Mýtus znovuzrození
Ztráty otevírají prostor novému růstu. Zkusme se této zkušenosti otevřít.
V legendě o fénixovi se praví, že jednou za několik set let tento bájný pták přilétá na posvátné místo, kde umírá v ohni. Jakmile oheň dohasne a dým se rozfouká, na zemi zůstává jen popel, snad symbol zmaru. Fénix se však z tohoto popela pozvedá do nové etapy. Bývá považovaný za nadpřirozenou bytost, protože jeho obživnutí z popela je v protikladu s tím, co běžně vidíme kolem sebe. Ve skutečnosti je však jeho příběh odrazem hluboce vryté zkušenosti společné všem lidem. Tolikrát jsme byli sežehnuti a oči jsme měli jen pro popel, který zbyl z našich vztahů, plánů či zdraví. A přesto jsme se vždy zvedli a letěli dál.
- Nejdříve se musíme rozhodnout nechat odumřít něco z času, který máme sami pro sebe, chceme‑li prohloubit vztahy s blízkými.
- A v každém našem rozhodnutí necháváme odumřít ty možnosti, které jsme si nevybrali.
Zaměříme‑li se na to, co zaniká, konec se zdá být definitivní. V širším zorném poli a kontextu je však zánik jen jiné jméno pro proměnu. Zánik je pro proměnu nezbytný a proměna po zániku nevyhnutelná. Je velký rozdíl, zda sledujeme osud dubového listu na podzim, nebo osud celého stromu. Podobně můžeme uvažovat, když z našeho kmene odpadne list vztahu, myšlenky nebo plánu. Jakkoliv to není důvod, abychom si odpírali smutek, volné místo bývá zaplněno něčím novým.
Proto je dost možná důležitější umět se správně něčeho vzdávat než umět něco správně nabývat. A když se musíme vzdát toho, co je pro nás důležité, často pomůže si v pravý čas uvědomit, jak naše ztráta vypadá na různých úrovních kontextu. Zánik je spojený se vznikem dost možná v opačném sledu, než si běžně myslíme. Můžeme se tak méně obávat, že přijdeme o to, na co jsme tolik zvyklí.
Plnost člověka
Neulpívat znamená dávat prostor novému. Nejde tu jen o to neulpívat na věcech či vztazích, ale i na tom, co považujeme za vlastní mnohem více – na součástech sebe sama. Nelpět na tom, že mám určitou povahu, mi umožní být vnitřně pružnější. Nelpět na vlastní důležitosti nám umožňuje lépe snášet kritiku a dělat si ze sebe legraci.
Zánik se zdá být něčím negativním, ale právě on dá existenci význam jejím uzavřením. Kdybychom měli před sebou nekonečné množství chvil, jen stěží by záleželo právě na tomto okamžiku. Díky zániku je existence naléhavá. K plnosti člověka patří i to, že bývá sežehnut ohněm a jako fénix z popela znova povstává. Bývá i takový oheň, ve kterém se naše lidská nádoba, než by praskla, spíše tvaruje jako pod rukama zručného skláře.
Snad když ke konci roku vyjdeme do mrazivé noci pod hvězdy, na moment zahlédneme, že milovat i v našich životních zápasech bylo tím největším lidským dílem, které jsme mohli utvořit. Že jsme ani v žáru a pod tlakem nezměnili skupenství a zůstali lidskými.
Snad právě díky tomu, že jsme se takto osvědčili jako lidé, jednou pocítíme, že náš život byl plný. Kdybychom skutečně viděli, spatřili bychom každou kapku lidskosti, která byla vložena do mrazivé lhostejnosti vesmíru, lesknout se jako diamant.
Připomíná mi to jiný symbol, který jsem viděl v jedné galerii – dřevěnou sochu madony prolezlou červotočem. Červotoč jí nepřinesl nic nového a dobrého, tak jako ani nám utrpení často nic nepřináší. Ale zůstaňte sedět před sochou dostatečně dlouho a přemítejte nad svým životem. Najednou se začne zdát, že červotoč madonu dotvořil právě tím, že navzdory němu nepřestala být uměleckým dílem…
Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..