My proti nim

Neurobiologie je nemilosrdná. Tendence vytvářet dualitu my (naši) a oni (cizí) je vlastní nejen člověku, ale i dalším živočišným druhům. Když narazíme na „cizince“, aktivují se vývojově staré části našeho mozku, které jsou zodpovědné za agresivní impulzy a pocit znechucení. V kontaktu s někým, koho můžeme považovat za „svého“, se naopak aktivuje systém zodpovědný za zvědavost a potěšení.

Tyto procesy probíhají bezprostředně při setkání a působí na podprahové úrovni. Pokud my lidé dáme svému mozku o něco více času, aby si uvědomil, co se skutečně děje, na rozdíl od zvířat se nám aktivuje racionálně uvažující prefrontální kůra a prvotní agresivní reakce vyhasne. Mozek tak reguluje nepříjemné emoce.

To, co si o „vetřelcích“ myslíme, jsou tedy sekundární racionalizace našich prvotních impulzů. A myšlenky, jak je známo, vybízejí k určitému typu chování. Ochotněji podporujeme ty, kteří podle našeho světonázoru patří „k našim“. Máme tendenci jim pomáhat a sbližovat se s nimi. Zároveň se vyhýbáme těm, které považujeme za „cizí“, máme se před nimi na pozoru a snažíme se od nich izolovat.

Zatímco své vlastní chyby si vysvětlujeme složitými okolnostmi, omyly „vetřelců“ přisuzujeme jejich charakterovým vlastnostem. Obranný mechanismus racionalizace nám pomáhá vidět realitu ve světle, které je pro nás lépe přijatelné.

Jak emoční reakce ovlivňují chování?

• Pokud v nás druhý vyvolá něco mezi lítostí a pýchou, máme tendenci mu pomáhat.
• U pocitů pohybujících se mezi lítostí a znechucením se projevuje touha takového člověka odehnat a ponížit.
• Cítíme‑li něco mezi pýchou a závistí, budeme se snažit komunikovat a z komunikace nějakým způsobem těžit.
• Nejvíce nepřátelská je reakce na pocity mezi závistí a znechucením – dává podnět k útoku.

Lidé jako jediný živočišný druh mohou projevovat „cizincům“ úctu, a dokonce i vstřícnost na základě svého vědomého rozhodnutí, ne jen pocitů. Opice například nikdy nepřesvědčí svou tlupu, že cizí opice „nejsou tak špatné“, měly by se o nich dozvědět něco víc a možná se s nimi i podělit o jídlo.

Opice také kvůli nelibosti k cizincům netrpí žádnými morálními pochybnostmi. Člověka od ostatních primátů nejvíce odlišuje vyvinutější mozková kůra. Pomáhá nám hodnotit realitu z pozice prospěchu, prohlubuje naše vnímání a chrání nás před zkratkovitým, stereotypním posuzováním.

Kategorické rozdělování na Naše a Cizí má jeden velmi destruktivní rys. Naše častěji zajímá vítězství nad Cizími než vlastní blaho. Platí tady logika: všechno, co je pro Ně špatné, je pro Nás automaticky dobré. Cizinci se nám častěji zdají nechutní, směšní, prostoduší, nevýrazní a zaměnitelní. To vše posiluje mechanismus racionalizace intuitivních pocitů popsaný výše.

Jak tedy minimalizovat nechuť?

Silným mechanismem, jak překonat předsudky vůči „cizincům“, je individualizace. Spočívá v přemýšlení o jednotlivci, nikoli o skupině, k níž jsme nepřátelští. Abychom snížili pocit nenávisti plynoucí z rozdělování na My a Oni, potřebujeme:

• Zdůrazňovat individualitu druhého a také rysy, které má společné s námi.
• Rozvíjet svou schopnost vnímat situaci z pozice druhého člověka.
• Mírnit kategorické dělení a snižovat hierarchické rozdíly.
• Sjednocovat lidi za společnými cíli při zachování rovných podmínek.

Štěpení našeho živočišného druhu na „vlastní“ a „cizí“ způsobilo mnoho válek, genocid, zmařených lidských životů. Nejsme schopni se tomuto rozdělení zcela vyhnout (leda bychom se zbavili vývojově nejstarší části našeho mozku, amygdaly), ale můžeme s ním pracovat, abychom se přizpůsobili aktuálním podmínkám.

Jako uprchlice žijící v České republice mám velký zájem na tom, aby mě Češi nevnímali jako cizinku. Proto aktivně hledám, co nás navzájem spojuje. Takové styčné body pomáhá najít například učení se českému jazyku, poznávání kulturních tradic a svátků. Snažím se vzbuzovat pocity mezi lítostí a pýchou, abych získala pomoc. A také něco mezi závistí a pýchou, abych měla práci.

S Rusy to mám naopak. Mnohem ostřeji teď vnímám rozdíly mezi námi a jimi, vyhýbám se komunikaci s nimi, izoluji se od jejich kultury. Dokud válka trvá, vidím nepřítele jako nepřítele. Nemám pro okupanty a jejich podporovatele žádné pochopení. A i když to pro české čtenáře může být těžko přijatelné, moje mysl mi nenabízí možnost rozlišovat mezi zlými a hodnými Rusy.

Uvědomuji si to bez morálních dilemat, je to moje ochrana pro tuto dobu. Vím, že jsou tu Rusové, kteří válku odmítají, ale jako bych teď neměla pro smířlivost ve svém srdci místo. Od psycholožky byste nejspíš čekali větší nadhled. Nemám ho. Tak chci být aspoň upřímná. Třeba vám moje otevřenost pomůže trochu lépe porozumět některým obdobím a událostem vaší vlastní historie.

Takový je můj současný kontext nenávisti a odporu. Časem se nejspíš změní, až budou jiné podmínky. Pak se jim přizpůsobím.