Může se to stát

Nad mým kamarádem visel ortel osmi let natvrdo. A on, rozčarovaný dojmy z celého procesu, postupně ztrácel víru v jeho objektivitu, v sílu vysvětlení i pravdu a takto roztříštěný bojoval s blížícím se výrokem, že je vinen.

Tenká je emoční paměť. Úplně se mi to vrátilo. I já jsem jednou mohla „sedět“. Nic nepatřičného neudělat ještě neznamená, že člověk nebude potrestán. Je podezřelý, okolnosti se tak nějak shlukly. Ono „nějak“ vám dá pořádně zabrat, psychika cválá a funí, emoce střídají „volume“ pěkně od podlahy.

Pak vám dojde, že se to může stát i vám.

Koukám na dokument, v němž africké ženy vyprávějí o strachu z obřízky. Nic takového si já, holka z důlku ve střední Evropě, neumím ani představit. U filmu Marťan si přiznávám, že takové IQ jako hlavní hrdina, abych na Marsu zdárně přežila, fakt nemám. Uprostřed dne slyším zvony kostela. Někdo zemřel. Jak je nyní asi blízkým? Jak je nyní samotnému zemřelému? To jsou úvahy…

Jedu z práce a vedle mě auto „vysypané“ v příkopě, hasiči, sanitka, majáky. Zatne mi a – na chvíli – zmírním tlak na pedál plynu. Dojedu k domu. Soused mi vypráví o osmihodinové operaci hlavy jeho paní: „Všichni byli skvělí,“ končí povídání se mnou a dál už promlouvá ke svému knírači. Osmihodinová operace hlavy, šílené, bleskne mi hlavou.

Tohle vše se mě bezprostředně netýká. Nejsem na Marsu ani mě nikdo nenutí k obřízce. Mám svoje jisté (jak bláhový to dojem) ve státě civilizované Evropy, ve víře ve vlastní zdraví a schopnosti, v důvěře k lidem okolo sebe.

Všechno je na svém místě

Přijdu domů, kde kromě nepořádku v kuchyni a ubezpečení syna o jeho pětce z diktátu jako toho nejlepšího, co se dnes u nich ve škole stalo, je vlastně vše, jak má být. Všichni se vrátili v pořádku domů, máma také volá, jak ji rozčílil táta, takže OK. Ani kytky neuschly a topení topí. Je to dobré. Můžeme se v klidu navečeřet, popovídat si o tom, co se přihodilo nám a co těm „odvedle“. Můžu vyžehlit pět triček, jít spát a nabrat energii na běžný zítřek.

Běžný zítřek. Tak nějak samozřejmě si jej žijeme. Máme svoje plány, co vše MUSÍME udělat – jako že fakt musíme. A přitom to celé může být jinak.

Nic není samozřejmé. Ani to, že se máme dobře, a ani to, že se máme blbě. Vše je pomíjivé a vše může trvat.

Mohou přijít i komplikace, které se nás dotýkají už citelněji. Třeba, když nám lékařka říká, že se v nás něco „šprajclo“. Že máme zdravotní problém. Tedy nemají ho jen ti, o nichž jsme to četli nebo slyšeli na obědě. Najednou jsme to my, komu je třeba něco říznout. To zděšení, hysterický atak okamžitě transformovaný do pozice bojovníka. Z nadávání na pomalý internet nebo „smradlavou šunku z krámu“ se nám priority srovnávají jako domino v opačném sledu. Chci být zdravá! Nic víc, nic míň v tuto chvíli.

Jsme ve vlaku a uondáni se těšíme, že za tři hodiny dojedeme do cílové stanice a pak už je to jen pár minut a budeme ve svých peřinách doma. Vlak se zastaví a nejede. No, tak malé zpoždění, no. Stále nejede. Pořád nejede! Patnáct minut, hodinu, dvě. Něco se pokazilo. Ty jo, vždyť já dneska vůbec nemusím skončit doma!

Když si události dělají, co chtějí

Vzpomínám si, jak jsem si na jedněch „Coloursech“ chtěla vylepšit zážitek s muzikou pod širým nebem k dokonalosti. Ta síla okamžiku, to těšení se. Znamenalo to se s plastovým hrnkem plným ještě doutnajících, čerstvě pražených zrnek opatrně prodrat nad hlavami už usazených posluchačů ke svému místečku kdesi úplně uprostřed.

Zvládla jsem to. Uvelebila jsem se, usmála se na kamarádku, že teď si to teda vychutnáme, upřela jsem zrak na interpreta a zaposlouchala se do prvních tónů jeho nebeské skladby Zumurud. Nemělo to chybu.

Přednáška 19. září 2024