Narcisové mezi námi

Starověký příběh vypráví, že byl jednou jeden chlapec, Narcissius, který se sám sobě tak líbil, že se neustále díval do jezírka jako do zrcadla. Obdivoval vlastní krásu a jednou, protože se chtěl vidět ještě lépe, se nahnul nad hladinu až přespříliš, spadl do vody a utopil se.

V pověsti je do sebe zamilovaný. Ve skutečnosti jsou jeho pocity vůči sobě samému podstatně složitější. Jednoduše řečeno: je osamělý. Nikdy jiný nebyl a bez pomoci ani obvykle jiný být neumí. Jenomže pomoc odmítá. To je jeho tragédie.

Nesnese kritiku. Buď ji přehlédne, nebo zaútočí. Enormně ho zraňuje a neví co si s ní počít.

Při hlubším prostudování to ani není nic podivného. Narcismus (odborně narcistická porucha osobnosti) patří, stejně jako hysterie, k raným vývojovým poruchám osobnosti. Tedy k těm, jejichž základ se vytváří v období útlého dětství, pokud je situace dítěte a průběh jeho vývoje nějakým způsoben nestandardní. Narcis má pocit, že nepotřebuje pomoc, protože mu nebyla věnována dostatečná péče a vědomě si tak vytvořil obranu před světem. Má se za soběstačného, protože už v dětské postýlce soběstačný být musel.

Jistě, každé dítě zažíva nenaplnění svého egoismu, když matka třeba spí nebo má něco jiné na práci. Tak se všichni učíme vypořádat se se strádáním. Je‑li však matka necitlivá, jedná mechanicky nebo dělá všechno za dítě, vytváří tak v dítěti dojem, že je se svými myšlenkami osamělé. To ale obvykle narcis nevidí. Vidí jenom své odsouzení k soběstačnosti.

Samota mezi lidmi

Největší problém, který narcističtí lidé mají, je neschopnost navázat vztah. Typický narcis je uzavřen citům. Znal jsem kdysi člověka, který měl veliké sny. Neustále si představoval sebe sama jako soběstačného, cílevědomého a jako takový se snažil ukazovat navenek, ve společnosti.

To je pěkné, mít sny tak nějak patří k člověku a pohání nás vpřed. Problém je, že nikdy nic kloudného nevykonal. Neustále ztroskotával nejen v práci, ale rovněž v tom, čemu narcističtí lidé přikládají snad až neřiměřený význam: ve vztazích. Ani jeden jeho vztah netrval déle než pár krátkých měsíců.

Tito lidé se do vztahu hrnou nebo se mu až přespříliš brání. V tom prvním případě se brání také, ovšem až ve chvíli, kdy už je vztah skutečností.

Proč je tomu tak? Protože se cítil být ohrožen. Drsně řečeno, když byl dítě a chtěl pít, nebylo mu dopřáno. Naučil se schématu, ve kterém je vztah cílem, bohužel však nikdy nenaplněným. Tito lidé se do vztahu hrnou nebo se mu až přespříliš brání. V tom prvním případě se brání také, ovšem až ve chvíli, kdy už je vztah skutečností.

Nezřídka mají tihle muži (v menším množství také ženy) potřebu neustále svádět nové a nové protějšky. Když se ale pouto zdá být silnějším, utíkají pryč. Bojí se závazku. Mají strach ze zklamání.

Když už jednou do vztahu jdou, stávají se na partnerovi závislými, milují ho podmínečně. Milují proto, že potřebují partnera, a nenechají se milovat, protože myšlenku, že by mohli být milování, ze zkušenosti vyhodnocují jako lživou. Podobnou problematiku odhalil kupříkladu Irvin Yalom v knížce o velkém mysliteli Když Nietzsche plakal.

Přednáška 24. října 2024