Můžeme se nebát
Nepotřebujeme totalitní systém. Rádi se do své ulity zavřeme sami.
Otevřít se životu znamená dát se všanc možnostem i rizikům. Bojíme se, že nás žár života spálí, tak se raději schováme do starého omšelého zimníku. Tím nemáme co zkazit a teplo tam bude, aspoň trochu. Za postojem „mě se to netýká, to musí vyřešit jiní“ vidím přilnutí k modelu přežít místo rozbalit svůj život v plné parádě žhavých uhlíků. O ty se lze spálit – anebo také zažít příjemný závan mohutného tepla.
Minule jsem psala o tom, že vzájemnost je to, co jako společnost potřebujeme. Společně se podívat ZA. Strhnout celofánový obal z krabičky čaje a procítit jeho syrovou vůni. Spolu si pak vypít čaj. Podívat se za roh pro odpověď na otázku, proč tu vlastně jsem. Smysl života vidím v podílení se na tvorbě tohoto úžasného světa mým malým dílkem. Cihlu k cihle, jak se zpívá v pohádce. Ale někdy mi přijde, jako by lidé jeli spíše program „přežít“.
Na umetené cestě nemůže nic nového vzniknout. Maximálně odkopneme kamínky; ty ji však tvoří. Vytváříme tak měkký povrch pro naše kroky, zbavujeme se nástrah a úzkostně střežíme, aby hladký průchod nebyl ohrožen.
Všimněte si, jak řezbář tvoří svou sochu. Kus dřeva, nejprve náznaky tvarů, zevrubné pohyby dlátem, hrubé obrysy. Pak se fantazie zhušťuje do stále více konkrétního, přidají se i detaily, nakonec se dílo vyhladí. Hrnčířským kruhem nám z hlíny mezi prsty vzniká tvar. Nejprve trochu kostrbatý, nakonec tak hladký. I těsto na bábovku vymícháváme dohladka.
Přednáška 19. září 2024Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..