lidí bude kolem sebe mít asi většina z nás.

Patřím mezi ty, kteří nedokážou lidi do života, a budu teď psát o tom reálném, rychle přibrat ani z něj rychle odebrat. K odebírání jsem dospěla vlastně až nedávno, když na mě vypadlo (jak kostlivci ze skříně) několik nefunkčních vztahů najednou. Osobních i pracovních. Nešlo o žádná traumata, křivdy a podobně, spíše o uvědomění, že některé vztahy „do života dále nechci“. Přišla potřeba to radikálněji řešit. Nemělo by to znít nafoukaně – někdo zase do života nechce mě.

Někdo umí odebírat přirozeně, jiný se v tom trochu plácá. Troufnu si tvrdit, že se to nejvíce učíme, když jde do tuhého. Často tak nějak mezi třicátým a čtyřicátým rokem. Na druhou stranu radikálních zásahů mnohdy není ani potřeba. Tím, jak procházíme životem, některé vztahy vyšumí, jiné naopak zintenzivní. Vykrystalizuje se zkrátka určitá skupina lidí. To byl nakonec i případ mé kamarádky.

Kdo zůstává

Zkusila jsem vystopovat, co mají vztahy, které zůstávají, společného. Zejména ty, které se časem i významněji přetaví – například z kategorie „známí“ do kategorie „blízcí přátelé“.

Bylo by toho možná více, ale jako první mě napadlo spojení, se kterým jsem se setkala u jednoho profesora: laskavá náročnost. Tento přístup se objevuje nejčastěji právě v pedagogice. Je popisován nějak takto: učitel se chová ke studentovi důstojně, bere ho jako sobě rovného, což mu umožňuje nastavit vysokou laťku při vzdělávání. K laskavé náročnosti pak patří pochvala i trest – kritizuje se však vždy nedostatek vědomostí, nikoli student jako takový.

Nebezpečí vidím ve sklouznutí k přílišné laskavosti, nebo přílišné náročnosti. V nevhodnou chvíli, ve vztahu, kdy to má být jinak.

Ve vztazích, které nejsou na úrovni učitel – žák, z toho pak vychází něco jako laskavá pevnost. Nepotřebujeme přátele, kteří nám budou mazat med okolo pusy a říkat nám za všech okolností, jak jsme báječní – ale ani ty, kteří nám pokaždé dají jen nekompromisně najevo, že jsme zase něco nezvládli, pokazili, neustáli.

Vztahy, které nás posouvají dál, ve kterých máme chuť nadále něco sdílet, nebo nám v nich je jednoduše dobře, jsou laskavé a pevné. Zároveň i odděleně. Procházejí určitou dynamikou a vývojem – nastává v nich čas laskavosti i pevnosti.

Rodiče a děti

S laskavou náročností (pevností) můžeme tedy i my přistupovat ke druhým. Když si pomůžu úvodem z článku, tak k rodině, k blízkým přátelům, přátelům i známým. Přidejte třeba i partnera nebo kolegy z práce. Nebude to vždy samozřejmě stejné.

Přemýšlím teď intenzivněji nad vztahem rodičů a dětí. Kdo je ke komu kdy laskavý a kdo na koho kdy náročný? Vidím tady hodně proměn, polarit a jeden vyvážený okamžik.

• Na úplně malé děti jsme laskaví, se zvyšujícím věkem se začíná objevovat i náročnost, která se postupně stupňuje.
• A naopak: malé děti jsou na své rodiče náročné (ve smyslu péče a času, který od nich potřebují) a starší děti přidávají laskavosti: chápou, že máma a táta tu nejsou jen pro ně, nechávají je chvíli „být“.
• A pak přichází puberta, kdy jsou nároky na rodiče zase zvyšovány (vy jste tak nemožní) a kdy v sobě rodiče musejí hledat hodně laskavosti a zároveň náročnosti směrem k dospívajícím, aby to všichni tak nějak ve zdraví přežili.
• V době, kdy jsou všichni dospělí, nadchází čas na vzájemnou laskavou náročnost.
• Ve vztahu ke stárnoucím rodičům převáží zase spíše laskavost…

Křehká rovnováha

Stejná kamarádka mi myšlenky, a tím i dopsání článku nečekaně rozčísla dotazem: Takže mám tchýni znovu laskavě pevně vysvětlit, aby k nám nelezla bez ohlášení? Neporadila jsem jí. Snažila jsem se být v tu chvíli spíše laskavá než jí pevně říct, že by ji po těch všech snahách o dohodu a po letech beze změny měla laskavě pevně poslat do háje. Možná budu příště pevnější.

Pokud vám to teď připomíná asertivitu, nejste daleko od pravdy. Částečně to tak asi je. Já osobně vidím asertivitu jako komunikační prostředek, jak laskavou náročnost pustit do světa směrem k ostatním, ke svému okolí. Jak prosadit, co potřebuju. Takový výsek. Laskavá náročnost je potom komplexnější způsob chování, jednání a vyjadřování.

Využívejte celý web.

Předplatné