Na spektru

Napadlo mne, co když k nim patřili také Galileo, Hus a další? A svět se vyvíjel právě díky tomu, že někdo trval na svém a navzdory většině neodvolal?

Zajímavé je i přirovnání obou kategorií k fotoaparátu. Neurotypikův mozek fotí rychle na automat, autista má pomalu a pečlivě ovládaný manuální přístroj s nastavováním clony a času. Někdy se i v dospělosti dívá na svět dětskýma očima. Vidí nepředvídatelnou, začarovanou a proměnlivou realitu, na kterou neplatí šablony. Potřebuje se stále ptát A proč? a vše pečlivě zkoumat. A to jsou přesně ty chvíle, kdy neurotypici z autistů rostou: Proboha, co zas má a zdržuje? Vždyť je to jasný!

Hlavně neradit

Zatímco neurotypik stíhá vnímat řeč těla, mimiku a ještě číst mezi řádky, filtrovat ironii a sarkasmus, na autistu padají slova v jejich základním významu. Nedorozumění mezi oběma tábory jsou proto častá. Pro autisty je nejhorší, když příslušníci většiny vytáhnou tipy, které pomáhají jim. Má to asi stejný význam, jako bychom při péči o veškeré domácí rostliny nasadili pravidla vhodná pro orchideje.

„Neztotožňuj se s tou diagnózou“

Pokud člověku jinak fungují spoje v mozku, je pro něj neztotožňování se s diagnózou a nerespektování jejích pravidel podobné, jako když celiak hodí za hlavu bezlepkovou dietu.

„Zkus si zacvičit nebo jdi na vzduch“

Platí na lehké úzkosti či deprese, s autismem to ani nehne.

„To není handicap, jen nálepka“

Běhá‑li vám to v hlavě jakkoli jinak než většině, každodenní přizpůsobování se světu je prostě výzva srovnatelná s jakýmkoli jiným omezením. Člověk je autistou se všemi přednostmi i komplikacemi od narození. A pokud se po sdělení diagnózy chová z pohledu neurotypiků hůř, je to dáno prostou skutečností, že už ví, kdo je, a nesnaží se to pracně skrývat. Naopak si víc říká o to, co potřebuje (a to většinu běžně fungujícího okolí otravuje).

„Stačí se trochu ovládat“

Oblíbená hláška u jakékoli odlišnosti od předepsaného budovatelského postoje happy jak dva grepy. Deprese, hypersenzitivita nebo autismus jsou většinou běžně fungujících lidí vnímány jako nedostatek sebekázně. U těch laskavějších vzbuzují lítost, u méně vnímavých agresivitu.

„Tak mě sakra vnímej!“

Autisté i někteří HSP si při povídání s druhými kreslí nebo provozují jinou mechanickou činnost, která je uzemňuje a pomáhá jim se koncentrovat (na moje pletení vždy a všude si už většina bližních zvykla). Neurotypici to často považují za okázalý projev nezájmu, zejména pokud ten druhý neudržuje oční kontakt. To je pro některé autisty typické, stejně jako pro okolí nepochopitelné stimování (stimming) – různé zvláštní pohyby i zvuky, jimiž se někteří vyrovnávají s psychickým přetížením.

„Jak to, že ti to nejde?“

Ve Švédsku je zvykem, aby se mladý člověk brzy osamostatnil a díky slušným příjmům si mohl dovolit vlastní bydlení. Měl by samostatně zvládat všechny složité oblasti života, což je pro autisty téměř nemožné. Zpravidla vynikají v tom, co je pro neurotypiky složité, a selhávají ve věcech, které jsou pro většinovou populaci brnkačka. Pokud autista přizná bezmoc, následují oči v sloup a otázka: Proboha, když znáš nazpaměť jízdní řády, co je za problém vyměnit operátora?

Věřím ti, ale mluv k věci

Neurotypické významy skryté mezi řádky běžného povídání jsou samostatnou kapitolou. Autista zpravidla nemlží a mluví k věci, což očekává i od druhých. Proto se lidé na spektru nezřídka stávají oběťmi podvodů a jiných trestných činů. Na rozdíl od podezíravých neurotypiků totiž mívají problém rozpoznat lež.

Často také někoho rozzlobí, aniž vědí proč. Zatímco neurotypikům zpravidla dělá potíže komunikovat doslovně a bez hodnocení, autista potřebuje jasné instrukce. Třeba větu Blížíme se k přístavišti méně zkušený kanoista nepochopí jako pokyn Chystej se uvázat loď, naopak se diví, proč mu druhý takovou jasnou věc sděluje.

Autorka vysledovala, že neurotypici často mluví, aniž by nutně potřebovali něco sdělovat, zatímco autisté si s takzvaným small talkem neboli klábosením nevědí rady. Zpravidla vyžadují smysluplný rozhovor, nemají potřebu se bavit o počasí, které vidí!

Ovšem tvrzení, že autistům chybí empatie a schopnost vnímat emoce druhých, je dlouholetý předsudek vycházející mimo jiné z jejich neutrálního výrazu tváře. Ze současných výzkumů plyne, že lidé na spektru často trpí přehnanou empatií a mají velký smysl pro spravedlnost.

Pravda vždycky nevítězí

Autistické pojetí pravdy má ještě jedno úskalí. Zásadně by neměli neurotypikům upřímně odpovídat na otázky typu Myslíš, že jsem přibrala? Líbí se ti můj nový kabát? Chutnalo ti to?, pokud vidí kila navíc, kabát jim připadá hnusný a jídlo taky.

Tazatelé totiž zpravidla nechtějí názor slyšet, spíše je to žádost o pochvalu, případně o svatou lež. Ovšem autisté se většinou neumějí přetvařovat a jsou čitelní. Pokud jim neurotypik „nasadí válečky“ dalšího dotazování, dozví se často pravdu v celé její nahotě.

A naopak, odmítáte‑li nějaký autistův návrh nebo s ním třeba už nechcete chodit, řekněte to rovnou, vytáčky a ghosting prostě nechápou (vzpomenu‑li na své mladistvé milostné karamboly, něco na tom mém výsledku testu na autismus přece jen bude!). Jak se praví v Bibli: Vaše řeč budiž ano–ano, ne–ne, vše ostatní je od zlého.

Zkrátka, máte‑li v okolí někoho zvláštního, možná ho po přečtení této knížky lépe pochopíte. Nezaměřujte se na negativa, ale stavte na tom, co funguje. Prostě: Neurotypici a neurodivergenti celého světa, spojte se! Milujte se, chápejte se, spolupracujte a dobře povede se vám na zemi!