Narcis v nás

Pravdou totiž je, že každá ze zmíněných profesí s sebou nese taky příslušné těžkosti. Tak třeba vést katedru, neziskovku nebo startup je strašně velká dřina. A bez odměny v podobě spokojeně vrnícího pocitu vlastní významnosti je to prostě hlavně ta dřina. Takže potřebujete jiné zatraceně dobré důvody, abyste něco tak časově a emočně náročného dělali. Nejspíš to bude smysl a bude ho muset být hodně.

Padesát odstínů narcistních procesů

Narcistní proudy v nás samozřejmě neovlivňují jen volbu profese. Vedou nás k tomu, že:

• na sociálních sítích sdílíme své myšlenky a jsme rádi, když inspirujeme druhé,
• do příslušných skupin a chatů postujeme fotky vymazlených svačinek a naší smysluplné zábavy s dětmi,
• s radostí radíme, na vyžádání i bez,
• shazujeme partnera nebo kamaráda za to, že něco udělal blbě,
• o té či oné skupině lidí s jiným názorem prohlašujeme, že to musí být samí pitomci,
• cítíme se jiní než druzí a máme dojem, že nás nikdo nemůže pochopit.

Na další příklady jistě přijdete sami. Zaplavuje vás teď panika z uvědomění, že jste větší narcis, než jste si mysleli? Dobrá, pojďme se nevyděsit.

Jak zaznělo na začátku, narcismus má strašnou pověst. Takže věřím, že najít nějaký ten narcistický proces nebo dva u sebe může člověku připadat natolik tragické, že mu nakonec vyjde líp si o sobě radši nic neuvědomit. A kdybych znala narcismus jen z článků popisujících jeho skalní grandiózní verzi, těžko bych se dovedla s čímkoliv z toho identifikovat.

Ale narcistní proces v širokém slova smyslu můžeme chápat taky prostě jako způsob, jak si zvědomuji svoji hodnotu. Jak si dovoluji cítit se důležitá, viděná, kompetentní. V tomto smyslu jde dokonce o nutnou o součást zdravého fungování. Jak bych bez takového vnitřního dění mohla mít stabilní pocit identity? Vývojově je narcismus zcela nezbytný, malé dítě jednoduše musí samo sebe vnímat jako střed světa. Kdyby mělo hned od začátku být empatické a brát ohledy na druhé, psychicky by se rozpadlo.

Jeho nervový systém potřebuje dostat informaci: Existuji a má smysl existovat, jsem důležitý. Sebehodnotu si dítě nejdříve půjčuje od okolí díky tomu, že se o ně druzí starají, mají ho rádi, tulí se k němu, věnují mu pozornost a jsou responzivní. Člověk se může vzdát jen něčeho, co měl – nejdříve musí dítě být středem něčí pozornosti, vítané a milované. Děťátko nakrmené pocitem hodnoty dovede lépe čelit frustracím života, světa a vztahů, a postupně tak svůj narcismus proměnit v něco empatičtějšího.

Může se tedy hodit svoje tykadla na narcismus trochu zjemnit a uvolnit se v tom, že i s narcistním procesem je pořád ještě možné být dobrý člověk. To mi pak může lépe umožnit „přistihnout“ sama sebe a pravdivěji zhodnotit svoje motivace.

Hranice škodlivosti

Potíž nastává, když narcismus brání kontaktu a prožitku. Když si pravdivě uvědomím, že zrovna někoho zachraňuju proto, abych se cítil jako kompetentní důležitý zachránce, může tedy být fajn se za to nezbičovat, neutopit ve studu, nezakázat si veškeré inkriminované počínání, nezačít vymýšlet příběhy, které by jakýkoliv podobný objev popřely. Úplně klidně si motivace sloužící vlastnímu sebeobrazu můžete nechat. Vážně. Člověku je zcela přirozené chtít být užitečný, platný, mít dobrý pocit z pomoci druhému.

Problém s narcismem přijde tehdy, když je natolik fixovaný, že přes sebe nevidím druhého člověka nebo kontext situace. Když zkrátka stojí v cestě skutečnému kontaktu. Pokud moje primární agenda je nakrmit svůj pocit hrdinství, můžu jít například velmi snadno zachraňovat někoho, koho zachraňovat není vhodné, anebo si k tomu vyberu způsob, který dotyčnému nepomůže. Nenechám k sobě dolehnout kritiku, nebo třeba nemůžu přenechat zásluhy, uznání a kompetence někomu jinému.

A tak může být fajn udělat hned po uvědomění ještě další krok: Dát narcistní potřeby do pozadí. Prostě primárně do ohniska své pozornosti postavit druhého člověka. Nebo firmu. Nebo službu. Učit se odkládat o kus dál vnitřní brebentění a pohnutky, které mají sloužit našemu pozitivnímu náhledu na sebe. A klidně si narcistické potřeby nechat svým počínáním a daným kontaktem sytit, ale až ve druhé řadě.

Naše mysl disponuje úžasnou schopností zaměřovat pozornost různými směry a to je něco, co se dá vědomě trénovat. Proto se dá učit také to, že i když jsem si sebou nejistá, i když mě trápí, co si o mně kdo bude myslet, i když obvykle zoufale hledám potvrzení nebo uznání… můžu to nechat jet v pozadí a primárně se soustředit na dobré vyladění na situaci, skupinu nebo jednotlivce. Na smysl, na kvalitu mojí práce. Případně i na tělo a prožívání.

Zkrátka na něco, co mě pomůže přivézt zpátky do kontaktu a prožitku, pokud by mě odtud narcistní procesy táhly jinam.