Myslím, že vím

Ocitáme‑li se v nové situaci, musíme volit, vybírat, hledat. Někdo si nechá poradit, někdo zkouší, někdo se zablokuje pro příliš velký objem možných cest. Pokud je situace stresující a neznámá, je úlevné najít způsob či metodu rychle a nechat zbylé nekonečno dalších variant plavat. Narážím samozřejmě na jiné oblasti než skládání plen.

Do podobné pasti se můžeme dostat i v rozhovoru s někým druhým. Mluvila jsem onehdy s lékařkou a špatně jsem se vyjádřila. Ona se toho chytila a všechna doporučení byla určena její hypotézou. Až doma jsem si uvědomila, co se stalo a jak je důležité zůstat opravdu otevřen všem možnostem. Volit, ale nabízet a být připraven zvolenou variantu změnit či odložit, kdykoliv přestane sloužit nebo už není platná.

Dobrý odborník otevírá cesty

V pomáhajících profesích pokládám za zásadní si tuto dovednost osvojit. Je blízká takzvanému nevědění, o němž jsem psala v článku Kdo je tady expert. Tento terapeutický koncept, jehož autorkou je Harlene Anderson, neznamená, že nemáme být odborníky nebo ignorovat teorie či jiné znalosti. Jde spíše o jiný název pro zcela radikální otevřenost. Ta podle mého názoru vyžaduje spoustu odvahy a pokory.

Netvrdit, nemyslet si, že víme, neprosazovat. Místo toho nabízet, zkoušet, zvažovat. A být připraven na změnu. Udržovat si plasticitu při naslouchání a přemýšlení o příbězích, které slyšíme, a zůstat otevřeni možnosti, že nemáme pravdu. Nebo že přes svoje názory a postoje nejsme ochotni uvidět jinou verzi vyprávění, jiný úhel pohledu, jiné řešení. Myslím, že skutečně dobrý terapeut má právě tuto dovednost. Ta je jádrem nestrannosti a autentického kontaktu s klienty.

Pokaždé, když někoho slyším bít se za určitou terapeutickou školu, teorii či přístup příliš horlivě, přemýšlím o nevědění. Když je druhý přesvědčený o své jediné pravdě. Když jsem to já! Nebo když se přistihnu, že si myslím, že vím, jak druhý něco má.

Také v činnostech a způsobech, které opakujeme, je někdy těžké říct si: Už to nefunguje, musím hledat jiný způsob. Proto má tolik z nás rádo stereotyp, proto je tak těžké měnit návyky. Možná proto si potom ve zdánlivě bezvýchodných situacích potřebujeme zajít někam popovídat a povídáním objevit dveře, které v mlze nebylo vidět.

Pro mě je takový moment někdy až fyzicky prožívaný, když člověk dokáže pootevřít vrátka jiné hypotéze, jinému vysvětlení nebo vidí další způsob řešení. Často je podobný vhled osvobozující také tam, kde jsou kvůli jednomu úhlu pohledu na věc přítomny silné emoce. Jako by se najednou s klubíčkem mých problémů dalo pohazovat a hrát místo toho, že mi visí na noze jako olověné závaží.

Nejen terapie

Mít neustále na výběr nekonečno možností je stresující. Být v zajetí zvyku je ale stejně škodlivé přinejmenším kvůli tomu, že snadno můžeme zakrnět. Jak poznáme, že už nám cesta, kterou jsme si kdysi vybrali, neslouží? Já to spolehlivě poznám podle toho, že nemám „šťávu“. Najednou se mi zdá, že život není tak zajímavý, nevidím barvy, zhasínám. Když neumím odpouštět, když se mi zdá, že se motám ve vztahovém labyrintu a narážím na ty stejné křižovatky.

Jakmile si uvědomíme, že už nám něco neslouží, je dobré hledat jiné cesty. Každý další krok může vést k nové možnosti nebo poznatku. Nejsme otroky jedné verze – můžeme si vybírat. Vždy, za každých okolností, jakkoli se zdá být situace bezvýchodná, máme možnosti nejméně dvě. Když vědomě rozšiřujeme svůj vnitřní svět, můžeme nejen vyřešit svá dilemata, ale dělat celý život kolem nás pestřejším.

Rozšiřování možností je základem veškerého učení a podle mě je i samou podstatou existence. Znáte lidi, se kterými máte pocit, že je spousta možností, kam se vydat v rozhovoru, že život je barevný a má tolik různých forem a vám se je chce zkoumat?

Myslím, že sama terapie by mohla být synonymem pro objevování a zkoumání možností, které zrovna nevidíme – jako ryba nevidí vodu. Vtipné je, že podstatou naší nevědomosti je skutečnost, že nevíme, že nevíme. Potřebujeme vhodný protějšek nebo jiný impulz, abychom nové možnosti objevili. Nejen v terapii, ale v i jiných oblastech považuji za odborníka toho, kdo dokáže vést k možnostem, provádět při jejich objevování a být otevřený i nepravděpodobným či podivným cestám a způsobům řešení.

Osobně bych si někdy v životě přála, aby mí učitelé z dob minulých měli toto širší pojetí světa a nabídli mi pestřejší paletu možností studia, zaměstnání nebo vůbec toho, co je možné v životě dělat. Na druhou stranu jsem si tyto cesty alespoň musela objevit sama. Záleží na tom, jakými lidmi se obklopujeme a jací jsme v této oblasti my sami.

Já osobně nesnáším opakování a stereotyp. Zároveň mě někdy bolí, když se mám pouštět do zcela nepoznaných vod. Ano, učení bolí. Snad proto jsou v oblibě různé programy a kurzy, kde můžeme zažívat narušování našeho konvenčního myšlení a tím rozšiřovat možnosti, kam se dál vydat nejen v myšlenkách, ale i v životě a vztazích. Jsme v nich v podstatě nuceni opouštět vybraný a často opakovaný směr jednání, abychom museli objevit nový.