Na cestě k sobě

Řada psychologů se ve svých teoriích věnovala periodizaci lidského vývoje. Carl Gustav Jung tento proces přirovnal k postavení slunce na obloze během dne. Rozlišil tedy ráno – dětství a mládí, dopoledne – raná dospělost, odpoledne – střední věk a večer – pozdní zralost. Po celou tuto sluneční pouť procházíme procesem individuace: stávání se naším bytostným já.

V první polovině života, ráno a dopoledne, se většinou soustředíme na tzv. přírodní účely. Především hledáme své místo ve společnosti, hledáme to, co chceme dělat a čemu se chceme věnovat, navazujeme více či méně úspěšně partnerské vztahy a plodíme děti. Když tuto fázi naplníme a usadíme se v ní, většinou někde na prahu čtyřicítky, mnohdy přichází krize středního věku.

Začínáme si uvědomovat, že již nejsme nejmladší, že jsme přibližně v polovině svého života, často bilancujeme, co vše jsme doposud dokázali (případně nedokázali), porovnáváme se s vrstevníky. Někdo se v krizi středního věku začne zmítat, nechá se jí vláčet, začne chytat druhou mízu. Ve své mysli si nastaví rámec, který mu říká, že co „neurval“ doteď, ještě může stihnout, protože až tak starý není. Touto emocionální bouří je pak spuštěna druhá polovina života, kdy se soustředíme na tzv. účel kulturní.

Dle Junga se obracíme do svého nitra, k hledání své podstaty a smyslu našeho bytí: dochází k uvědomění si a přijetí našich vědomých i nevědomých stránek, které dohromady tvoří naší duši a osobnost ve své ryzí podstatě. Individuace probíhá po celý život, avšak v jeho druhé polovině je obrácení se k sobě mnohem naléhavější a také pro něho je prostor.

• Individuace je proces vysoce individuální, nelze ho generalizovat. Jde sice o zvládnutí archetypových témat lidství, která jsou univerzální, avšak každá lidská bytost na ně nahlíží jiným způsobem, protože je ovlivněna svým nastavením, zkušenostmi a vývojem.
• Individuace má několik fází. V každé z nich dochází k setkání a střetnutí se s hlavními archetypy, tedy s univerzálními praobrazy o zkušenosti lidstva, které mohou být pozorovatelné v našich fantaziích a snech, jsou základem lidské symboliky (například symbol otce, matky, dítěte apod.). Člověk je v tomto procesu konfrontován se základními a obecnými otázkami života a lidství.
• Cílem individuace není dosáhnout dokonalosti a bezchybnosti, ale poznat se a stát se sám sebou ve své úplnosti a přirozenosti, dosáhnout celistvosti svého bytostného já. Jde o to navázat kontakt se svým nitrem, nahlédnout a především přijmout své stinné stránky a smířit se s nimi, považovat je za přirozenou součást sebe sama.

Setkání se stínem

První etapou procesu individuace je setkání s vlastním stínem, tedy s odvrácenou stranou naší osobnosti – tou, kterou v sobě většinou nechceme vidět a popíráme ji. Předchází jí ještě vypořádání se s personou, tedy s maskou, kterou nosíme ve společnosti a která je obrazem našeho přizpůsobení se společenským a kolektivním hodnotám. Dochází k jejich porovnávání se složkami našeho bytostného já, tedy s tím, jací jsme ve své podstatě, a jací jsme, když máme onu masku nasazenou.

Pokud se příliš stylizujeme do podoby persony, můžeme ztrácet svou autenticitu a rovněž nás to stojí velké množství duševní energie, protože většinu času nejednáme a nechováme se tak, jak chceme my, ale jak nám káže naše maska, kterou jsme si paradoxně sami vytvořili. Předstupněm v setkání se svým stínem je tedy odhození masky.

Postupným zráním a sbíráním životních zkušeností u sebe objevujeme temné aspekty, tendence, které zavrhujeme například kvůli výchově nebo společnosti. Potlačujeme je v sobě, protože se domníváme, že takoví přece nejsme, tyto myšlenkové obsahy by nás neměly ani napadnout, mnohdy se i trýzníme za to, jakého charakteru naše odvrácená stránka osobnosti je.

Stín je spojen s našimi negativními vlastnostmi, myšlenkami nebo činy, které v sobě máme. Sami jsme je od sebe odstřihli, protože nám jsou nepříjemné, ať už z hlediska výchovných a morálních aspektů, které do nás vložili rodiče, nebo společenské přijatelnosti. Jung tvrdil, že přijetí vlastního stínu je předpokladem pro dosažení celistvosti naší osobnosti. Pokud se se stínem plně setkáme, připustíme si ho a nakonec ho přijmeme jako plnohodnotnou a nedílnou součást nás samotných, dojde ke sjednocení naší osobnosti.

Stín je často zpracováván obranným mechanismem projekce: temné stránky nás samotných připisujeme jiným lidem a většinou je to doprovázeno silnou emocí. Tlumení a popírání stínu nás stojí velké množství duševní energie. Pokud dojde k jeho přijetí, je tato energie uvolněna a může být realizována jinde.

Jung nahlížel na přijetí vlastního stínu jako na učednické dílo. To mistrovské nás čeká v procesu připuštění si aspektů opačného pohlaví v nás samotných, tedy ženského principu obsaženého v mužích a mužského principu obsaženého v ženách.

Muž a žena v nás

V každém muži je obsažen ženský aspekt – anima a v každé ženě je obsažen mužský aspekt – animus. Tyto dva archetypy jsou plně zakotveny v našem nevědomí (oproti stínu, který může být částečně vědomý). V procesu individuace jde tedy o to nahlédnout a přijmout svou ženskou stránku jako muž a svou mužskou stránku jako žena. V partnerských vztazích nás dle analytické psychologie často přitahují protějšky, do kterých si můžeme promítnout svou animu či svého anima.

• Dovolím si citovat Carla Gustava Junga: „Existují typy žen, které se zdají jako přírodou stvořeny k tomu, aby přijímaly projekce animy. Nezbytný je takzvaný charakter sfingy, dvojznačnost nebo mnohoznačnost. Není to vágní neurčitost, nýbrž neurčitost plná příslibů, neurčitost výmluvně mlčící jako Mona Lisa…“
• Ohledně mužského aspektu se Jung vyjádřil takto: „…animus musí mít spíše méně dobrých myšlenek, ale o to více dobrých slov, slov se závažným významem, do nichž je možno vložit ještě mnoho nevysloveného. Musí být rovněž trochu nepochopený nebo být alespoň nějak v protikladu vůči svému okolí, aby se spolu s tím mohla dostavit idea obětování.“

Integraci s animou či animem považoval Jung za mistrovské dílo z toho důvodu, že jsou mnohem více usazeni v nevědomí, nejsme s nimi tedy příliš v kontaktu. Dotknout se své animy či svého anima vyžaduje dlouholetou a bohatou zkušenost s partnerskými vztahy a vztahovou prací.

V první části individuace, tedy v průběhu první poloviny života, dochází k odloučení od archetypu otce a matky a k projekci animy a anima na sexuálního partnera. Ve druhé polovině života se vydáváme na cestu hledání animy a anima v sobě – není již třeba je projikovat do jiné osoby, ale zaměřit se na jejich nalezení ve svém nitru. V překladu jde o nalezení jemných stránek a citlivosti u mužů a agresivních a racionálních stránek u žen.

Setkání s moudrostí

V tomto pojetí jde o setkání s moudrým starcem či s jeho ženským ekvivalentem moudrou stařenou. Archetyp moudrého starce bývá mnohdy znázorňován jako převozník mrtvých, věštec, vůdce nebo kouzelník, ale může mít i neosobní podobu – například vnuknutí, prozření nebo když vidíme někde nápis, který s námi zarezonuje, někdo vysloví myšlenku, která se nás hluboce dotkne a ovlivní naše přemýšlení. Moudrý stařec tedy představuje duchovní princip.

V ženském pojetí je tento archetyp znázorňován jako kněžka, babka kořenářka, ale mnohdy i jako čarodějnice. Ve své podstatě jde o obdobný princip, jakým je moudrý stařec, stařena je však více zaměřená na vztahy, lásku a propojování. Může nás někam „popostrčit“, ukázat nám směr, jakým se vydat, když jsme na rozcestí a nevíme, jak dál.

K završení individuačního procesu dochází tehdy, když se propojí prvky vědomí a nevědomí a tím se dostaneme k našemu bytostnému já, ke své podstatě. Pravé já je pak prožíváno jako zážitek celistvosti, naplněnosti, nalezení vlastní podstaty a smyslu bytí. Není to však konečný bod našeho duševního vývoje: i v této fázi stále rosteme a v našem nitru se potýkáme s různými obsahy, se kterými se vyrovnáváme.

V procesu individuace nejde o plné ztotožnění se s těmito dvěma archetypy. To by pak mohlo vést k samolibosti a nepřiléhavému přesvědčení o sobě samém. Člověka v období stáří, který by mohl být přirovnán k výše popsaným archetypálním typům, si představuji jako klidného, se svým životem smířeného jedince, s pokorou vnímajícího okolní svět a život mladších. Nesnaží se s mladšími bojovat a vyrovnat se jim. Přiměřeně a přiléhavě předává svou životní moudrost. Taková je má představa spokojeného stáří.