Na hranici komfortu

Co to vlastně je komfortní zóna, z níž se nás snaží všechny ty poučky vytlačit? Termín vznikl doslovným překladem anglického originálu a existuje mnoho definic, které většinou pracují s pojmy jako pohodlí, známé prostředí, klid, bezpečí, ale také nízký stres a nízká úzkost, možnost kontroly a optimální výkon. Jednoduchá a dostačující definice pro nás je, že komfortní zóna by měla souviset s komfortem, mělo by to tedy být místo, kde se cítíme pohodlně a zažíváme pocit dostatku. Je to jako bezpečný přístav, v němž načerpáme energii a do nějž se uchylujeme, když se cítíme špatně. Komfortní zóna se tedy nutně netýká toho, co děláme nebo neděláme, ale spíš toho, co prožíváme nebo třeba taky prožívat nedokážeme.

Zejména terapeutická zkušenost ukazuje, že mít komfortní zónu není pro mnoho z nás samozřejmostí. Její budování je však pro naši životní spokojenost klíčové. Bez komfortní zóny jsme neustále ve střehu, abychom vyhodnocovali nové a ohrožující podněty; odtud pak není daleko k přetížení a zhroucení organismu.

Když jsme osvětlili, že komfortní zóna není naprostým zlem, ale spíše životní nutností, můžeme se podívat na to, jak s ní dál pracovat (záměrně nepíšeme „jak překračovat její hranice“). Vystoupit z komfortní zóny předpokládá, že ta vůbec existuje, tedy že máme alespoň malý prostor, který prožíváme jako komfortní.

To, co lidé od vystoupení z komfortní zóny očekávají, se liší podle toho, jaký je jejich výchozí bod. Máme‑li pevný bod, kam se můžeme vracet, máme tendenci očekávat, že výstup z komfortní zóny nám přinese něco nového, co budeme moci integrovat do našeho současného stavu bytí – očekáváme, že rozšíříme svůj komfortní prostor. Je‑li náš výchozí bod vratký a nestálý, pak máme tendenci očekávat zázrak (přemůžu se, udělám něco velkého a něco velkého se stane a stabilizuje mě) nebo úlevu (budu dělat cokoliv, jen abych nemusel/a myslet na to, že nemám pevný bod).

Komfortně v nekomfortu

Co se děje, když vystupujeme z komfortní zóny, která v podstatě neexistuje či je jen vratká a nejistá? Jsme svědky paradoxu, kdy se akt „vystoupení z komfortní zóny“ stává naším komfortem, jakýmsi „pohodlím v nepohodlí“. Je to způsob, jak se vyhnout uvědomění, že to, kde by nám mělo být pohodlně a bezpečně, je ve skutečnosti tmavý les plný nástrah a my jsme zúzkostněné bytosti stojící bezradně uprostřed. Na obranu proti úzkosti se potom neuroticky vrháme do různých akcí, jejichž výsledek však přináší spíš frustraci a beznaděj. Jak slavně prohlásil Blaise Pascal: „Všechny problémy lidstva pocházejí z naší neschopnosti posedět tiše o samotě v místnosti.“

Impulzivní vkračování do nekomfortu nepřináší uspokojení, a tak jsme hnáni do dalších a dalších „výzev“. Nezbývá nám než začít toto snažení uctívat jako hodnotu samu o sobě. Jsme pyšní na to, že neumíme odpočívat, jsme tak trochu workoholici, kteří potřebují neustálé výzvy, neustále se posouváme a rozvíjíme, prostě se musíme něco nového učit. A často si víc škodíme, než prospíváme. Myslíme si, že čím větší akce, tím větší výsledek, transformace… Myslíme si, že když absolutně vystresovaní vystoupíme před tisíci lidmi, už se nebudeme bát mluvit o sobě s kolegou v kanceláři. Většinou ale zjistíme, že jsme na tom pořád stejně.

Míra stresu a úzkosti, kterou nám toto překročení přineslo, byla totiž pro nás příliš daleko za hranicí snesitelnosti a není možné tuto zkušenost smysluplně propojit a integrovat. Překonávání se, dělání věcí „na sílu“ totiž není hodnotou samo o sobě. Intenzita chování je chybně zaměňována za intenzitu transformace. Jenže takové přehnané akce mohou dokonce naší snaze o změnu škodit – pokud se po stresující zkušenosti nedostaví pocit uspokojení, můžeme svou snahu o zlepšení i předčasně vzdát, protože se mylně domníváme, že jsme tomu dali všechno a k ničemu to nevedlo. Nechápeme, že změna se neděje skrze instantní a extrémní zkušenost, jde o pomalý a často v něčem obyčejný proces.

Rozšiřování, nikoliv překračování

Naše komfortní zóna není statická věc – je to prostor, o který se musíme pravidelně starat, stejně jako pravidelně zaléváme květiny na zahradě. Pobývání v pohodlí neznamená nicnedělání: znamená pravidelné starání se o to, co už máme, co jsme již integrovali, co nám na té zahradě roste. Až když je o naši zahradu dobře postaráno, můžeme se podívat, co roste jinde a co by se nám líbilo na té naší.

Ustrnutí v komfortu s sebou nese dvě rizika: jednak že se zapomeneme starat o to, co máme, a naše hranice se budou smršťovat, a také to, že neobohatíme svůj život, zůstane o něco ochuzen. Může se tak snadno stát, že nám celá zahrada až na dvorek zaroste neprostupným křovím nebo budeme mít plnou zahradu krásných růží, ale nikdy nespatříme tulipány, natož abychom je pěstovali na našem záhoně.

V životě nemusíme volit mezi extrémem zůstávání na jednom místě nebo neustálém pohybu daleko za naší hranou. Naopak – to, co dává smysl, je postupné a pomalé vykračování mimo náš komfort a k integraci nového. Takový způsob překračování hranic pak vede k rozšíření prostoru, ve kterém se cítíme dobře.

Rozšiřovat naši komfortní zónu není tedy otázka jednoho velkého kroku, jedné akce, jednoho dne. Takové jednání nám většinou nezajistí zázrak, který nám slibovala rozvojová motta. Naopak: ta změna, ten zázrak začíná často jeden krok za hranicí našeho pohodlí. To je bod, ze kterého můžeme začít pracovat na rozšiřování naší bezpečné bubliny.

Součástí této práce není jen akce. Jdeme‑li překotně po „akcích“, ztrácíme orientaci, nemáme žádnou zpětnou vazbu o tom, kde a proč teď vlastně jsme. Součástí výstupu z komfortní zóny je tedy i neustále vyhodnocování zisků, ztrát a rizik. Podle toho můžeme změnit směr, zpomalit, zrychlit, trochu se vrátit nebo se vrátit úplně, dát si pauzu nebo najít jiný směr.

Nemusí se totiž vše dařit, je normální o něco přijít, něco pokazit. Pokud se rozhlédnete a nevidíte žádný přínos toho, co jste doposud udělali a kam to vede, je v pořádku to nechat být. Pokud ovšem vnímáte pozitivní dopady, stojí za to pokračovat. Benefity mohou mít mnoho podob: můžeme vydělat peníze, naučit se novou dovednost, můžeme ale taky „získat“ jiné prožívání. Nejtrvalejším důsledkem vystoupení z komfortní zóny může být změna ve způsobu nahlížení na svět, přičemž celý proces vystupování z komfortní zóny je neviditelnou akcí, která se děje uvnitř nás.

Při hledání toho, kdy se pustit mimo komfort a kdy raději zůstat, se nabízí ke zvážení několik otázek:

• Opravdu chci rozšířit své hranice, nebo je mi nepříjemně tam, kde jsem, a potřebuji pryč? Jinak řečeno, jaká je má motivace – chci utéct od něčeho, nebo se vydat za něčím?
• Žijeme v přebytku – nejen věcí, ale i zážitků – a vybrat si můžeme jen něco. Ptejme se: Proč chci zrovna toto? Čím je to pro mě lákavé?
• Předpokládejme, že výstup z komfortní zóny neděláme pro zážitek samotný, že má nějaký smysl. Co by měl tedy být výsledek? Co vlastně chci či potřebuji získat?
• K cíli to nebývá jeden skok, ale cesta. Čím můžu začít, jaké kroky budu muset podniknout? Jaké jsou benefity, jaká jsou rizika? Co můžu ztratit?
• Jak to souvisí se mnou? Tím, jaké kroky volíme, budujeme a upevňujeme naši identitu. To, kam se chystáme vydat, by nějak mělo zapadat do našeho obrazu o nás samých.
• A kdy ne? Když je to výzva pro výzvu, rozvoj pro rozvoj, zážitek pro samotný zážitek, když to s námi vůbec nesouvisí, když nevíme, proč vlastně. Ale třeba taky když se příliš bojíme, když se do toho musíme nutit.

Komfortní zóna není něco, s čím se narodíme, a pak jen přeskakujeme daleko za její hranice, kde sbíráme zázraky. Je to prostor, který musíme aktivně vytvářet, prostor, který je proměnlivý jak do velikosti, tak do kvality. Je to zkrátka prostor, který musíme mít, abychom ho mohli opouštět, a taky abychom se měli kam vracet. Je to takový náš vnitřní domov, kde se cítíme pohodlně, bezpečně a spokojeně. Naší snahou by nemělo být pohybovat se za hranou, ale pracovat na jeho rozšiřování krok za krokem.

Více k tématu: Umíte být spokojení?