Muž pod tlakem

Ta za sebou nezanechala dlouhou řadu teoretických publikací a článků. Byla praktik, jezdila po světě a seznamovala odborníky i laiky se svými poznatky na seminářích a akcích zaměřených na prožitou zkušenost. A jeden z konceptů, o který se při práci s rodinami, páry i jedinci opírala, jsou takzvané pozice zvládání zátěžových situací, copingové pozice.

Jeden z mých oblíbených citátů Virginie Satir zní: „Problém není problémem, problém je, jak situaci zvládáme.“ Klíčová tedy není konkrétní překážka na životní cestě, ale to, jak na ni reagujeme. Základní podoba těchto reakcí vzniká již v raném věku. Některé si vštípíme, jiné se výrazně nerozvinou. Záleží na tom, jak se nám to či ono záchranné chování osvědčí, především v kontaktu s pečujícími osobami.

Záchranné pozice

Ve stresu a traumatizující situaci si naučenou copingovou pozici nevybíráme vědomě, reakce je spíše reflexivní. Je součástí obranných mechanismů a slouží nám jako strategie k naplnění potřeby bezpečí, jistoty, přijetí a potvrzení existence. Uchylujeme se nejčastěji k jedné či dvěma pozicím. Pozice zvládání Virginia Satir dobře popsala v knihách Kniha o rodině a Model růstu: za hranice rodinné terapie.

1. Usmiřující pozice zvládání

Když se usmiřujeme, bereme především ohled na druhé a na situaci, ale přehlížíme sebe a pocit vlastní hodnoty. Snažíme se zavděčit a věříme, že tím získáme pozornost a lásku.

Tento postoj zraňuje naše nejhlubší touhy. Platíme za to nízkým sebevědomím a sebeúctou. Stane‑li se vědomou, pak je ctností této pozice dobrá schopnost dělat kompromisy a nabízet pomoc jiným.

2. Obviňující pozice zvládání

Když obviňujeme, bereme do úvahy sebe a své potřeby v dané situaci, přehlížíme však potřeby druhých. Viníme je za své neštěstí a tím chráníme sebe. Můžeme zastrašovat, zesměšňovat a ponižovat, vyvíjet na druhé tlak, v komunikaci používat sarkasmy.

Za používání této pozice platíme vysokým nárokem na vlastní zdraví, ubližuje nám vnitřní napětí ve svalech a přetížených orgánech, zvláště trpí kardiovaskulární systém. Dokážeme‑li si tuto pozici uvědomit, zjistíme, že dokážeme pohnout s věcmi tam, kde druzí nemohou. Jsme si vědomi svých potřeb, umíme je vyjádřit a svou životní energii využít k činu.

3. Rozumující pozice zvládání

Když „rozumujeme“, všímáme si především situace a kontextu. Pozornost směřujeme k faktům, k axiomům, myšlenkám a ideologiím. Popíráme vlastní pocity a potřeby i pocity a potřeby druhých. Posloucháme jen svůj rozum, co říká srdce a tělo, pomíjíme. Adorujeme korektnost, rozum, projevy citu nás ohrožují.

Nejčastěji tuto pozici volí velmi citliví a inteligentní lidé, kteří se tak chrání před možným zraněním. Tato pozice nás ale umrtvuje a vzdaluje od života, od jeho radostí, doslova nás vysušuje. Přesto jde o pozici, která ve stresu funguje možná nejefektivněji. Uvědomíme‑li si ji, oceníme u sebe schopnost věci promýšlet a prezentovat.

4. Rušící pozice zvládání

V tomto případě nepočítáme vlastně s ničím – se sebou, s druhými, nevěnujeme pozornost ani kontextu. Naše aktivita a komunikace nemá žádnou vazbu na aktivity a komunikaci druhých. Jako nejsilnější pocit zažíváme chaos.

Pozice se nejčastěji rozvíjí ze zkušenosti, že nás druzí nebrali vážně, neměli jsme pro ně hodnotu, nebo z toho, že si člověk nemohl ověřit sílu svých schopností rozhodovat se a naplňovat své potřeby.

Proto odbíháme od tématu, odvádíme pozornost jinam, situace zlehčujeme humorem, mizíme ze scény pryč nebo „do sebe“, podobně jako pověstný pštros schovává hlavu do písku. Je‑li součástí pozice humor, je milý jen do chvíle, kdy je třeba jasné rozhodnutí a čin.

Eso v rukávu: Kongruence

Do protikladu k těmto čtyřem záchranným pozicím staví Virginia Satir kongruenci. V této pozici býváme v situacích bez stresu – tehdy dokážeme počítat sami se sebou, s těmi druhými a dobře rozumíme i situačnímu kontextu.

Kongruentní pozice se vyznačuje schopností vyjadřovat svoje myšlenky, pocity i potřeby a naše chování s nimi není v rozporu. Dokážeme si stát za svými právy a respektovat i práva druhých. Nejde ani tak o dovednost jako o mód vlastního života, opírající se o hluboké porozumění sobě, o vlastní integritu a vnitřní klid, který je následně bezpečnou hrází před stresovou zátěží.

Pryč od sebe

V příběhu, který jsem zmínil úvodem, naše čtenářka nabízí vhled do života dvou lidí, čtyřicátníků. Oba mají za sebou předchozí vztah, který nevyšel. Její i jeho děti už pomalu nastoupily na cestu osamostatňování se. Vztah trvá dva roky a Petra partnera popisuje takto: „Je velmi hodný, klidný, citlivý, vnímavý, laskavý, pečující, chová se ke mně hezky. Máme společné i vlastní zájmy, trávíme čas spolu i každý sám. Respektujeme se.“

Toto vše platí pro čas, kdy jdou věci tak, jak mají, především odpovídají očekávání partnera. Situace se ale změní, když se partnerovi nedaří, něco se stane, má starosti, více povinností.

Pak upadne do zvláštního stavu beznaděje a mlčení. Když se Petra snaží o situaci komunikovat a ověřuje, zda může nějak pomoci, naráží na hradbu mlčení nebo zprávu, že „se jím nemusí zabývat“. Situace někdy graduje až do stavu, kdy si partner balí věcí a odchází z domu. Vše se naštěstí po několika dnech zklidní a postupně urovná.

Petra se snaží najít příčinu. Vztah trvá zatím krátce, během dvou let se dva lidé nemohou dostatečně poznat. Přesto si toho tito dva lidé o sobě už řekli hodně a představili si i dramata svých životů. Zmíněná období jsou pro Petru nečitelná, s popsanými situacemi si neví rady, působí jí trápení a jsou pro ni zraňující. Také se zmiňuje o obtížném partnerově rozhodování, častých a nenadálých změnách aktivity, nestálosti v nápadech i jejich dotahování.

Ona sama to, co přinese život, dobře přijímá a integruje. K jejím zdrojům patří vytrvalost, schopnost vzdorovat překážkám a neúspěchům, umí hospodařit se svou životní energií, pečovat o sebe a je si vědoma svých silných i slabých stránek. Tam, kde její zdroje nestačí, neváhá požádat o pomoc. Z pohledu výše zmíněného konceptu Virginie Satir má její životní pozice vysoký stupeň kongruence.

Podívejme se nyní na sebezáchovnou pozici jejího partnera. Nemusíme být satirovský terapeut, abychom si všimli velké podobnosti rušící pozice s chováním Petřina partnera. Objeví‑li se v jeho životě stresující tlak, mizí ze scény. Uzavírá se do sebe, obtížně komunikuje, neváhá volit i fyzický odchod. Je velmi pravděpodobné, že útěk od reality je sebezáchovné schéma, které se mu, především v jeho raném věku, vícekrát v životě osvědčilo.

Petra v dotazu zmiňuje, že partner „k psychologovi nechce“. Bývá to dost častý stav. Lze předpokládat, že špatná zkušenost s nezdařeným pokusem o změnu, nízká sebeúcta nebo dosud neobjevené zdroje a schopnosti člověku nedovolí udělat krok ke zkvalitnění svého života.

Převzít zodpovědnost za život druhého dospělého člověka nemůžeme. Nabídka pomoci je na místě. Zda ji partner využije, požádá o podporu jinou formou, případně půjde úplně jinou cestou, je ale na něm. Přesto má Petra řadu možností, jak účinnou pomoc nabídnout.

Tou hlavní je péče o sebe – o svou sebeúctu, sebehodnotu a vysoký stupeň kongruentního přístupu k životu. Jen z tohoto postoje bude její komunikace transparentní a srozumitelná. Bude moci partnerovi sdělit, co vidí či slyší, jak tomu všemu rozumí, a bude‑li jí něco nejasné, zeptá se a třeba opakovaně. Bude moci otevřeně hovořit o svých potřebách a pocitech.

Kongruentní osobnost

Kongruenci, sjednocení, vnímala Virginia Satir ve třech rovinách. První je charakterizovaná přímou, jednoznačnou komunikací, kdy není v rozporu verbální a neverbální složka. Pojem kongruence spojovala s vědomým uznáním a přijetím vlastních pocitů a schopností je vyjádřit nereaktivním asertivním způsobem.

V další rovině je kongruence synonymem celistvosti, vnitřní soudržnosti a přijetí sebe takového, jaký jsem, na základě vysoké sebeúcty. V nejvyšší rovině pak má kongruence vztah ke spiritualitě a univerzalitě.

Kongruentní jedinec je ve spojení s „univerzální silou“ tvořící a podporující růst lidských bytostí i jiných forem života. Jde o životní program, životní postoj, kdy se v maximální možné míře spojíme se svou životní moudrostí ve všednodennosti i ve chvílích existenciálního rozhodování.

Žijeme‑li ve vztahu, jsme‑li součástí rodiny či jiné úzce propojené sociální jednotky, nemůžeme se vyhnout vzájemnému působení členů takové skupiny díky vazbám, které udržujeme. Proto má velký význam maximálně rozvíjet svou kongruenci a sebeúctu. Jsme druhým inspirací svým kongruentním chováním, schopností nepodléhat stresu.

Pomoc se tak stává cestou osobnostního růstu toho, kdo pomoc nabízí, i toho, kdo ji přijímá. S vědomím faktu, že minulost nezměníme, můžeme ale měnit její dopady na současný život tak, abychom v přítomnosti mohli žít s větším podílem pozitivní energie, osvobozeni od minulých zranění, obav, vzteku a negativních zpráv o sobě, o světě i o druhých.

Jak pomoci člověku, kterému jeho „autopilot“ velí zvládat zátěžové situace pomocí rušící pozice? Vyžaduje to porozumět významu tohoto copingového chování. V tom nám vlastní kongruence bude užitečná. Coping formou „rušení“ se zvládá obtížně. Komunikace a interakce s takovým člověkem vyžaduje velkou trpělivost ke sledování jeho chaotické a nepředvídatelné životní trajektorie.

Podaří‑li se Petře nepotvrzovat partnerovi jeho už dávno nefunkční sebezáchovné chování, je zde velká naděje, že dojde ke korekci přesvědčení „nikoho nezajímám, pro nikoho nemám hodnotu“. To bude pravděpodobně jádrem reakce muže, o kterém zde hovoříme. Píši „pravděpodobně“, protože bohužel nemáme k dispozici jeho pohled, kterým by obraz situace dostal jasnější obrysy.

Na zlepšení partnerské situace by mohl pracovat on sám formou sebereflexe a sebepoznání. Pro partnerský a rodinný život by efektivnější byla společná práce partnerů, opírající se o bezesporu kvalitní vztah, respekt a lásku. Hlavně společnou vědomou péčí o vše, co je ve vztahu funkční a užitečné, péčí postavenou na sdílnosti a zvědavosti, jak to nahlíží ten druhý.

Spolupráce formou párové nebo rodinné terapie by proces mohla urychlit, ukázat dynamiku vzniku copingu a otevřít možnost korekce dříve možná užitečného, ale dnes již nefunkčního sebezáchovného chování. Petřina trpělivost a ochota do vztahu investovat je v tomto příběhu velkou nadějí.