Může chůze po žhavém uhlí …

p { margin‑bottom: 0.21cm; }

Pokud chození po žhavém uhlí vnímáte jako něco, co si mohou dovolit jen osvícené bytosti, které překročily pozemské problémy a nemusí řešit stav účtu nebo zubní pasty, pak vás zklamu. Nebo naopak potěším. Nejde o žádný zázrak. Může to zkusit každý, vy taky.

To důležité proběhlo už během přípravného dvouhodinového semináře. Uhlíky byly jen završením procesu, během něhož byl dostatek příležitostí vystoupit z komfortní zóny a zamyslet se nad tím, proč se sakra každý den tak omezujeme a sami si nastavujeme hranice: tohle můžeme, tohle už ne.

Málo slov a hodně akce

Bez velkých slov rovnou do akce. To je model, který mi vyhovuje. Pěstí jsme přeráželi dřevěná prkýnka, bosýma nohama chodili po střepech. Vždy šlo o to připustit si, že je to možné – a hned si to na vlastní kůži potvrdit. Žádné čáry, žádná kouzla.

Při jedné z přípravných her jsme stáli ve dvojicích proti sobě a jen krky drželi dvoumetrovou ocelovou výstuž. Ta se v momentě našeho společného rozhodnutí vyrazit proti sobě pod náporem ohnula.

Vybavil jsem si momenty, kdy jsem tak rozhodný nebyl a nezískal to, po čem jsem toužil. Tak dlouho jsem otálel, až k té slečně u baru přišel někdo jiný. Raději nepočítám, kolikrát se mi stalo něco podobného.

Přednáška 24. října 2024