Naděje pro hraniční …

Pokusy bývají opakované, tím pádem si je spousta lidí vyloží jako „demonstračky“, což je rozšířený mýtus. Minulý rok spáchaly sebevraždu dvě mé kamarádky s touto poruchou. Pokud je ale pokus nedokonaný, člověk většinou putuje na psychiatrii. Problémem bohužel bývá, že se tam vyléčí jen zdánlivě. Vyřeší se následek sebedestruktivního chování, proběhne jistá stabilizace, člověk dostane pár rad (které v případě opakovaných hospitalizací již slyšel) a je poslán do světa.

A zde byla až donedávna propast. Hraniční porucha není nemoc s jasnou příčinou, její spouštěče jsou tak komplexní a hluboko ukryté, že je potřeba velmi intenzivní péče, kterou psychiatrický systém u nás dosud nemohl poskytnout. Pacienti se tak na psychiatrická lůžka vraceli opakovaně a získali nálepku někoho, „kdo se z toho prostě nedostane“.

Porozumění a dovednosti

Teprve před pár lety se k nám dostala systematická léčba, která dala mnoha pacientům včetně mě naději. Vytvořila ji Marsha M. Linehan, profesorka psychologie a psychiatrie, která má osobní zkušenost s pobytem na psychiatrii a těžkými příznaky hraniční poruchy. Právě díky propojení této zkušenosti spolu s důkladnou výzkumnou prací vytvořila dialektickou behaviorální terapii (DBT).

Pracuje s biosociálním modelem, který předpokládá, že lidé se rodí s určitou citlivostí k emočním podnětům. Tato citlivost sama o sobě nemusí být špatná, pokud se ale přidá prostředí, kdy se dítě setkává s ponižováním za to, že nedokáže regulovat svoje emoce, začne se vyvíjet hraniční porucha.

Tato diagnóza se oficiálně přiznává až v dospělosti, řada pacientů má však za sebou již několik hospitalizací na dětském oddělení. Opakovaná devalvace a poukazování na to, že ještě nevědí, co znamená mít problémy, prohlubuje jejich zvnitřněný vzorec, že jsou špatní a přitěžují svému okolí. Sami nevědí, co by přesně potřebovali, což je velice častá otázka psychologů skoro všude, hlavně v krizových centrech.

Jejich život je utrpení a změna se v podstatě nezdá možná. A právě na ni se DBT zaměřuje. Přijímá pacienty takové, jací jsou, ale nejde rozhodně jen o nějaké povídání a soucit. Je výrazně zaměřená na nácvik dovedností, čímž vychází z kognitivně behaviorální terapie, a má bohatě propracovaný program. Na skupinových terapiích se nacvičuje všímavost, na niž navazují způsoby regulace emocí, řešení problémů a komunikační dovednosti, které klienty v dětství nikdo nenaučil.

Oproti běžným hospitalizacím a následným individuálním sezením je zde vidět diametrální rozdíl. V běžné terapii se psychologové také věnují různým metodám, ale klienti často nechápou jejich význam, nejsou edukováni. A právě zobecnitelnost technik v DBT je něco, co mnoha lidem opravdu otevře oči.

Klient probere do hloubky obrovské penzum dovedností, které prakticky využívá, trénuje na domácích úkolech a individuálních sezeních. Naučí se je navíc kombinovat a přizpůsobovat aktuálním situacím. K tomu je tu telefonický koučink, kdy může pacient kdykoli zavolat terapeutovi a poradit se, jak dovednost správně využít právě teď.

Zásady v praxi

Zrovna edukace pro mě byla dost zásadní – byla jsem nedůvěřivá tak moc, že na mé dotazy skupinové terapie nestačily. Věci vypadaly na papíře krásně, ale zdály se mi příliš povrchní, že mně to prostě nemůže pomoct. Třeba dovednost STOP na zastavení impulzivního jednání. Zastav se, všímej si, co se v tobě děje. Nedovol svým pocitům, aby tě přiměly jednat. Jak můžu svým pocitům něco nedovolit? To nejde, ta emoce je tak silná, že se sice zastavím, ale nezvrátí to to, co chci udělat.

Když ti život nadělí citróny, udělej z nich citronádu! Upřímně, komu se to kdy povedlo? Po citrónech vždycky zůstane pachuť a je jedno, jestli z nich uděláme limonádu nebo koláč. Stejně tak všechna různá cvičení. Opravdu po mně někdo chce, abych si v hlavě opakovala nějaký patetický výrok, pravidelně dýchala, pozorovala okolí a čekala, až to přejde? Měla jsem však štěstí na individuální terapeutku, která měla velmi direktivní přístup:

• „Plavat se člověk taky nenaučí z knížky, musí do té vody prostě skočit.“ Musíme to zkusit, abychom mohli říct, že to nefunguje.
• „Všímavě všech sedm částí, ne jen čtyři.“ Pokud se tak rozhodneme, je třeba odhodit pochybnosti a věnovat se poctivě i těm detailům, kterým zatím moc nevěříme.
• „Hlavu pod studenou vodu, ledování zápěstí, tak dlouho, jak je nutné.“ Člověk to nemůže vzdát hned na začátku.
• „Opakovat klidně i stokrát za sebou.“ Tak dlouho, dokud se to nevryje pod kůži.
• „A tady jste měla zavolat a říct si o pomoc. Jak to udělat, abyste se příště nebála?“ Nemusíme čekat, až nám bude dostatečně špatně, abychom měli právo na podporu.

Postupem času mi došlo, že všechno, co působilo směšně, dává spolu se zbytkem logický celek. Já si můžu vybrat jeden výrok, který se mi líbí a dává mi smysl. Každý pacient je jiný a i přes stejnou diagnózu může mít odlišné příznaky. Každý si tedy musí najít tu „svou“ DBT. Pokud pochopí princip, může si s individuálním terapeutem přizpůsobit výroky tak, aby seděly přímo na jeho život.

Každý může žít lépe

Dovedností byla spousta, zmíním jen dvě, které mohou být užitečné snad pro každého. Velmi náročná část bylo přijímání vlastních emocí. Všichni máme tendence negativní emoce přehlušovat. Víc pracovat, koukat na filmy a sociální sítě, pít alkohol, být s přáteli, jíst čokoládu, pít kávu, brát drogy… Právě jste si nejspíš řekli, že tyto věci nelze brát na stejnou váhu. V jistém ohledu lze.

Negativní emoce spojené s velmi těžkými událostmi v našem životě je potřeba prožít a neutíkat před nimi. To je jeden ze základních pilířů DBT. Pro mě to znamenalo spoustu probrečených hodin, třesu, strachu, že si zase ublížím, nevěděla jsem, kdy to skončí… A každé jedno ráno, kdy jsem to zvládla a probudila se ve své posteli a okolo nebyly hadičky, přístroje nebo krev, bylo výhrou.

Technika, jak asertivně prosadit svůj názor a zároveň si nepokazit vztah s druhými, je zde rovněž důkladně propracovaná. Je naprosto v pořádku cítit se špatně a nechtít se přetvařovat. Odejít, pokud nám není dobře, a umět říkat ne. DBT má v názvu slovo dialektická, což je koncept převzatý z buddhismu.

Učí, že na věc se jde dívat z obou stran. Nic není černobílé a zdánlivě opačné věci mohou fungovat zároveň. Můžeme mít někoho rádi a zároveň na něj být hodně naštvaní. Můžeme mít rádi i sebe a zároveň se chtít změnit. Když budeme schopni akceptovat rozdílné názory, usnadní nám to komunikaci s lidmi.

Jak je vidět, terapie nezabírá sama. Je potřeba opravdu velká motivace klientů, disciplína a hlavně víra. Víra, že zlepšení je možné, přestože má člověk pocit, že se stále vrací na začátek. Intenzivní probírání věcí do hloubky a čistění lehce poslepovaných ran je velmi bolestivé a člověk se po terapii často cítí hůř než předtím. To je potřeba vědět, než začneme sklízet výsledky odvedené práce.

Bylo to náročné, nešlo to hned, ale zpětně terapii vnímám jako přelomovou věc, díky které beru život jinak. Jak by řekla Marsha Linehan: „Terapie je jako šplhat z pekla po kovovém žebříku – pálí to, a nejvíc dole.“