Na stopě dávné bolesti

Když jsem si na začátku studia psychologie přečetla v knize Karla Kopřivy Lidský vztah jako součást profese o tom, jak citové úrazy z dětství, místa zablokovaného vývoje ovlivňují naše chování a prožívání, dávalo mi to smysl, ale nedokázala jsem si to příliš reálně představit. Dnes už jistou představu mám a pokusím se vám ji zprostředkovat.

Každý z nás máme svůj osobní příběh, ke kterému patří i naše „černé díry“, naše nezhojená zranění pocházející nejčastěji z dětství, která jsou dobře ukryta v našich nitrech. Mají různou hloubku: od téměř bezedných traumat (zneužití, týrání) přes hluboké „krátery“ (zážitky odloučení od rodičů, rozvody a hádky, vysoké nároky) po zásahy možná o něco mělčí, ale také citlivé (okamžiky studu, strachu, odmítnutí vrstevníky).

Tyto zážitky nás formovaly a podílely se na tom, jací jsme dnes. Často své chování a životní strategie nespojujeme s něčím konkrétním z minulosti. Bereme to jako součást naší povahy, našeho osobního svérázu, a tak to často vnímá i naše okolí. Nezhojená zranění, pocity strachu, viny, zlosti, ponížení, dobře ukryté v černé díře, více či méně nápadně ovlivňují naši životní spokojenost.

Je jistě důležité, jak žijeme a co děláme tady a teď. Zároveň však nemůžeme pominout náš příběh, který začal naším početím.

Když už jejich vliv přeroste únosnou mez, můžeme se ocitnout v depresích, panických stavech nebo psychotických atakách a ocitáme se v ordinacích lékařů a terapeutů. Někdy také o něco dříve přemýšlíme, že vyhledáme psychoterapeutickou pomoc, abychom se zbavili nepříjemných a tíživých pocitů, které nás zaplavují, abychom řešili například to, že se nám nedaří ve vztazích, že nejsme spokojeni sami se sebou, jsme smutní, unavení, nevíme si rady se svými dětmi.

A to je ta chvíle, kdy stojíme na křižovatce možností. Pokusíme se nepříjemné pocity vytěsnit, zbavit se jich nějakou osvědčenou strategií – anebo můžeme zůstat chvíli s nimi a podívat se dál, co se za nimi skrývá. Můžeme zkusit upřímně nahlédnout do svého vnitřního světa, cestou seberozvoje a osobního růstu zmapovat svá citlivá místa a vzít je na vědomí.

Ale co když jsou naše černé díry příliš hluboké nebo máme strach do nich nahlédnout sami? Může nám v tuto chvíli pomoci psychoterapie? A vymaže stopy po citových úrazech úplně a navždy? Dovolím si tvrdit, že nevymaže. Může však pomoci tahle temná místa prosvětlit, nasvítit, prozkoumat, prožít pocity v nich ukryté a zmírnit jejich vliv na naše prožívání tím, že je spatříme a vezmeme je na vědomí.

Zdá se vám to nějak moc teoretické, neuchopitelné, abstraktní? Tak pojďme nahlédnout do jednoho příběhu.

Pořád ta malá holka

Přednáška 19. listopadu 2024