Náhradní plán

Stane se, že někdo či něco rozhodne: Ne, Aneto, tímhle směrem teď nepůjdeš. Tohle pro tebe není určené. Ty to teď budeš mít jinak, než sis namyslela… A právě pro tyhle chvíle, které jistě mnoho čtenářů i posluchačů ve svém životě prožilo či prožívá, mně pomáhá alternativní scénář. Právě ten bych v tomto článku chtěla nabídnout komukoliv, kdo o to bude mít zájem.

Ježíš, to bude zase sluníčkové! Snad to nebude znovu dokola myšlenka, že krize je šance! Pokud v úvodních odstavcích vidíte jistou dávku optimismu, obávám se, že máte pravdu. Zde vám nabídnu kus svého světa. Protože já opravdu věřím, že alternativní scénář kapku radosti a lehkosti přinést může. Jelikož někdy zkrátka uvízneme v lítosti a stesku nad tím, co nemůžeme. Nad tím, co se nedaří a co zrovna v této chvíli není možné splnit, získat nebo mít. A možná kvůli těmto negativním pocitům nám unikne pár dobrých příležitostí.

Psycholog Jan Kulhánek v jednom podcastu mluvil o tom, jak jsme jako malé děti spokojeni se svým tělem, ať je jakékoliv. Časem jsme však vystaveni hodnocení, kritice, názorům ostatních. A mnohdy se stane, že začneme trpět. Začneme chtít měnit něco, co třeba ani změnit nejde, nebo toužit po něčem, co nejspíš nikdy mít nebudeme.

Budu však volně parafrázovat slova, která mi od něj utkvěla daleko víc: Já jsem se setkal s mnoha lidmi, kteří mají v životě nějaký handicap od dětství, a tito lidé žijí v dospělosti mnohdy spokojenější, kvalitnější a plnohodnotnější život než ti, co mají na první pohled všechno… od krásy po materiální věci.

Svázaná křídla

V tu chvíli jsem si rozpomněla na svoje drobné, přesto náročné příkoří v dětství. V patnácti letech mi dětská doktorka přišla na vážnou skoliózu páteře. Odborník mě chtěl okamžitě hospitalizovat a operovat. Šok, vztek, lítost a obrovský stud. 

Já přece nemůžu mít křivou páteř. Já nejsem to dítě, které nic nedělá. Za tohle onemocnění si nějak můžu sama. Není to nemoc, kterou jsem chytla. Musím to skrývat. Je to obrovská ostuda, že mi na to přišli. Patřila jsem k dětem, které zbožňovaly jakýkoliv pohyb. Byla jsem neustále venku, s míčem, na bruslích, kole, s hokejkou nebo raketou.

Vyšetření u specialisty jsem probrečela a stěží jsem ze sebe nahlas vysoukala přání: Já nechci jít na operaci. Doktor mi dal dva měsíce. Naordinoval mi korzet 23 hodin denně – zbylá hodina byla určená ke cvičení. Pokud by se situace o sebemenší stupínek zhoršila, byla okamžitá operace jasná.

Probrečela jsem i cestu domů. Tohle je tedy mé dětství. Tohle mě teď čeká? Budu kolem svého těla mít vězení? Všechno pro mě bylo jinak. Korzet byl trest a já nevěděla za co. Tolik věcí, co jsem najednou nemohla, které mi ta hnusná diagnóza ukradla! Můj oblíbený sport s kamarády. Vždyť se mi všichni budou smát. Už mezi ně nebudu patřit…

Další ráno jsem ale vstala s bojovnou náladou. Bylo šest hodin, sundala jsem si korzet a hodinu cvičila. Pak škola, příchod domů, korzet dolů a další hodina cvičení. Večer u televize stejně tak. Někdy jsem cvičila i v korzetu. Fyzioterapeutka říkala, že to nejde. Já to dokážu. Nepůjdu na operaci. Nechci mít omezení navždycky. Nevzdám to. 

V patnácti letech nebyla moje největší obava, zda budu mít nebo nebudu mít chlapce, kolik kapesného mi rodiče dají nebo jakou řasenku si tenhle měsíc koupím. Největší obava byla, zda mi nehrozí postižení, vozíček nebo omezení či bolesti do konce života.

Na kontrole za dva měsíce se doktor s kamennou nepřístupnou tváří lehce pousmál. Pochválil mě. Snížil počet hodin s korzetem na 18. Mohla jsem se v posteli schoulit do klubíčka. Mohla jsem jít na procházku v horkém letním dnu jenom v tílku. Mohla jsem se nažuchnout dobrým jídlem a nic mě netlačilo do žaludku.

Životní výhybka

Skolióza není žádné drama. Vím, že jsou daleko horší věci, nemoci, úrazy, postižení, které se mi mohly přihodit. V patnácti letech mi ale tato nečekaná komplikace hodně dala. Původně to byl „problém“, který jsem chtěla ukrýt před celým světem, za který jsem se styděla. Nenáviděla jsem své lékaře, své tělo a osud: Proč zrovna já musím mít na sobě tak příšernou věc.

Nakonec se z toho ale stala životní výhybka, za kterou jsem moc ráda. Kvůli korzetu jsem nosila poměrně nevzhledné, volné, spíše chlapecké oblečení. Šikana byla nasnadě. Stal se ale opak. Kolem mě se vyrojilo několik kamarádů, kteří mě neodsoudili. Neposmívali se mi a neodepsali mě. Naopak – nejen, že mě měli dál rádi, ale často mi i pomáhali. Korzet a to, že jsem mnohdy vypadala spíš jako ošklivé káčátko, mi pomohlo uvědomit si, že někdy opravdu záleží na hlubších a podstatnějších věcech, než jsou vzhled a peníze.

Tento miniboj mi také dopřál dozvědět se něco o sobě: Jen tak se nevzdávám. Můžu se na sebe spolehnout. Umím zatnout zuby. Dokážu bojovat za věci, na kterých mi záleží. Potřebuji se chvíli politovat a chvíli brečet. Potřebuji ze sebe dostat smutek a vztek, ale pokud mám sebemenší šanci na výhru, chci to zkusit. Neuteču sama před sebou a umím si přiznat své nedokonalosti. A každá nedokonalost mi může něco dát.

Samozřejmě jsem na to nepřišla hned, ale teprve s odstupem několika let. Až když počet hodin s korzetem klesl jen na dobu spánku. Nemusela jsem ho mít přes den. Čtyři roky každodenního cvičení, které nakonec vydrželo až dodnes.

A teď zpět z mých patnácti let do současnosti. Zpět k vám, čtenářům a posluchačům, kterým možná do života přišla chvíle, kdy vás napadlo: Ne! Takhle to přece být nemělo! Takhle to nechci. Proč se to děje tak špatně? Proč já? Proč to musím mít tak komplikované? Rozchody, rozvody, výpovědi, zdravotní komplikace. Nečekané finanční těžkosti, zásahy přírody, které nám komplikují bytí.

Možná si to v prvních chvílích neuvědomujeme, ale v právě v tento okamžik máme na vybranou. Buď na celou situaci můžeme pohlížet jako na strast a důvod k bolesti, lítosti či vzteku, nebo jako na výhybku: No, možná jsem to nečekal/a, možná jsem to tak nechtěl/a, ale kudy jinudy můžu jít? Co jiného můžu dělat? Kudy se vydat? Do čeho se pustit? Co mám ve svých rukou? Jaké jsou mé možnosti? Co vlastně můžu? Je něco, co kvůli této nečekané změně, komplikaci, můžu udělat jinak? Je něco, co díky tomu můžu dokonce získat?

Přesně to je ta chvíle, kdy nám může pomoci alternativní scénář. Když jsme na životní křižovatce tlačeni někam, kam jsme vůbec jít nechtěli. Osudem, druhými lidmi, shodou nemilých událostí.

Ještě bych možná přidala příklad jedné své klientky. Jednalo se o velmi chytrou, silně úzkostnou mladou studentku. Toužila se dostat na medicínu. Upínala k tomu veškeré své síly. Čím víc se blížil termín přijímacích zkoušek, čím víc se toužila dostat na vytouženou školu, rostla v ní úzkost, že to nevyjde. Že to nezvládne. Že selže a nic dalšího v jejím životě nebude mít význam ani smysl. Tato úzkost nabírala takové síly, že nebyla schopná se efektivně připravovat, čímž se celá situace horšila.

Společně, pouze v představách a bezpečně, jsme začaly rozebírat jiné možnosti, které by se jí, čistě hypoteticky, otevřely, kdyby náhodou neuspěla. Kdyby měla prostě prachobyčejně smůlu na otázky. Kdyby jí ten den nebylo dobře. Nemělo cenu ji ujišťovat, že to tak nebude, jelikož jí stejně všechny tyto pochybnosti vířily v hlavě.

Vykročily jsme vstříc alternativám. Začala mluvit o cestování:

• „Asi bych potřebovala odjet pryč. Dát si od všeho pauzu.“
• „To je skvělé! Kam byste jela?“
• „Vždycky jsem toužila podívat se do Asie. Klidně bych tam i pracovala. Kamarádka tam dělala učitelku angličtiny. To bych mohla, jelikož mám zkoušky. A třeba za rok bych zkusila přijímačky znova…“

Když je všechno špatně

Jen krátká ukázka, ale snad hovoří za vše. Někdy můžeme mít v životě pocit, že se nám zavřely dveře. Ale ony se velmi pravděpodobně nezavřely všechny – pouze ty, do kterých jsme si moc přáli vstoupit, o kterých jsme nikdy dřív nepochybovali: svatby, děti, úspěchy v práci, šťastné manželství, partnerství, plné tělesné zdraví. Možná se něco z toho pokazilo. Možná něco z toho neštymuje dle představ.

Já teď nechci nikomu říkat, že to nevadí – jen bych chtěla nabídnout možnost. Jiný úhel pohledu. Alternativu. A ještě jedna drobná výhybka z mé osobní zkušenosti: pamatuji si, že jsem zažívala těžký rozchod, který mě hodně bolel. Práce, kterou jsem tehdy dělala, nebyla ničím zvláštní ani příliš naplňující. Bydlela jsem v pronajatém bytě s dvěma spolubydlícími, se kterými mi vůbec nebylo dobře.

Po čase mě omrzela sebelítost a smutek nad rozchodem. Chtěla jsem pro sebe něco pěkného. Něco zajímavého, co by mě těšilo a naplňovalo. Našla jsem inzerát, že hledají psychology u Lékařů bez hranic. Neuvěřitelné. Nadchla jsem se pro to. Začala jsem se těšit. Poznám svět, naučím se jazyk, pomůžu tam, kde je to potřeba!

Nestihla jsem ani poslat životopis. Do života mi přišel nový člověk, v současnosti nejbáječnější manžel.

Pozornému pravidelnému čtenáři určitě neunikne, že zde nepíšu o žádném zázraku ani kouzlu, spíš o životním přístupu a filozofii. Možná trochu o myšlenkách mindfulness a přítomném okamžiku, trochu o existenciální psychologii, Viktoru Franklovi, Alfredu Länglovi a Elizabeth Lukasové. Možná trochu o meditaci a Seligmanově pozitivní psychologii.

Tohle vše je mi inspirací. Ze všeho se snažím vybrat to, co funguje. Snažím se dlouhou nezůstávat v lítosti, ztrátě a bolesti. Nikoliv ji potlačovat, jen se v ní zbytečně neutápět. Za sebe vím, že je velmi důležité odžít si všechny negativní emoce. Šok, vztek, hněv, popření, cokoliv, co je pro tu chvíli potřeba. Ale někdy sami cítíme, že jsme na onom negativním místě uvízli až příliš dlouho, že jsme se uzavřeli životu. Už bychom si moc přáli vykročit dopředu, ale nejde to. Stále lpíme na představách, co by se nám v životě mělo a nemělo dít.

Pokud jste se ocitli v okamžiku, že vám osud vytyčil jinou cestu, můžete jen tak pro sebe, v bezpečí, vyzkoušet alternativní scénář. Můžete se zeptat sebe samotných: Co jsou mé možnosti? Co teď se sebou a se svým životem? Je něco, co díky tomu, co se mi přihodilo, můžu dělat? Je něco, na co se dokonce mohu těšit? Co pro sebe mohu udělat, když už mi osud zkřížil plány?

Já nepochybuji, že na něco přijdete. Nepochybuji, že tam nějaké ty dveře jsou a že vám mají co nabídnout. Vůbec nechci tvrdit, že je lehké opustit tu hezkou, mnohdy pečlivě naplánovanou cestu, kterou jsme si vysnili, a namísto toho se vydat po neznámé, krkolomné, strastiplné cestě, která nás zavede bůhvíkam. Ale možná právě na této cestě najdeme daleko více štěstí, životní radosti či klidu než na té, kterou jsme původně chtěli jít.

Třeba nás putování mile překvapí. Však si můžeme jen tak pro sebe přemýšlet, jaký by byl náš alternativní životní scénář. Kdyby se náhodou nepodařilo to, po čem toužíme…