Narcistický rodič

Na závěr našeho seriálu si představíme poslední potíž s narcismem: narcistického rodiče. Povíme si také, jakým způsobem lze tendenci k narcismu uchopit jako vývojový úkol, pokud je toho člověk schopen.

V příbězích mých klientů a pacientů se opakovaně objevují svědectví:

• Maminka byla taková, no, soustředěná hlavně na sebe… (Martin, 57)
• Táta byl cholerik – když se rozčílil, strašně řval, ale věděli jsme, že nás má rád, jen měl takové chvilky, někdy dost dlouhé… bylo to děsivé. (Lubomír, 65)
• Já jsem byla vychovaná jako služka pro sestry, protože mě máma měla z prvního manželství a otčím mě nesnášel (bil, zneužíval)… (Jarmila, 74; Lucie, 27; Pavla, 56)
• Máma mi často opakovala, ať se na to podívám jejíma očima, ať ji pochopím a ať pochopím, jak jsem sobecká a jak jí to komplikuju. (Alice, 49)
• Máma mě pomlouvala ve škole před učitelkami, třeba když jsem měla dvojku, tak jim vykládala, jak se vůbec neučím, přitom to nebyla vůbec pravda. (Martina, 32)
• V sedmnácti mě vyhodil. Pak se mě ujali akorát pasáci na hlavním nádraží a tři roky jsem dělal teploušům šlapku… (Tomáš, 22)
• Do osmnácti mě drželi zkrátka. Otec mě ještě v sedmnácti zbil, když jsem přišel o pár minut později, a mohl jsem být venku jen do osmi večer. (Petr, 51)
• V den mých osmnáctých narozenin mi řekli: „Teď už si dělej, co chceš, jsi dospělá.“ Vůbec jsem nevěděla, co s tím mám dělat. (Jana, 24)
• Táta se mnou klidně třeba tři týdny nemluvil, bavil se se mnou přes mámu nebo mi psal lístky. (Jakub, 37)

Hněv rodiče se projevuje typicky vůči nejslabšímu článku rodiny, dítěti. Projevy se dají rozlišit podle toho, o který typ narcise jde. Často je to výrok a poselství jsi monstrum, jsi divný, divná, nezasloužíš si žít. Podobně nesmíš udělat chybu, jinak bude zle!

Typy narcistických rodičů

Overt narcis dává dítěti najevo, že je úžasný rodič, ve smyslu podívej se, jaký jsem borec, koho úžasného jsi dítětem, tak drž linii a buď jako já. Je tu nárok, aby dítě bylo prodloužením a projekcí rodiče, a běda, pokud se to dítěti nedaří. Požadavky bývají často nepřiměřené věku a dítě trpí pocitem, že rodiče zklamalo. Moje dítě přece nebude mít odklad ve škole! Jak to, že se ve dvou letech nechceš učit anglicky, případně – očekávám, že ve čtyřech letech budeš umět minimálně tisíc anglických slovíček, tak se trochu snaž! Moje dítě nebude mít deprese. Moje dítě určitě nekrade. A vůči partnerovi – to je ta tvoje blbá výchova. Sami se vidí jako bezchybní a neomylní a svoje domněnky o tom, jak má podle nich správně fungovat svět, vydávají za realitu.

Covert narcis drží pozici oběti: Obětoval jsem se pro tebe, měl jsem to těžké. Už při porodu jsi mě roztrhal. Měla jsem tebou prásknout o zeď, hned jak ses narodil, ty smrade… Častý je také postoj: Jsem oběť myšlení či chování dítěte. (Dej si pozor, abys mě znovu nerozčílil… Vidíš, co jsi zase udělal/a, proč mě pořád zklamáváš…) Pomlouváním dítěte získává soucit okolí.

Oba typy používají stejnou emoční logiku typu Já ti ukážu, jak to bude!. Objevuje se řev, vztek, výhrůžky nebo také hodinová kázání, kdy dítě musí stát nehybně a poslouchat (pseudopedagogický nebo pseudovýchovný sadismus). Se stupněm psychopatizace se hněv a agrese stává tvrdším a fyzickým. Když tyto řádky píšu, před očima se mi vynořují další a další tváře klientů a jejich příběhy o rodinných a osobních vzorcích.

Obecný narcis autenticky prožívá nad svým dítětem zklamání a to mu dává falešné oprávnění trestat: řevem, nadávkami, bitím, pracovními tresty, mlčením, nepodporou, nevýživou, zákazy. Psychopatický narcis to dělá navíc se zvráceným potěšením z týrání. Totéž narcis obvykle uplatňuje vůči partnerovi či partnerce.

Partner narcise, který zůstává v takovém vztahu, jak jsem popsala v třetím dílu, bývá přinejmenším kodependentní (závislý na vztahu), takže tiše trpí a rozhodně dítě nebo děti před řáděním narcise nechrání. Tvoří koalice. Buď s narcisem proti dětem, s dětmi proti narcisovi, anebo podle toho, kdo je zrovna doma. V dětské psychice obojí chování (narcise i jeho partnera) zanechává hluboká zranění.

Dítě bývá chápáno jako objekt, nadměrně fotografováno a vystavováno na sociálních sítích. Rodič to dělá tzv. pro jeho dobro a zachování vzpomínek a opravdu tomu věří. Dítě je živou panenkou a slouží jako důkaz toho, jak je rodič dobrý člověk, v pořádku a dobrý rodič. Přestože potřeby dítěte nejsou viděny, vnímány a rodič není vyladěný. Na sociálních sítích najdeme takové „maminčiny malé modelky“ a tatínkovy úžasné chlapce a naopak.

Nejhorší a nejzhoubnější psychopatickou formou narcismu rodiče je Münchausenův syndrom by proxy, kdy rodič dítě týrá a zraňuje za účelem putování po nemocnicích a získání obdivu pro sebe jako rodiče, který to vše trápení s nemocným dítětem vydrží. Jde o poruchu a současně trestný čin, na který se vztahuje oznamovací povinnost. Rodič je ovšem, jak jinak, narcistně přesvědčen, že mu to projde. Před několika lety otřásl sociálními sítěmi případ matky, která trávila své dítě nadměrným přísunem soli a celou jeho „nemoc“ a léčbu vysílala a sdílela na sociální síti. Dítě nakonec v přímém přenosu zemřelo a následné vyšetřování matčinu poruchu odhalilo.

Dítě jako nástroj obdivu

Láska narcistního rodiče bývá projevována kontrolou a mocí a touhou po tom, aby dítě dobře reprezentovalo, což dokonce může vypadat jako podpora dítěte. Málokdy si ale dítě může opravdu vybrat, co je samotné zajímá, co mu chutná k jídlu, na který nástroj chce hrát, na jakou školu jít, pokud vůbec. Dítě má být ozdobou rodičů, jejich extenzí, potvrzením jejich kvality jako rodičů – oblékat se a chovat se podle jejich představ, aby nebyla ostuda. Častým tématem je, co by tomu řekli lidi.

Tyto představy a požadavky se ale neustále mění. Kdo chce vyhovět, žije v neustálém stresu, strachu a chaosu. Narcistický rodič neumožní dítěti mít pohodlí a klid. Jakmile si dítě začne dělat něco svého, narcistický rodič vycítí, že dítě nekontroluje plně, a už je volá k práci, povídání nebo jen informuje o něčem, co je pro rodiče zajímavé. Dítě musí všeho nechat a být rodiči k dispozici.

Pokud je narcis vlastním dítětem „zklamán“, může se upnout na dítě dítěte. Na něm se pak snaží vlastnímu dítěti – rodiči vnoučete – ukázat, jak to mělo správně dělat. Ve svém narcismu popírá a obrací tok času, role a je mu jedno, jakou paseku to na vnoučeti napáchá. V jednom z tragických případů to vedlo až k soudnímu odebrání dítěte rodičům a svěření do péče prarodičů, když matka měla deprese. Vnouče pak bylo rozmazlené až do destruktivní podoby a vyrostlo v psychopatického násilníka neschopného se zařadit a pracovat, mít vztahy.

Emoční zneužívání a manipulace

Dalším typickým znakem narcistního rodiče je zneužívání důvěry dítěte proti němu. Je dítěti nejbližším člověkem, to je pro narcise samozřejmost. Stejná samozřejmost pro narcise ale je stěžovat si na dítě a trestat je. Není těžké v dítěti vyvolat pocit důvěry – narcistický rodič zná slabosti dítěte a udeří, když to dítě nejméně čeká a nemůže se bránit. Například vykládá intimnosti ze života dítěte svým známým nebo spolupracovníkům jako historky potvrzující jeho vlastní skvělost, případně dokazující, jaká je on sám oběť dítěte.

A nemluvíme jen o malých dětech, předškolních nebo školních. I dospělé děti narcisů touží po naplnění svých dětských potřeb pozornosti, zrcadlení a dobrých hranic, pokoušejí se k rodiči přiblížit znovu a znovu – a jsou zneužity k sebeprezentaci narcise stejně, jako tomu bylo v dětství.

Dítě je emočně zneužíváno. Kromě toho je často manipulováno do závislého vztahu s narcistním rodičem. Na dítě je vyzařována zpráva: Vždy prohraješ! Je zpochybňováno vnímání dítěte (takhle to nebylo, moc přemýšlíš, jsi přecitlivělý, jsi blázen). Rodič podlamuje sebedůvěru dítěte a vytváří závislost na svém úsudku, protože úsudek dítěte je v očích narcise vždy chybný.

Narcistní rodič nikdy neuzná chybu, vždy je nalezen viník. Dítě, partner, v nejlepším případě neosobní nepříznivé okolnosti. V tom je narcis přesvědčivý a vždy se najde někdo, kdo mu naslouchá. Narcistní rodič nesnese kritiku. Svoji vinu svaluje na dítě, dítě pak nese rodičovy chyby a je za ně obviňováno. Trpí nepřiměřeným pocitem hanby, studu a viny. Vlastní život je pak prožíván se strachem, s příchutí rebelie a v očekávání trestu.

Stejně tak jsou narušovány hranice nejen emoční, ale i fyzické. Narcis nerespektuje hranice. Chodí do pokoje dítěte (i do domácnosti dospělého dítěte) bez klepání, prohlíží a kontroluje mobil, počítač, lustruje spolužáky, kamarády, ponižuje před druhými, udílí bez vyzvání „dobře míněné rady“ partnerovi dítěte, opakovaně dělá věci, o kterých ví, že zraňují nebo bolí, trápí, vybere dítěti kreditku, úspory, utratí životní pojištění, setrvává na návštěvě u rodiny, jak dlouho sám chce, určuje podmínky návštěvy u dospělého dítěte… a přitom se stále vnímá jako zklamaný nejlepší rodič, který má na takové chování „právo“.

Sourozenecké konstelace

V neposlední řadě využívá narcistní rodič (někdy prarodič) emoční manipulace k upevnění své moci v rodině prostřednictvím lží, polopravd a zamlčovaných informací, aby vyvolal neporozumění mezi členy rodiny a mezi sourozenci. Vlastní děti štve proti sobě navzájem, rozděluje a favorizuje sourozence.

Typickou konstelací v rodinách narcistních rodičů je, že jedno dítě plní funkci jemu určenou, pokorně se stává extenzí rodičů, vnitřně je zlomeno, přirozené impulzy vyhasínají. Z takových dětí vyrostou obvykle urputní excelentní dříči, špičky ve svých oborech, hrdí na svoje výkony a debakloví ve vztazích.

Další dítě bývá obětním beránkem, tím, který neplní nároky, zklamává, a je proto trestáno a ostrakizováno. Tyto děti často mívají nějakou potíž – ADHD, problémy ve škole, autoimunitní poruchu, potíže se sexuální identitou nebo s drogami. Jako by tyto děti podvědomě hledaly cestu k péči, byť náhradní, terapeutické.

Další dítě, pokud je na scéně, se často stává tzv. klaunem, smíškem, bavičem. Dává si velký pozor na to, aby na něm nebylo poznat, jak se cítí, protože to je okamžitě zneužito. Vypadá, že si z narcistického rodiče nic nedělá a je v pohodě, často se ale uchyluje k návykovým látkám.

Mezi sourozenci jsou pak velké rozdíly, které mohou téměř znemožňovat upřímný a láskyplný vztah. Přitom se jedná o různé zvládací strategie, jak přežít narcistního rodiče. Pokud se někdy v terapii podaří zprostředkovat toto porozumění, mohou se vztahy mezi sourozenci zlepšit.

Stopy na duši

Když jsme děti a převažuje v nás pocit frustrace a absurdity, trpíme. Trpíme emoční deprivací, když nám neustále nedávají to, co potřebujeme. Trpět můžeme i přebytkem, když dostáváme něco, co nám nedělá dobře (ve smyslu vadné péče, týrání, zneužívání, krmení věku nepřiměřenými podněty, množstvím nebo obsahem), nebo nám „dávají“ násilím něco, co nechceme. To vede k traumatizaci a k rozvoji tzv. komplexní vývojové posttraumatické poruchy.

V neštěstí hledáme pomoc, často u jiných lidí. V rodině ji najít nemusíme, jak je pochopitelné – partner narcise bývá slabý a sourozenci rozeštvaní. Když není pomoc, vytvoříme nějakou kompenzaci, například rozvineme empatii nebo kodependenci.

Pokud jsou v dětství naši rodiče dysfunkční, nejsou dostatečně emočně k dispozici a jako děti jsme na nich závislí, instinktivně jsou pro nás důležitější než my sami. Naše vitalita se orientuje na pomoc rodičům, dětským způsobem vyplňujeme jejich potřeby, kam náš rozoumek sahá. Takto vznikají zachránci: stáváme se producenty života více a dříve, než je vývojově adekvátní.

Chybějící sycení vlastních potřeb kompenzujeme nejčastěji tím, že je začneme sytit sami někomu jinému a pečujeme – nejčastěji o narcistického rodiče, který je nejméně stabilním článkem našeho prostředí. Obvykle to zanechává pocit větší kapacity a kompetence, než reálně máme. Dochází k tzv. vynucenému dávání. Ve skutečnosti vzniká obrovská nejistota a ambivalence v dávání – pořád se ptáme: Dělám to správně? Není mě „moc“ nebo „málo“?

Protože jsme děti, nemůžeme naplnit frustrace našich rodičů, kterým nerozumíme. Potřeby našich rodičů v dětství měli naplnit jejich rodiče tehdy a tam. Od našich frustrovaných rodičů zpět dostáváme kritiku a odsouzení, protože rodič je frustrován stále stejně, i když máme navařeno, naklizeno, žádné problémy ve škole a tak dále. Nedokážeme mu nikdy dát dost ocenění, pozornosti, zrcadlení a radosti, protože jí v sobě tolik prostě nemáme, sami jsme nedostali dost a nejde obrátit tok času.

Vývoj dítěte v takovém výchovném prostředí nevyhnutelně nechává stopy. Dítě se především naučí být k dispozici a také jasně vědět, někde v hloubi duše, že je ten, kdo prohrává, kdo se má podřídit. To jsou rysy, které podle základního kánonu typů osobnosti náleží k masochistickému charakteru. Pozdější vývojovou fází je pak sadista, v mírné formě poslední spravedlivý a posledním stupněm je psychopat.

Každý masochista v sobě má svého vnitřního sadistu/psychopata, který jej nutí to vše podstoupit a vydržet. Psychologickým podkladem otisku narcise do duše dítěte je proces introjekce – zvnitřnění rodičů v jejich narcismu (v duchu stále vím, co by na cokoliv, co udělám, řekla moje matka či otec, a vedu s nimi dlouhé vnitřní rozhovory). A druhým procesem je proces internalizace – to, co mi říkali rodiče, si začnu říkat sám sobě.

Stejně tak má každý masochista v hloubi duše narcistní kousek – dobře totiž ví, že to, co vydrží on, by nikdo jiný nevydržel.

Lidé vychovaní narcistními rodiči se stávají sami narcisty anebo jsou vychovaní k nadměrné empatii a emoční závislosti (kodependence) a potížím s hranicemi. To se projevuje v pozdějších vztazích. Typicky vstupují do vztahů s narcistními typy nebo přímo s narcistními psychopaty, ke kterým jsou přitahování magickou silou: cítí se s nimi totiž „konečně doma“. Pokud se do nich zamiluje někdo, kdo je má opravdu rád, vlastně to nedokážou snést.

Je zajímavé pozorovat, jak si lidé s masochistickou složkou vytvářejí život tak, že nakonec stejně svou situaci musí ustát, držet a vydržet. Nejdůležitější zprávou v terapii je, že život se nemusí vydržet, že je prima si život užívat. Masochista se ale musí naučit, jak se to vlastně dělá. Jak krůček za krůčkem snést láskyplnou blízkost, která přijímá a pečuje, aniž by měla ambici kritizovat nebo měnit. A naopak stojí o vyrovnanost a spolupráci, ne o to, aby partner byl submisivní.

Existuje cesta ven

V našem seriálu jsme dospěli do konce. Není to zrovna veselé čtení a příběhy, které ve vztahu s narcismem přinášejí naši klienti do ordinací a terapeutických pracoven, vyvolávají napětí, nejistotu a pochybnosti. Jako terapeuti zrcadlíme a prožíváme doslova ve svých tělech a duších dramata našich pacientů a klientů. I s narcismem se naštěstí dá pracovat.

Mně osobně v přístupu k narcismu (a k životu vůbec) velmi pomáhá psychoterapeutická metoda biosyntéza. Narcismus je zde zařazován k masochistickému a psychopatickému charakteru, který vzniká a ustanovuje se v analogii k Freudovu vývoji libida v anální fázi (mezi 2. a 4. rokem). Tato vývojová fáze se týká tématu moci, úspěchu a vnitřního povolení zkoušet hranice a zkoumat svět.

Masochistická, sadistická a psychopatická tendence se vyvíjejí v prostředí, kde dítě dostává nepřiměřenou moc – příliš malou nebo příliš velkou. V prostředí, kde dítě nemůže zažívat vlastní úspěch, ale musí samo být úspěchem rodičů. V prostředí, kde dítě nemůže zkoumat svět po svém, nemá na to klid, viz výše.

Dilema dítěte narcistního rodiče spočívá v tom, že není povolena ani moc sama nad sebou, ale není ani intimita, důvěrnost. Raná sebeobětující se (masochistická) struktura se vzdává zmocnění a cítí se zahanbená, sklíčená a naštvaná. Pozdější, kritická (sadistická) struktura se vzdává intimity a je chladně a rozzlobeně ovládající.

Masochistický typ rozvíjí strategii držet se v podřízené a ponížené poloze, polyká pocity a učí se snášet ponížení. Masochistická struktura se snaží získat a rozvinout intimitu a vzájemnost, ale nejde jí to, protože je plná hněvu. Pozdější sadistická struktura intimitu i podrobení odmítá a místo toho volí sebeuplatnění a osamělost. Tato struktura zaujímá kontrolující, úsudkový/soudící postoj. Dítě přechází od autokorekce/sebezapření ke komentování, kritice, nápravě, trestání a hanobení chování ostatních.

Psychopatický typ rozvíjí strategii, kdy se bojí se podrobit se a identifikuje se s dominancí a mocí nad druhými.

Společný znak obou strategií z opačných polarit je podle Davida Boadelly strach ze zdrcení, z podrobení a ze zranění. Další společný znak mají právě v kompenzaci: narcismus (vědomí, že jsem speciální osoba, která za každých okolností zaslouží speciální zacházení) a nafouknuté ego a zápas o právo na vlastní úspěch. Jedna polarita může překlikávat v druhou ve chvílích velkého stresu.

Podle biosyntézy je každá charakterová tendence ukazatelem směru, který vývojový úkol je třeba vypracovat. Potom může člověk tuto svou tendenci, svou zvládací strategii z dětství, překročit a jít dál, posunout se ve vývoji. V našem případě jde o nalezení sebelásky, sebeovládání a zkoumání světa v souladu s naší kapacitou. Klíčovým slovem pro tuto fázi je slovo přiměřeně – adekvátně.

Řešení a terapie narcismu spočívá v nalezení způsobu, jak může náš klient mít moc sám nad sebou – tak akorát, aby se ani neznásilňoval, ani se příliš neroztahoval. Aby dospěl k přiměřené sebelásce, aby se dostatečně oceňoval a aby mohl zažívat vlastní autentický úspěch. Zároveň aby byl schopen uznat svou chybu a omluvit se, aniž by se přitom ponížil.

Společně s klientem se snažíme přijít na to, jak může vnímat svoje impulzy a potřeby a přiměřeně okolnostem usilovat o jejich naplnění. Pak se může zažívat jako schopný a kompetentní, může prožívat štěstí a spokojenost sám se sebou. Lze vybudovat pevný střed, laskavé sebepojetí a sebepřijetí jako chybujícího a omylného, ale také člověka, co se snaží žít nejlíp, jak za daných okolností může.

Naplnění vývojového úkolu této psychologické fáze je předpokladem k tomu, aby nejen dítě narcise, ale i náš narcistní klient mohl otevřít srdce, a se soucitem a respektem k sobě i ke druhému vykročit do další vývojové fáze. Další vývojová fáze je fáze pružné komunikace, vyjednávání. Nese potenciál vytvořit vztah dvou milujících se, spolupracujících a otevřeně a láskyplně komunikujících lidí, podobně jako nám to nakonec ukázala pohádka o Krásce a Zvířeti.