Musíš se posunout

Možností dojít k podobným pocitům je hned několik. O ty následující se podělilo několik rozladěných partnerů:

• Ona je společenská, komunikativní. On bývá často rozladěný, uzavřený, když už s ní mluví, většinou mlčí nebo nesouhlasí. Problém nevidí. Ona ano. Jejich soužití ji stresuje a ví, že pokud s tím něco neudělá, bude se postupně cítit stále více pod psa.
• Ona hledá řešení. On nachází důvody, proč řešení není reálné. On potřebuje opakované žádosti o pomoc, jí chybí přímé a praktické jednání. Ona chce komunikovat, on komunikaci dle jejích představ odmítá.
• On je ryze praktický, ona stejně ryze filozofická. Ona ráda vede několikahodinové polemiky o smyslu jejich vztahu, on chce vědět, co takové debaty pro jejich vztah konkrétně znamenají.

Všechny tyto páry spolu žijí už řadu let. Všichni aktéři těchto příběhů se věkem blíží šedesátce. A všichni jejich partneři zvažují, zda věk hraje v jejich chování nějakou roli, a pokud ano, nakolik je ta role klíčová. Dá se ještě něco změnit? Naučit se spolu komunikovat? Někam partnera „posunout“? Jak to udělat, aby s sebou špatná nálada a jakkoli „jiná“ partnerova komunikace nepřinášela jejich vlastní nekončící stres?

Já osobně si především myslím, že něco se dá změnit vždycky. Otázka je co a kdo to chce měnit. Teprve při odpovědi na tuto otázku lze zjistit, jestli je to opravdu možné. A tím by to vlastně podle mě mělo všechno začít.

Pokud je totiž nasnadě, že změna stojí za to oběma partnerům, a dokonce se snad i více či méně shodnou na oblasti, v níž by měla nastat, existuje (ne)jistý předpoklad, že by mohla vyjít. Klíčovou roli pak nejspíš bude hrát ochota obou partnerů do takové změny něco vložit, ať už je to vlastní energie, komunikace, či cokoli jiného.

Pokud ale jeden z nich získá pocit, že změnit se musí ten druhý, a to nejlépe v podstatě od základu, zatímco ten druhý ke změně nevidí důvod (mimo jiné proto, že se ve svých očích vidí stále stejně jako před léty) a pokusy o rozhovor odbývá tím, že si partner či partnerka jen něco namlouvá, bude asi situace o poznání složitější.

Nová perspektiva

Co s tím? Podle mě je klíčové se v takovou chvíli zabývat jinými faktory než věkem či nechtěnými partnerovými vlastnostmi. A to především proto, že věk prostě nezměníme, a zjištění, že právě věk za nechtěné partnerovo chování může, nám – s mírnou nadsázkou – bude k užitku v zásadě jen tehdy, pokud zvažujeme výměnu za někoho mladšího a přizpůsobivějšího. Navíc: pokud se budeme dlouhodobě zabývat rysy, které nám vadí, může se stát, že posílíme spíše beznaděj než žádoucí změnu.

Pokud jiného partnera hledat nechceme, popřípadě pokud potřebujeme zjistit, co vlastně chceme, podstatnější je to, čeho si vážíme a co nám stojí za to zachovat. A to jak na sobě, tak právě na partnerovi.

Někdy může být víc než těžké uvědomit si, na čem nám záleží, pokud denně bojujeme s komunikací, která nás vyčerpává, nebo s partnerovými postoji, s nimiž prostě nesouhlasíme. Pokud se ale vztahu nechceme vzdát ani sami sebe zničit, právě tato změna perspektivy je užitečnou cestou, která podle mého názoru může celé situaci výrazně ulevit.

Podobná úvaha totiž najednou významně mění směr našeho přemýšlení a může tak přispět především k tomu, abychom se sami cítili lépe a „našli se“. Častý povzdech podobně uvízlých partnerství totiž je, že se cítí bezradní, vyčerpaní. A ztracení. Přesto, že existuje něco, co je udržuje v chodu, mnohdy ani jeden z partnerů netuší, co to je a co by to být ještě mohlo.

Vše bývá ještě mnohonásobně těžší, když výběr možných řešení komplikuje zdravotní stav, který vyžaduje pomoc druhého, když jakékoli rozhodnutí může ovlivnit mimo jiné i pracovní život, například vzhledem ke společnému podnikání, nebo tehdy, když radikální rozhodnutí komplikuje obava ze samoty či ztráty vlastního pohodlí či domova. Jednoduché to nemusí být ani ve chvíli, kdy se předem bojíme změn, záleží nám na názoru okolí či chceme sami před sebou nadále být těmi, na které je spolehnutí.

V takových případech se často může zvyšovat pocit beznaděje i míra stresu. Pokud to tak je, nabízím možnost udělat krok zpět, a to podobně, jak jsem o tom psala v článku Nezapadám. Pokud se totiž opravdu zdá, že oboustranně vyhovující komunikace patří do kategorie sci‑fi, zbývá vždycky možnost uvědomit si (společný) cíl nebo potřeby, jinými slovy to, kvůli čemu stojí za to spolu dál být. Ať už je to, co funguje, profesní spolupráce, starost o domácnost, možnost vlastního prostoru a rozvoje vlastních koníčků, nebo třeba pocit potřebné jistoty a bezpečí.

Vraťme se k úvodním příběhům:

• Ona je společenská, komunikativní. On bývá často rozladěný, uzavřený, když už s ní mluví, většinou mlčí, nebo nesouhlasí. Problém nevidí, ona ano. Ona ale přesto tvrdí, že ho má ráda. Co konkrétně má ráda? Co jí stojí za to hledat radu a možnosti? Čeho si na partnerovi cení?
• Ona hledá řešení. On nachází důvody, proč řešení není reálné. On potřebuje opakované žádosti o pomoc, jí chybí přímé a praktické jednání. Ona chce komunikovat, on komunikaci dle jejích představ odmítá. Co může ona udělat pro to, aby si pro sebe „vyrobila“ bezpečný prostor nezávisle na rozdílech v jejich komunikaci? Co jí pomáhá manželovu rozdílnost zvládat? Co mají společného?
• On je ryze praktický, ona stejně ryze filozofická. Ona ráda vede několikahodinové polemiky o smyslu jejich vztahu, on chce vědět, co takové debaty pro jejich vztah konkrétně znamenají. V čem je výhoda jejich odlišnosti? Čeho si váží na jejich vztahu? Co je důležité na debatách o smyslu vztahu? Kam mohou vztah posunout?

Uvedené otázky jsou jen příklady, možností je samozřejmě mnohem více. Důležité na nich je, abychom to zkusili cestou, která může přinést něco nového, místo té, která nám bere sílu i nápady.

Samozřejmě že důležitým základem pro podobné úvahy jsou naše vlastní hodnoty a postoje, naše představa o tom, jak má vypadat partnerství. Pokud se ale taková představa začíná realitě mílovými kroky vzdalovat a toho, čeho si ve vztahu ceníme, pomalu ubývá, může být podobné zamyšlení osvěžující a pomůže nám objevit nový směr.

Změnit partnera, který se ze svého pohledu změnit nepotřebuje a tím pádem ani nechce, je většinou minimálně obtížné, ne‑li nemožné. Změnit svůj pohled a směr, kterým se díváme, je ale možné vždycky, bez ohledu na věk. A může se stát, že právě někde tady objevíme základ pro tolik potřebnou změnu.