Nahaté já
V blízkém vztahu uvidí druhý vaše chyby zřetelněji než vy. A vás brzy začnou štvát ty jeho. Ustojíte takové obnažení?
„Dívejte se na člověka tak, jako byste se dívali na západ slunce nebo na pohoří. Co vidíte, přijímejte s potěšením. Přijměte člověka kvůli němu samému,“ s oblibou říkal svým studentům terapeut, učitel, ale také malíř, sochař a básník, pan Joseph Zinker. „Koneckonců, se západem slunce byste to udělali také tak. Asi byste neřekli, že západ slunce by měl být nachovější nebo že hory by měly být uprostřed vyšší. Prostě byste v údivu zírali. S druhým člověkem je to stejné. Dívám se a neříkám – měl by mít růžovější kůži, nebo měl by se ostříhat víc nakrátko. Ten člověk je.“
Nepřijde mi nic výstižnějšího pro pochopení autenticity kohokoli jako ta věta Člověk je. Nejspíš ji všichni chápeme. Ale dokázat ji žít je asi už náročnější.
Jsme spolu v dobrém… i zlém. A u toho druhého bodu dostávají naše vztahy pořádnou ťafku. Ono se spolu dobře paří, když je večer tak plný barev. Úžasně se povídá, jedeme‑li na stejné vlně, a krásně se poslouchá, když nám ten druhý rozumí. Ale co když se stane, že najednou nerozumí? Najednou je z povídání hra kdo s koho, vlna souznění se mění spíše v divoký příboj.
Najednou (?) máte na jedno téma, pro jednoho z vás dokonce zásadní, nejen jiný názor (to by ještě bylo to nejmenší), ale také odlišný základní postoj, který vychází z vašich zkušeností, osobního nastavení a také prožitků posledních let. Je to přirozené. Ale co tedy s tím, když nám doopravdy přijde, že ten druhý je – najednou (?) – úplně jinde? Je možné být si blízký s někým, kdo se nám vzdaluje?
Kdysi mi jeden chytrý člověk řekl: „Nemusíš to chápat, stačí to přijmout.“ A se mnou to velmi rezonovalo. Někdy to chce hodně nadechnutí, zaťatých pěstí a posečkání do rána – někdy raději i do více rán. Něco přijmout vyžaduje čas, a zdaleka nejen ten.
Ale možná jsou místa, která přijmout neumíme. Protože se prostě tak moc liší od našeho systému hodnot, vlastních dogmat a kdoví čeho ještě. Jsou to ta místa, u nichž by přijetí znamenalo odklonit se od sebe sama. Ale když to tak píšu – je to vůbec možné? Je možné se odklonit od sebe sama tím, že něco přijmu za své?
To je přece nesmysl. Možné s nemožným skloubit tedy lze. Pak, snad, i blízké se vzdáleným? Černé s bílou? Jupí! Ale současně, právě tady, vidím to úskalí… jak dál fungovat ve vztahu, který prochází obdobím, kdy se rozcházíme v docela zásadních věcech?
Všechny ty objektivní nesmysly
Počátky rozkolu přicházejí nejčastěji v nějakých krizových, vyhrocených nebo jinak náročných situacích.
Příklad. Jak si tak jdete životem, potká vás taková ta mrška v černém. Depka se jí říká. Nic strašného se vám – objektivně – neděje, ale procesy ve vás se shlukly tak, že je vám na nic. Bojujete s tím, jak to jde i nejde; vždyť vy racionálně víte, že se máte dobře, ale prožíváte tak, jako že se dobře nemáte.
Je to maličko podobné pacientu s panickou úzkostí: děsí se smrti, bojí se otevřít dveře, šuplík, cokoli – že tam na něj ta zubatá číhá. Je to chytrý člověk, a tak ví, že tenhle strach je nesmysl, ale prostě ho má. Má nesmysl. Jak se na něj ten druhý dívá?
Přednáška 19. září 2024Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..