Náchylní ke zlu

Pokud bychom rádi ochutnali trochu toho skutečného a opravdového dobra lidského srdce, musíme pro to něco udělat. Je to mnohdy velmi řemeslná práce, bez jakýchkoliv pocitů povznesení. Taková práce se zakládá mnohem více na skutečném každodenním poznání – pro běžné oko utajené – linie prožitků, která se táhne hluboko z nevědomí až k jednání každého z nás.

Můžeme poznávat psychické procesy, které jsou samy o sobě podstatou našeho bytí, vnímat, jak na naše chování skutečně působí, a nakonec se tedy dostat i k rozlišování mezi dobrem a zlem a jednat ve smyslu dobra. Rozlišování dobra a zla je totiž od nepaměti založeno jen na poznání a na osobní zkušenosti. Dobro a zlo určené společenskou normou lze překročit pouze a jedině poznáním jedince, jako společnost toho nejsme schopni.

Každé poznání, má‑li mít smysl, musí vyústit ve změnu jednání. Proto stojí poznání vždy na samém počátku procesu transformace. Můžeme se totiž naučit novým prospěšným stavům, ne jako cvičené opice pouze z podstaty bolesti a slasti, ale na základě skutečně prožitých citových hodnot. Tak můžeme bořit spleť starých předsudků, kolektivních anomálií a přesvědčení, které jsou stejně tak neprospěšné jako staré krámy z druhé světové na půdě, které by se mohly hodit, kdyby…

Normální nemocní

Koneckonců takové řemeslo je každodenní náplní mého osobního života, a tedy i mé profese. Nedělám nic jiného než to, co se učím já sám. Považuji každého normálního člověka, který si nepustí pozornost dál než na špičku svého nosu, za příliš „nemocného“ na to, abych mu uvěřil, že ví, kdo je a proč jedná tak, jak jedná. Každý si totiž o sobě myslí, že to s druhými myslí dobře. Myslet na druhou se nevyplácí. Myslet a být, to jsou dva úplně jiné světy.

Mluvím‑li o nemoci v uvozovkách, chci tím naznačit, že tou nemocí je něco, co skutečně trápí nás všechny, jen ne všichni o ní vědí. Ona totiž vypadá úplně normálně, je považována za normální. Všichni se sjíždíme (alkoholem, úspěchem, seriály…) a považujeme to za náplň života. Jsme z toho napřed opilí, pak většinou nemocní, stále více od sebe oddělení. Trpíme. Všechno to utrpení, které svojí neuvědomělou žádostí vytváříme, většinou popíráme a vytěsňujeme někam hluboko do nevědomí. A aby se kruh uzavřel tím „správným způsobem“, přenášíme odpovědnost za toto utrpení na druhé. Obviňujeme celý svět za to, jak hrozně se nám daří, a za to, jak jsme dopadli. A když taková strategie nevychází, tak se pasujeme do role spasitele a soudce tohoto světa a snažíme se kázat a říkat druhým, jak se to má dělat, nebo je přímo zachraňovat.

Dá to tedy hodně práce, než z člověka vyleze něco opravdu dobrého, trvale a svojí podstatou dobrého. Ne dobro ve smyslu uspokojení, ale dobro ve smyslu trvalých etických hodnot. Než se to v něm skutečně usídlí a on může s jistotou vědět, že si své poctivě nabyté dobro udrží i přes poryvy nesnášenlivosti či pudové nenávisti, uteče v řece života zpravidla ještě hodně vody. Tedy uhájí si své dobro v sobě i v časech zlých. Mysl je totiž ze své podstaty pěkně paranoidní a umí dát člověku na první dobrou všechny důvody pro to, aby se stal druhému, a tedy i sám sobě vlkem a věřil tomu, že jeho nenávist má hluboké skutečné ospravedlnění právě v jeho pocitu ohrožení.

Tváře normality

Takhle to funguje. Tváříme se, že je to tak v pořádku, že je to normální, a tak se stokrát opakovaná lež zase stala pravdou. Nic se neděje, když naše společnost pořád ještě funguje. Proč? Protože má velké množství podpůrných prostředků. Kdyby je neměla, už by dávno nefungovala, možná že ani neexistovala. V těch situacích, kde nerozlišujeme, jednáme čistě z povahy paleolitických mocenských a sebezáchovných instinktů.

Ne, není to láska. Je to mocenský boj obětí a predátorů, který se skrývá za fasádou každého z nás. A to má ke skutečné lásce hodně daleko. Té se musíme většinou dlouho učit. Jedno malé dobro k druhému. Poctivě den za dnem. Není pochopitelně těžké zamilovat se, není těžké mít někoho v oblibě či mít někoho rád, ale většinou to všechno je velmi, velmi vratké a stojí na vodách našeho pudového života.

Vezměme si na mušku třeba náš veřejný život. Politiku, kulturu a osobnosti, které jej reprezentují. Je tu mnoho pochybností či dohadů o tom, zdali jsou někteří veřejní činitelé skutečnými osobnostmi, či nikoliv. Mnozí lidé za vrchol vyzrálosti osobnosti považují třeba současné chování našeho prezidenta. Z toho, jak vystupuje, usuzují, že když si nenechá nic líbit, nad každým vyzraje, kličkuje, poráží své soupeře, manipuluje, nenávidí, rozděluje, vymýšlí si a štve lidi proti sobě, že to je pomyslný ideál zralé osobnosti.

Nedotknutelnost a převahu nad ostatními považují za chtěný stav a myslí si, že jim v tom bude dobře. Ne, to není vrchol osobnosti, ale její výsostně regresní stav, pomyslná porážka osobnosti. Je to vrcholný projev egoismu. Lidské dno. Tady nejde o žádné vnitřní hodnoty, ale o malost, která se ohnula pro moc, o niž se může opřít. To, co mu umožňuje takto jednat, je jen jeho moc, nejsou to kvality, které by byly jeho vlastnostmi.