Můj terapeut je pes

Většina majitelů psů využívá jejich potenciálu primárně k relaxaci. Procházka se psem v přírodě nebo fyzický kontakt s měkkým kožíškem často vydá za pobyt v lázních. Ale pes toho ve skutečnosti umí daleko víc a my se od něj můžeme mnohé naučit. Dokáže být daleko přísnějším a přesnějším zrcadlem našeho počínání než kdokoliv jiný a zpětnou vazbu poskytuje neustále a ihned. Jen se v tom naučit číst a vědět, jak to pro sebe terapeuticky využít. Naslouchejte tedy dobře, co se vám váš psí terapeut pokouší sdělit.

Nerozumím tvým emocím

Protože emoce, to je to, oč tu běží a co nás k terapeutům přivádí. Nezvládnuté, potlačené, zablokované, nezvladatelné. Občas mi přijde, že se lidé ve vztahu k emocím dělí na dvě skupiny – jedna má pocit, že je třeba emoce totálně anihilovat a považovat je za chybu v systému, druhá bere jakýkoliv náznak o jejich vědomé ovládání jako znásilnění vlastní individuality a propad do předstírání a falše. Obě skupiny mají ale jedno společné: považují emoce za naprosto objektivní skutečnost a ukazatel, který je všeobecně srozumitelný. A stejně snadno a automaticky to podsouvají i těm, kteří nic takového nemají – právě třeba psům.

Také říkáte, že pes má radost, je smutný, je mu něco líto, nebo po něm dokonce chcete, aby se za něco „styděl“? Tak si teď zkuste představit, že pes prostě nic takového necítí. Ne tak, jak mu ze svého pohledu podsouváme. Vypadá‑li pes, že má radost nebo že je smutný, není to ani náznakem to samé, co se v takovém případě děje lidem.

Co bychom se z toho měli naučit? Že prožívání emocí je často ryze subjektivní. Že může být pro druhou stranu zmatečné. Že můj způsob prožívání emocí není všeobecně srozumitelný (vždyť je přece jasné, že mě tohle zraňuje!). Podsouváte‑li psovi nebo lidem to, že nějaké prožívání je automatické, řetězíte reakce, které vás mohou zavést velmi daleko od skutečného prožívání dotyčného a způsobí dost nedorozumění.

Pes není smutný, když se musí rozloučit s kamarádem v parku, přestože dělá „psí oči“ (jaké jiné by měl asi udělat). Ale pokud mu budete celou cestu opakovat neboj, však potkáš Žeryka zase zítra, já ti dám doma kostičku, aby ti nebylo smutno…, bude na vás koukat stále zmateněji, psí oči budou tím výmluvnější a váš špatný pocit z toho, jak je asi teď vnitřně nešťastný, větší. Ve skutečnosti ale celý ten zmatek působíte vy svým nesrozumitelným chováním, protože Žeryk je dávno zapomenut.

Promiň, nerozumím

A hned můžeme navázat další užitečnou terapeutickou vlastností, kterou mají hlavně mladí nebo právě cizí psi. Nerozumí, co jim říkáte. Prostě nerozumějí obsahu těch slov. Co je na tom terapeutického? My komunikujeme převážně slovy a často uvízneme v přesvědčení, že to tak stačí. Jenže mimo slova vysíláme ještě spoustu dalších věcí, ať to nazvete neverbálními signály nebo energií nebo čímkoliv. A to je přesně to, na co pes reaguje.

Je častým omylem, že psi spolu komunikují štěkáním. Štěkání ale rozhodně není primární způsob komunikace, je to spíš specifický signál, který v přirozeném prostředí použije pes (vlk) naprosto výjimečně. Komunikace probíhá naopak naprosto „beze slov“. To je komunikace, která je pro psa daleko přirozenější a na kterou také reaguje u lidí. Jenže my dáváme všechen důraz do slov a ten zbytek naší signalizace je buď zakrnělý, nediferencovaný, nebo úplně mimo.

Uvědomění, že druhá strana nerozumí našim slovům, ale tomu, co opravdu „vysíláme“ a jak moc to vysílání vědomě kontrolujeme, aby nebylo v protikladu s tím, co se snažíme sdělit, by zachránilo mnoho partnerských vztahů. Tak často je za našimi slovy skrytá bolest, agrese, lhostejnost nebo smutek. Buď si myslíme, že se v komunikaci neprojeví, nebo mohou být ukryté tak hluboko, že o nich vlastně ani nevíme. Ale prosakují na povrch a ovlivní situaci často daleko víc než to, co jsme řekli nebo říct chtěli.

To, že váš pes jednou na váš pokyn reaguje a jindy ho přeslechne, nemusí být vůbec chybou ve výcviku, ale čistě jen tím, že s ním ne vždy přijde ta podstatná informace. Pes po vás vyžaduje, abyste byli v naprosté jednotě s tím, co se momentálně mezi ním a vámi děje. Aby do toho nezasahovalo nic z hlubin, zvenčí nebo abyste nebloumali myšlenkami jinde. Aby nezůstávalo jen u slov, protože ta pro něj nic neznamenají, ale aby zároveň se slovy přišel záměr a koncentrace. Aby měl vaši plnou pozornost. Když mu ji nedáte, velmi rychle to poznáte: ten pes je dneska jak vyměněnej a vůbec neposlouchá.

Mě neoblafneš

Pozná to. Prostě to vždycky pozná. Když nejste plně přítomní, když dlíte myšlenkami jinde, když vámi cloumá nejistota… Tu seberozvojovou poučku if you can‘t make it, fake it vymyslel někdo, kdo psa nikdy neměl. Nenafejkujete nic, buď jste vůdce smečky, nebo ne a zpětná vazba přichází okamžitě. Pes je perfektním zrcadlem toho, co vysíláte ven, a nedá vám nic zadarmo.

Nečekejte, že když přijdete unavení z práce, kde vás seřval šéf, že to „vycítí“ a na procházce bude nezvykle spořádaný. Spíš naopak. Protože slabý vůdce ohrožuje bezpečí smečky a rozhodně nepřispívá k pohodě jejích členů. Abyste dosáhli čehokoliv u psa, musíte to mít napřed srovnané na svojí straně.

Využijte tedy svého psa jako měřítko svého vnitřního klidu. Máte‑li pocit, že je roztěkaný, neklidný nebo nesoustředěný, přestaňte se soustředit na něj a zaměřte pozornost na sebe a hlavně do sebe. Představte si sami sebe jako toho vůdce vlčí smečky, který hledá cestu za potravou a vhodným nocležištěm. Který je v naprostém naladění na okolní přírodu, neboť je její součástí a intuitivně z ní čerpá informace pro své počínání. Který vnímá jednotu se smečkou, s okolím a se svým záměrem, protože to je zdrojem klidu, který je tou silou, jež drží smečku pohromadě.

Zkuste se svým psem úplně jednoduché cvičení. Když dělá něco, co vás irituje (ale není to tak nevhodné, že je třeba zasáhnout ihned), posaďte se na zem nebo někam, kam k vám může, a zkuste se uvést do co největšího klidu. Psovi nevěnujte pozornost, soustřeďte se na klid, který chcete cítit. Až ho začnete vnímat, rozšiřte svoji vědomou pozornost (aniž byste cokoliv udělali) i na psa. A jen pozorujte, co se bude dít – myslím, že uvidíte velmi pěkně, co se vám váš psí terapeut snaží sdělit.

Nedělám nic špatně

A když jsme u toho „nežádoucího“ chování, otevírá se nám další prostor pro seberozvoj. Když si přineseme domů štěně, vytrhli jsme ho z naprosto přirozeného vztahu s matkou (pokud ho máte od zodpovědného chovatele) a přenesli do prostředí, které je nepřirozené a cizí. Štěně neví, co má dělat, co je „správně“, tak se prostě chová, jak ho instinkty vedou.

To je často dost v rozporu s tím, co bychom si představovali, takže máme tendenci psa usměrnit. Nejčastěji tak, aby pes pochopil, že se chová „špatně“. Jenže to, co bychom měli v danou chvíli vnímat daleko intenzivněji, je to, že pes ve skutečnosti nic „špatně“ nedělá. Dělá něco, co nám vadí, co se nám nelíbí, ale není to „špatně“. V jeho kontextu jde o naprosto přiměřené chování.

Přeladit se z pozice oběti (děje se mi něco špatného) do pozice pozorovatele a tvůrce (co se tu vlastně děje a co bych s tím mohl udělat) je jeden z nejpřínosnějších kroků, který se nám může během terapie udít. Svět kolem nás si nevybral zrovna nás osobně, aby na nás vylil svůj pečlivě připravený kyblíček nepříjemností, stejně jako si pes nevybral schválně náš oblíbený svetr k rozkousání, aby nás naštval. Naučit se brát chování psa, které je pro mě diskomfortní, v klidu a prostě jen chtít najít společně cestu k harmonii, nám pomůže s podobným klidem reagovat i na závažnější věci, než je zničený svetr nebo loužička na drahém koberci.

A stále více majitelů psů přichází na to, že tresty fungují jen omezeně nebo vůbec, zato pozitivní metody výcviku jsou daleko příjemnější cestou pro obě strany a mají trvalejší výsledky. Stejně tak i v životě je cesta laskavosti k sobě i druhým o dost příjemnější a efektivnější, přestože občas znamená zastavit se a rozdýchat křik ega já toho mizeru zabiju, vždyť to byl kašmír za pět tisíc!

Buď se mnou teď

Bytí v přítomnosti je velké téma. Trénujeme ho meditací, otužováním, dechovým cvičením, jógou… A úplně nejlíp se trénuje se psem. Pes je tady a teď naprosto stoprocentně, a pokud chcete být ve spojení, musíte tam být taky. Což není vůbec snadné, protože na rozdíl od meditace nebo jógy je na procházce se psem kolem vás spousta rušivých faktorů, zrovna jste přiběhli z práce nebo do ní pospícháte, nevíte, co uvaříte k večeři… A myšlenky se vesele rozbíhají čím dál tím šířeji a najednou šup, a pes zmizí v lese.

Bytí tady a teď se totiž nikdy neodehrává na úrovni racia. Když to psovi dovolíte a nebudete se před ním schovávat ve své hlavě, tak vás bude stále držet na úrovni prožívání nebo chcete‑li na úrovni srdce. Na úrovni jednoty s bytím, s vaší duší, s jeho duší, s duchem lesa… V té jednotě nelze být jen napůl, je v ní intenzita, kterou jinde hledáme jen těžko, je absolutní a všeobjímající.

Cítíte, že tam jste, a zároveň i dobře vnímáte, když se odpojíte. Ale zatímco při meditaci může být někdy těžké se napojit, protože se musíme spolehnout jen na sebe, tady máme naprosto skvělého průvodce. Vlastně stačí věnovat chvíli plnou pozornost jen psovi a vašemu vztahu a jste tam, doslova vás tam vtáhne, protože jen tam jste s ním doopravdy, a to je přesně to, po čem touží nejvíc.

Vlastně není nic, co by pes dělal a nemělo to pro nás terapeutický potenciál. Tady je pár příkladů, jak můžete zpracovat celkem běžné „výchovné prohřešky“.

• Pes se zmítá na vodítku a štěká na jiného psa. Zaměřte pozornost na to, jak se cítíte. Máte strach, že se psi porvou nebo že dojde k nějakému maléru? Jakékoliv i malé napětí nebo strach pes „odečte“ z vašeho chování (viz Promiň, nerozumím) a reaguje na ně. V tomto případě obranným chováním. Onen pes by mu možná byl lhostejný, pokud by z vás necítil strach, a neměl tudíž pocit, že ten cizí pes nějak ohrožuje vás. Nechce se prát, chce vás chránit. Pracujte se svým strachem z takových situací: budete schopni psa lépe socializovat a oběma se vám uleví.
• Pes pobíhá, jako by vás ani nevnímal a neslyšel. Jak moc se v danou chvíli soustředíte skutečně na přítomnost? Jak velký klid a sílu v sobě cítíte? Nejste náhodou stejně rozstřelení a nesoustředění jako on? Jako trénink tohoto „fokusu“ chodím se psem ráda za tmy na volno. Neruší mě okolní vjemy, a protože ho špatně vidím (nebo nevidím vůbec), musím se opravdu soustředit na to, co se mezi námi děje. Ne vždy se na to cítím a to pak neriskuji. Ale když to jde, je to nádherný zážitek.
• Pes štěká. To teda oni občas dělají. Ale hlavně „komunikativnější“ jedinci si mohou vytvořit návyk vyštěkávat si vaši pozornost (teď nemám na mysli situaci, kdy vás vyzývají ke hře). Okřiknutí vede často jen k dalšímu štěkání, protože proč by přestal, když mu odpovídáte. Na klidu vám to ovšem nepřidá. A přitom právě klid je to, co je potřeba. Možná jste se začali doma trochu emotivněji bavit, možná je ve vzduchu nějaké napětí, možná někam pospícháte… Pes vnímá, že se „něco“ děje, a necítí se v tom komfortně. Cítíte to „něco“ taky? Zkuste to. Pes je něco jako požární hlásič narušeného klidu. Zaznamená už ten první záchvěv. Buďte mu vděční, protože malé narušení lze odstranit snadno, zatímco ta větší už možná budou vyžadovat terapeuta. Tak tomu vašemu chlupáči zkuste ušetřit trochu práce.

Pes je samozřejmě daleko víc než pomocník v sebepoznávání, ale umí vám v něm být naprosto neocenitelným průvodcem. Začnete‑li tímto způsobem svůj vztah s ním vnímat, velmi ho to vylepší a v mnoha směrech usnadní výcvik i soužití. Je jedno, jestli na tom začnete hned systematicky pracovat nebo si jen občas lépe uvědomíte některé souvislosti.

Pes je v tom, co nás učí, vzácně konzistentní a zároveň velmi efektivní, protože nekomunikuje s naší hlavou, nevede s námi racionální disputaci podepřenou logickými argumenty. Obrací se na to nejhlubší v nás, na naše propojení s přírodou a se samou podstatou života. Proto to má potenciál skutečně a trvale transformovat naše chování, prožívání a přístup k životu. Dovolte mu to.