Na návštěvě v cizím životě

Navíc, jak se životní příběhy mění, mohou se měnit i pravidla pro hosty: narodí‑li se do rodiny dítě, čerstvý rodičovský pár si tvoří nová pravidla fungování a prarodiče by je měli respektovat. Třeba pod okny chvíli pozorovat nové světýlko a později se ptát, kde a kdy jsou v domě nyní vítáni.

Pohled nováčka

Mám za to, že každý z nás může pomoci navazování vztahu i jeho dalšímu rozvoji právě takto. S největším možným respektem vnímat, vidět, slyšet, cítit a vejít jen tam, kde je zván. Pokud se jedná o nový vztah, nezanedbatelným přínosem nově příchozího také může být čerstvý pohled nováčka, který si všimne malé sošky zapadané prachem, uspořádání židlí nebo chybějících polštářů. Může cítit napětí, různé vůně nebo pachy, cokoli, k čemu ještě jako návštěvník nezískal odolnost.

Pokud nezapomene, že nehodnotí vkus ani pořádkumilovnost hostitele, mohou mu tyto dojmy později být k užitku. Také se může rozhodovat, zda zůstane, nebo odejde.

Když se obyvatel bytu či domu rozhodne udělat nově příchozímu prohlídku, možná cestou zjistí, že v některých pokojích už opravdu dlouho nebyl. Třeba dokonce úplně zapomněl, že dům má i sklep a jsou v něm sáňky od dědečka. Případně zjistí, že zapomíná zalít kytky nebo že má nádherný výhled z terasy. Možná mu po našem odchodu bude připadat jeho dům hezčí, nebo ho hezčím bude chtít zase udělat.

Našlapujme s citem

Dobrému hostu zbývají ještě některé další úkoly. Být návštěvníkem v cizím životě znamená přijmout, že nikdy nepochopíme všechno. Jednou jsem například byla u pětičlenné rodiny v jednopokojovém bytě. Měli psa, čtyři kočky, nevím kolik králíků v klecích, morčata nepočítám… Tady se hodí ještě jedna vlastnost návštěvníka: nebýt alergik. Tak to prostě je, říkala jsem si.

Návštěvník by také měl nechávat věci na svých místech. Samozřejmě si nevezmeme žádný suvenýr, ale smířit se musíme i s tím, že nemůžeme odnést závaží či alba s nejtěžšími vzpomínkami na ztráty a smutky. Můžeme jen posedět, prolistovat je společně, projít zármutkem a dalšími emocemi. Poděkovat za čaj, rozloučit se, případně naplánovat další setkání.

Protože lze tuto metaforu použít i pro terapii nebo setkání v poradně, já jako odborník bych neměla zapomínat, že jsem pouze návštěva: ohraničený úsek mezi všemi ostatními návštěvníky a všemi možnými prostory, v kterých bydlí příběh daného člověka, u něhož se jedinečnými způsoby střídají dny a noci, světla a zvuky, lidé a zvířata a tak dále. A budou se střídat i po mně a beze mě. Pomůže mi to nezveličovat svůj případný prospěch pro život klienta.

Každá návštěva totiž jednou skončí. Terapie není spolubydlení, ale série setkání, po kterých člověk zůstává ve svém životě sám – možná o něco všímavější, laskavější k sobě, méně osamělý ve svých myšlenkách. Cílem je schopnost být zase rád doma sám se sebou. 

Možná takto mohou fungovat i jiné návštěvy, možná právě takto funguje celý náš svět vztahů: jako spleť návštěvních knih a vzkazů v nich ukrytých. Nebo (míň starosvětsky) jako reference na portálech o ubytování, kde hostitelé hodnotí hosty a obráceně. Někam se potom vracíme raději, jinam méně, někomu dveře znovu rádi otevřeme a tak dále.

Vlastní okno

Před svátky se mi na chvilku podařilo připomenout si scénu z Dickensova příběhu Vánoční koleda. Stála jsem u našeho domu na žebříku a myla okna. Přeostřením zraku ze smývané špíny na vnitřní dění jsem se mohla na chvíli ocitnout jako pozorovatelka svého života za našimi okny. Bez zvuku, jako v němém filmu se dál beze mě odehrávaly scény naší každodennosti.

Protože byl večer, z pokoje dcery se linulo načervenalé světlo, dítě občas proběhlo pokojem, vzalo si hračku, utíkalo s ní za babičkou. Vidím svůj stůl, skříně, knihovnu, na zdech obrázky našich vzácných chvilek. Usmívám se a jihnu, na chvíli se musím přidržet parapetu, abych nespadla.

Tento zážitek mi dodal nejen pocit obrovského vděku za všechno, co je nám dopřáno, ale připomněl další ze způsobů, kterým si lze na chvilku navodit pocit, jaké to jednou bude bez mé přítomnosti, protože tato možnost je tady s námi každý den.

A tak s koncem zimního období chci pozvat i čtenáře k zamyšlení nad příběhy za blikajícími okny domů. K uvědomění, jací jsme návštěvníci a jací hostitelé, a třeba i k pohledu na to svoje okno zpovzdálí, kdy můžeme uvidět svou jedinečnou aktuální směsku barev, světel a uspořádání.