Myšlení pod povrchem

Nadšení, ale i skepse vůči intuici vyplývají nejvíce z toho, že intuitivní myšlení nepoužívá slova a vědomé rozbory, tedy postupnou analýzu provedenou v krocích. Naopak propojuje symboly, podněty a informace z vnitřního a z vnějšího světa nevědomě a konečný výsledek – tušení nebo náhlý nápad – tak nemívají vědomě vystopovatelné zdroje. Přesto tyto zdroje existují.

Intuitivní myšlení produkuje aha momenty vyjevující „pravdu“ bez toho, že by si člověk sedl a usilovně přemýšlel. Příkladem může být mimo jiné seriálová postava dr. House, který zatímco si pinká s míčem, rozluští nevědomě rébus zapeklité diagnózy. Jeho náhlý vhled ale zároveň nepředpokládá vždy úspěšnost.

Intuitivní vhled není zárukou pravdivosti a „mystického nazření“, pouze zpracovává informace na nevědomé úrovni. Jak uvádí Daniel Kahneman, intuice využívá mimo jiné zkratky, tzv. heuristické postupy, kdy se složitější problém nahradí jednodušším. Toto řešení může být v některých případech přínosné, jindy je naopak zavádějící.

Intuice v mozku

Na intuici má vliv také část mozku nazvaná ventromediální prefrontální kortex, která reguluje mimo jiné i sociální a morální chování. Tato část vyhodnocuje minulé tresty a odměny a vytváří nevědomou emoční odezvu. Intuice je tak výrazně závislá i na minulé zkušenosti, kterou si ale v dané chvíli nemusíme uvědomovat.

Porušení ventromediálního prefrontálního kortexu se ve svých studiích věnoval neurovědec Antonio Damasio a došel k závěru, že jeho špatná funkce brání lidem v pociťování intuitivních tušení. Ve své knize Descartesův omyl popisuje propojení intuice, emocí a racionálního úsudku.

Intuice ani emoce nejsou podle Damasia rozumovým soudům primárně na obtíž a můžou být součástí úspěšného procesu rozhodování. Rychlé intuitivní myšlení pochází z dob, kdy bylo třeba rychle reagovat na hrozbu v blízkém okolí a kdy by mohla sáhodlouhá analýza stát člověka i život. Doteď se tak intuice aktivuje v krizových situacích, kdy není času nazbyt.

Žádná kouzla a čáry

Intuitivní myšlení ve své knize Myšlení rychlé a pomalé zkoumá podrobně již zmíněný Daniel Kahnemann a ve většině případů ho nemilosrdně strhává z podstavce neomylnosti. Oproti intuici, rychlému myšlení, staví myšlení pomalé založené na odbornosti, dostatku dat, statistice a analýze. Ve své knize uvádí nespočet příkladů, kdy předpovědi založené na tušeních a vnitřních přesvědčeních zklamaly.

Kahneman funkčnost intuice podmiňuje výrazně odborností, schopnostmi a talentem.

• Věří tedy, že např. lékař, který má za sebou už mnoho případů, může na základě počátečních tušení opravdu velmi dobře diagnostikovat. Od lékaře tak můžeme slyšet i věty typu už když vešel do ordinace, tušil jsem…
• Jiným příkladem je hasič, který vytuší požár ve spodním patře, přestože mu nic nenasvědčuje. Hasič měl tušení, které ale vycházelo výrazně z jeho zkušeností a praxe a bylo založeno na nevědomě zpracovaných informacích z okolí.
• Také programátor, kterému „něco“ nesedí v kódu, může mít správné tušení. Pokud by se na stejný kód díval prodavač, měla by jeho intuice podle mínění Kahnemana malou šanci na úspěch.
• I blízké vztahy, kdy lidé vytuší předem reakci svého partnera, jsou vlastně jen každodenní letitou expertizou na tomto poli.

Kahneman mluví o tom, že rychlé soudy potlačují často důležité statistické údaje. Uvádí například ohodnocení plachého a uzavřeného člověka, který je vždy ochoten pomoci, spíše jako budoucího knihovníka než farmáře. Nikdo si však při svém soudu neuvědomí, že na jednoho knihovníka připadá v Americe dvacet farmářů. Jinými slovy intuice shromažďuje podle Kahnemana jen vybraná data a provádí zkratky s nedostatečným množstvím důležitých vstupů.

Síla letmého pohledu

Přesto mnoho lidí tvrdí, že jim „něco“ říkalo, že mají něco koupit, prodat, do něčeho se pustit. Často jsou si jistí, že právě taková intuitivní tušení stála u zrodu úspěšných investic, podniků nebo vztahů. Na jejich straně by stál spíše Malcolm Gladwell, který vnímá výrazněji důležitost takovýchto dojmů a myšlenkových zkratek.

Gladwell vyzdvihuje právě možnosti tzv. adaptivního nevědomí, které podle něj dokáže velmi efektivně a sofistikovaně obhlížet svět nebo varovat před nebezpečím. Jde pak právě o nevědomé procesy, které k nám proudí skrytými kanály a my z nich vydestilujeme zásadní závěr nebo informaci.

Na úvod své knihy Mžik uvádí případ řecké sochy, tzv. kúra, který byl původně považován za úžasný objev. První odborníci, kteří si ho prohlédli, byli nadšení a těšili se z nové koupě pro muzeum umění. Později se s ním však setkali jiní odborníci, kteří se vyjádřili, že k tomuto dílu cítí „intuitivní odpor“. Neuměli si vysvětlit, z čeho pramení, přesto se dalším postupným zkoumáním potvrdilo, že je socha falzum.

Gladwell tak ve svém pojetí nepopírá to, co by Daniel Kahneman popsal jako intuici experta, v tomto případě znalce umění. Otázkou ale zůstává, proč nebyli všichni experti zkoumající umělecká díla ovlivněni právě intuitivním tušením – proč někteří jednoduše nevnímali nic a spolehli se například na domnělé stáří vzorku a počáteční analýzu. Gladwell má za to, že tito experti svou intuici neslyšeli, umlčeli ji.

Autor knihy o tajemných zkratkách naší mysli uvádí i zajímavý příklad s hráči karet. Tito hráči měli před sebou několik hromádek karet v modré a červené barvě. Po otočení balíčku s červenými kartami prohrávají, u modrých je tomu naopak.

Pokud se hráči vědomě zaměří na to, kdy který balíček přinesl výhru, mají možnost se učením a vědomou analýzou postupně dopracovat k tomu, že červené karty nejsou ty výherní. Když ale vědci napojili hráče na přístroj měřící stres podle pocení dlaní, zjistili, že intuitivně hráči vytušili špatné karty daleko dřív. Gladwell fascinován tímto zjištěním píše o tom, jakou moc může mít prvních pár vteřin pro naše rozhodnutí.

Proto se ve své knize nepouští přímo směrem, který spíše upřednostňuje Kahneman se svým pomalým analytickým myšlením, ale přichází jakoby z opačné strany. Do středu zájmu svého zkoumání tak Gladwell dosazuje následnou vědomou kultivaci bleskových vhledů.

Kultivace intuice

Své řešení vidí autor jako podobné tomu, když obsahy nevědomí analyzuje šikovný psychoanalytik. Nevědomé reakce přicházející ze zamčené místnosti sice vidět nemůžeme, zato se můžeme postupně stát odborníky na jejich rozšifrování a interpretaci. Vnikne‑li nám do mysli nějaké tušení, je dobré ho začít vnímat a spojovat s dalšími, ideálně odbornějšími a konkrétnějšími poznatky.

Gladwell se tak s Kahnemanem shoduje v důležitosti expertizy. Předpokládá, že mimo sféru své odbornosti můžeme mít mělké dojmy a necháme se lehce zmást. Zato odborník, který přemýšlí například o možnosti padělku, skloubí letmý pocit, který v něm dílo vyvolává, s formálními poznatky o jeho stylu a hodnotě.

Je tak vidět, že s vědou se intuice nemusí vylučovat, ale může naopak stát na počátku velkých objevů a odhalení. I samotný Einstein využíval při svých objevech výrazně intuitivní vhledy, které poté ověřoval. Úspěšnost intuitivního vhledu vytváří podle Gladwella mocná souhra zkušenosti a vášně – toho, že máme něco rádi, záleží nám na tom a jde nám to.

Syntetické a analytické myšlení

Také známý psychologický test MBTI vycházející z prací C. G. Junga používá pojmy intuice a smysly jako preferovaný způsob zpracování informací každého z nás. Intuici jako kognitivní funkci se přisuzuje myšlení syntetické, bez vědomého přemýšlení, které často jen vyjevuje závěry nebo možnosti a vidí jejich provázanost.

Výrazné smyslové typy bývají naopak lepší v analýze, vědomém rozboru celku na části, v poučení z minulosti. Skládají vědomosti pomalu a systematicky, nepřeskakují zkratkovitě k závěrům, které nejsou podloženy fakty nebo které nevycházejí ze zkušenosti. Netíhnou natolik k nekonečným možnostem, „vhledům“ a nebývají ovlivněny tolik novátorstvím a otázkami co by kdyby.

Typickou literární postavou pracující analyticky je Sherlock Holmes, zatímco představitelem intuitiva pracujícího spíše synteticky je Hercule Poirot.

Je důležité říci, že i tato typologie je velmi komplexní a tvoří jen část osobnosti jedince. Proto i intuitiv využívá postupy smyslového typu a naopak. V ideálním případě by měl být každý pohled aspoň částečně vyvážen pohledem opačným, aby zcela neuvízl v jednostrannosti.

• Intuitiv může těžit ze svého převažujícího typu uvažování, ale zároveň by neměl úplně zapomenout na pomalejší, odbornější myšlení ve smyslu Daniela Kahnemana.
• Stejně tak pečlivý odborník stavějící si postupně z jednotlivostí svůj systém poznání by mohl otevřít své myšlení občas i směrem, který rozvíjí Malcolm Gladwell.

Možná toto vyvážení například u člověka spoléhajícího se výrazně na intuici ilustruje i citát Ingmara Bergmana: Házím šíp do temnoty. To je intuice. Pak musím vyslat do temnoty svoji armádu a najít šíp. To je intelekt. Bergman tak ilustruje souhru svého intuitivního tušení a následujícího ověření, které se podobá více systematickému průzkumu.

Touto pomyslnou armádou mohou být i ostatní lidé, pomáhající intuitivní vhled lépe uchopit a vyjasnit. Proto by i v pracovních týmech měli být lidé uvažující různým způsobem a díky tomu vyvažující slabiny druhých. Otevře‑li někdo svým tušením problém, jako tomu bylo u zmíněného falza, jsou zapotřebí i jiní odborníci, kteří závěry podrobí hmatatelnější a konkrétnější analýze. Právě touto souhrou se pak může vhled proměnit ve skutečnost.

Ludmila Cyblová, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? napište nám na mail redakce@psychologie.cz